Po hladině plavalo nějaké podivné zvíře, připomínající platýse.
Čím více se blížilo ke břehu, tím mohutněji vyvstávaly přede mnou jeho obrovské rozměry.
— Ne, není to zvíře, je to nějaké plavidlo nevídaných tvarů — uvědomil jsem si, když obluda uvízla na mělčině.
Opravdu, v čele plavidla se objevil otvor, z kterého vylezli lidé ve skafandrech.
Již jsem chtěl radostně vykřiknout, když tu jsem si všiml, že lidé jsou nepřirozeně malincí. Také jejich skafandry byly jiné než naše. Kukle měli neprůhledné, takže jsem jim neviděl do obličeje.
Vyložili něco na písčinu a vrátili se do plavidla. Kolos se dal do pohybu. Plul stále rychleji, až se najednou vznesl do výše. Zakroužil nad zálivem a odlétl do vnitrozemí.
Všechny naděje se mi zhroutily jako domek z karet. Na planetu nepřiletěli naši ze Země, ale neznámí tvorové bůhví odkud…
Kde však vzali postel, kterou mi položili do kabiny?
Hluboce zamyšlen kráčel jsem pomalu k písčině, abych si prohlédl vyložený předmět.
Byl to elegantní člun, opatřený jakýmsi pohonem, jehož systém jsem zatím nepochopil.
Marně jsem si lámal hlavu, proč záhadní tvorové vyložili člun na břeh a odlétli. Vrátí se pro něj — nebo je to velkomyslný dar, určený trosečníku na nehostinné planetě?
Připadal jsem si jako šimpanz v zoologické zahradě, kterému vhodili do klece nezvyklý předmět. Chodil jsem kolem člunu jako pes kolem horké kaše, až jsem v písku vyšlapal slušnou pěšinu. Zkoumal jsem, z jakého materiálu je postaven, nahlížel jsem dovnitř a studoval řízení pohonu.
Svezu se, ať už to dopadne, jak chce, rozhodl jsem se konečně.
Člun byl překvapivě lehounký, takže jsem ho bez velké námahy dotáhl k moři.
Odrazil jsem se od břehu a dlouho se nechal kolébat vlnami přílivu.
Znovu mne zaujala řídící deska. Konečně jsem objevil páčku, kterou se zapínal motor. Člun se dal do pohybu. Klouzal po vlnách s lehkosti racka, lovícího na hladině jezera.
V několika minutách jsem uháněl napříč zátokou s větrem o závod. Rozkoš z nádherné plavby mi na chvíli dala zapomenout na všechny strasti života.
Brzy jsem se však vzpamatoval. Uvědomil jsem si, že nejsem pánem člunu, ale naopak, že člun mne nese, kam chce. Rychle jsem vypnul motor, abych plnou rychlosti nenarazil na protější břeh.
Byl nejvyšší čas. Člun zkrotl jak beránek; ještě několik skoků a já šťastně přistál na písčině pod převislou skalní stěnou.
První neúspěch mne však neodradil. Při druhé plavbě jsem si počínal opatrněji — a při třetí jsem již jakž takž pochopil princip řízení plavidla.
Večer jsem ho zatáhl do křoví a uložil se v kovové kouli.
Najdu ho ještě, nebo si ho tvorové v noci odnesli? To byla otázka, která mně vířila v hlavě, když jsem ráno pospíchal na břeh.
Jak jsem se zaradoval, když jsem člun našel tam, kde jsem ho včera zanechal.
Obloha byla stále ještě bezoblačná, moře klidné. Povozím se na vlnách, prohlédnu si celou zátoku a podívám se i o kousek dál, rozhodl jsem se. A hned jsem se vydal na cestu.
S prohlídkou zátoky jsem byl hotov za necelou hodinu. Neobjevil jsem nic zvláštního ani podezřelého, pouze jsem si doplnil zásoby pitné vody a potravin.
Trysky na zádi se opět rozezpívaly a já vyplul do širého moře. Pobřeží bylo stále divočejší a romantičtější. Na skalách, znetvořených živelnými pohromami, plazily se zkroucené rostliny, z roklí táhly se k obloze mohutné stromy.
Skřehotající hejno ptáků mi připomnělo nebezpečí, kterému jsem nedávno tak tak unikl, ale obával jsem se zbytečně. Když mě ptáci zpozorovali, ulétli do vnitrozemí. Polekali se asi mého člunu.
K polednám, když obě slunce dostoupila vrcholu, zamířil jsem ke břehu, abych se mohl ukrýt před jejich žárem. Člun jsem vytáhl na písčinu a zvolna vystupoval po stráni na širokou náhorní rovinu.
Najednou se mi překvapením zatajil dech. V průhledu mezi stromy objevil jsem něco nezvyklého. Na hladké, pečlivě upravené ploše stál štíhlý vysoký jehlan.
Sídlo neznámých tvorů.
Srdce se mi prudce rozbušilo. Zde se tedy skrývají drobní človíčkové, zahalení do neprůhledných skafandrů…
Podobný jehlan jsem už na Kvartě viděl. Ano, v osadě neviditelných, vzpomněl jsem si. Osadu neviditelných postavili tedy tito tvorové…
Jsou tu stálými obyvateli, nebo jenom hosty? Jsou-li skutečnými Kvarťany, kde tedy skrývají svůj průmysl? Bez dobře vyvinutého průmyslu by přece nepostavili tak dokonalé letadlo. Navrátilova výprava ani já jsme nic takového na planetě nenalezli…
Ne, nejsou stálými obyvateli Kvarty. Chodí ve skafandrech, zdejší atmosféra je pro ně nedýchatelná. Odkud tedy přiletěli?
Na úvahy není čas; je třeba se rozhodnout. Vrátit se nebo navštívit obyvatele jehlanu?
Rozhodl jsem se pro to druhé. Vylezl jsem z houštin a pomalu kráčel k záhadné stavbě.
Několik metrů před jehlanem jsem se zastavil a vyčkával, co se bude dít.
Uplynula hodina napjatého očekávání a stále nic. Dveře v podobě koule se ani nehnuly, nikde vůkol nebylo živého tvora.
Obcházel jsem tedy kolem štíhlé pyramidy a chvílemi klepal na její stěny.
Mlčela dál, jako sfinga zívající do pouště. Asi tu nikdo nebydlí, možná je to jenom nějaký památník nebo hrobka významného Kvarťana, dohadoval jsem se.
Rovinou prolétl stín. Nad pyramidou zakroužilo velké letadlo, připomínající platýze. Totéž letadlo, které jsem včera spatřil v zátoce. Tmavě modrý kov matně se leskl v záři dvou sluncí.
Letoun pomalu klesal a s neuvěřitelnou lehkostí dosedl na plošinu u pyramidy.
V hlavě kolosu se otevřely dveře. Nejprve vystoupili tři drobní lidé ve skafandrech a za nimi dalších pět.
Zamávali na mne, jako by mne zdravili, nebo volali k sobě. Když jsem se nehýbal z místa, postoupili několik kroků ke mně a zastavili se. Učinil jsem totéž, abych tak dal najevo, že se nebojím.
Teď teprve jsem si je mohl lépe prohlédnout. Zrak mi totiž na Kvartě pořádně zeslábl, asi z nedostatku vitamínu C.
Neznámí lidé mi sahali asi po pás. Stavbu těla měli podobnou jako my. Obličeje jsem nespatřil, skrýval je neprůhledný skafandr. Co teď? Přemýšlel jsem. Jak se s nimi domluvím?
‚McHardy‘, ukázal jsem na sebe a uklonil se. Mlčeli. Buď nechápou, že se jim představuji, nebo jsou hluchoněmí… ‚McHardy!‘ opakoval jsem své jméno. ‚McHardy,‘ řekl nečekaně kdosi z nich a všichni se uklonili.
Byl jsem ohromen. Zřejmě mají podobné hlasivky jako my, obyvatelé Země. Také jejich sluch je výtečný — opakovali mé jméno téměř dokonale.
Zaradoval jsem se. Budou-li po mně opakovat všechno, co jim řeknu, časem je určitě naučím anglicky. Hned jsem to také zkusil. Ukázal jsem na letadlo a pojmenoval je nahlas. Za chvíli to učinili po mně — a hned několikrát, aby se pocvičili.
Zasmál jsem se srdečně. Připadal jsem si jako učitel ve škole.
Strom — les — obloha — dům — kámen…
Tak jsme se bavili až do večera. Po západu sluncí mi opět zamávali na pozdrav, nasedli do letadla a odlétli.
Pomalu jsem kráčel ke břehu, k člunu, který jsem tam zanechal. Na okraji lesa jsem se posadil do trávy a ponořil se do myšlenek. Srdce mi prudce bušilo v prsou.
Již nejsem opuštěn. Planetu navštívili myslící tvorové, kteří navíc dokáží mluvit stejně jako já. Jen je to naučit. Možná — možná mi jednou umožní návrat domů. Jistě mají velké meziplanetární letadlo…