Lékař zbledl.
„Co chcete učinit? Jak mě chcete zneškodnit? Chcete mě snad zabít?“
„Proč bych tě zabíjel?“ divil se stařec. „Nepřišel jsem vraždit. Ostatně — uvidíš zítra. Zítra…“ McHardy si podepřel čelo dlaní a dlouho hleděl ztrnule do země.
„Do posledního okamžiku svého života budu vzpomínat na poslední dny v letadle trpaslíků,“ pozvedl konečně hlavu.
„Po mírném obratu kolosu jsem na hvězdné obloze spatřil malou kuličku, do poloviny ozářenou Sluncem. Kulička pomalu rostla a dostávala výraznější barvy. Země!
A nedaleko ní věrný Měsíc!
Kolik let jsem vás neviděl, drazí, — šeptal jsem se slzami v očích. Celou, celičkou bych tě zlíbal, rodná Země. Jak jsi krásná, jak jedinečně krásná v celém nekonečném vesmíru!
Se závratnou rychlostí se blížil povrch Měsíce, avšak já viděl jen Zemi.
Co všechno se na tobě změnilo?
Se zatajeným dechem pozoroval jsem obrovský globus; plující hvězdnou nocí. Na severním ani na jižním pólu není již typických bílých čepiček, jak jsem je vídal při prvních letech na Měsíc. Zdá se mi, jako by celá Země zrůžověla, jako by se proměnila v panenské jablko.
Minuli jsme Měsíc a blížili se k Zemi. Poutníci vesmírem se snažili k planetě přiblížit nepozorovaně.
Až po stratosféru se jim to dařilo. Těsně nad atmosférou jsme se však málem srazili s raketovým letadlem.“
„Vím o tom. Letadlo neslo na palubě akademičku Bartošovou. Nemohu však pochopit, proč pilot spatřil váš kolos tak pozdě. Proč selhal radar, a to nejen jeho, ale všechny radary na Zemi.“
„Není v tom žádný zázrak,“ usmál se McHardy. „Hosté z vesmíru umí víc, než si dovedeš představit. Jsou prostě kouzelníci, u nichž o překvapení není nouze.
Radary musely selhat, protože látka, z které je kolos postaven, absorbuje elektromagnetické vlny.
A teď už dost vyprávění, musím si odpočinout. Připrav se na cestu, zítra navštívíme presidium Světové akademie.“
Lékař mlčky přikývl a odešel do svého pokoje.
McHardy osaměl. Lehl si na pohovku, ale na spánek neměl ani pomyšlení. Musí přece hlídat Lykurga, aby mu v noci neuprchl. Daleko více však starcovu mysl zaměstnával jeho vlastní osud. Zítra — již zítra se všechno rozhodne. Zítra končí volný, ničím nespoutaný život. Ale zítra končí mnohaleté vyhnanství a krutá odloučenost od lidstva.
Čeká mne krutý trest za zradu, nebo návrat do náruče rodné Země? Čeká mne trest, o tom není pochyb. Proč jen jsem si od přátel z Hadonoše vyžádal tak krátkou lhůtu pro volný život na Zemi? Jsou dobří, povolili by mi třeba rok. Na zapřenou jsem mohl procestovat celou Zemi a podívat se, co se na ní změnilo.
A takto: když se zítra nepřihlásím sám, oznámí můj příchod na Zemi oni. Tak jsme se přece domluvili.
Tedy zítra…
Čím déle o tom stařec přemýšlel, tím rychleji ztrácel odvahu. Se závistí pozoroval zbloudilou mouchu, která bezstarostně poletovala nad jeho hlavou.
Zdálo se mu, že vzduch v pokoji je nedýchatelný. Otevřel okno a vyklonil se do vlahé letní noci. Drsné skalní stěny změkly v mlžném oparu. Úzkou soutěskou na obzoru nahlížel do údolí zvědavý měsíc. Vysoko v horách svítila okna starobylého kláštera.
Možná právě v tomto klášteře zemřel stařičký Selenarctos, který ke své smrtelné posteli pozval Lykurga…
Co asi dělá Lykurgos? Neutekl snad? Stařec se odvrátil od okna a opíraje se o stěnu, dobelhal se do lékařova pokoje. Lykurgova postel byla prázdná.
Tedy přece! Utekl, zrádce! Pokus o jeho záchranu selhal — a zítra všechno konči…
McHardy bezmocně klesl do křesla. Za okamžik se však vzchopil. Do ticha noci zazněly vzdálené hlasy.
Přichází někdo?
Ne, hlasy se ozývají z přízemí. Lykurgos tedy neuprchl. Asi se s někým radí…
Stařec opatrně sestoupil ke dveřím laboratoře a přitiskl na ně ucho. Uvnitř někdo hovořil a právě o neznámých lidech z Hadonoše.
Pravděpodobně už oznámili Světové akademii věd, že jsem se vrátil z Kvarty. Či snad se Lykurgos sešel s dalším členem Bratrstva silné ruky a nyní se s ním radí, jak mne odstranit?
McHardy dlouho neváhal. Tichounce otevřel dveře a pátravým zrakem přelétl laboratoř.
Lykurgos byl v místnosti sám. Skláněl se právě nad vysílačem, jehož součástky ležely rozložené po stole.
Hlas, který stařec zaslechl za dveřmi, patřil hlasateli televise.
„Jak vidím, tužíš se,“ řekl McHardy nahlas. „Atomovou baterii jsi už dal do pořádku. A proč opravuješ vysílač?“
Lékař se tak lekl, že mu jedna ze součástek vypadla z ruky.
„Jen zachovej klid a rozvahu,“ usmál se stařec. „S laboratoří si zatím nedělej starosti. Dnes vysílač nepotřebuješ — a zítra…“ Mávl rukou.
„Zítra se prostě uvidí,“ dodal zdánlivě bezstarostně.
Lékař se stále ještě neprobral z překvapení:
„Vy… vy nespíte? Říkal jste přece, že jste unaven,“ řekl rozpačitě.
„Klid a rozvahu,“ opakoval stařec a sedl si do křesla proti televisoru. „Co vysílají?“
„Reportáž o lidech z Hadonoše,“ rozpovídal se lékař. „Navštívili několik našich velkých závodů a podrobili je kritice. Vytkli nám, že v technice příliš lpíme na tradicích. Zdokonalujeme prý staré nedokonalé stroje, zatím co bychom měli lépe prozkoumat přírodní zákony a hledat nepřímější cestu, jak jich využít ve prospěch lidstva. Jako příklad uvedli textilní stroje. Po staletí jsme prý zdokonalovali primitivní tkalcovský stav, místo abychom hledali cestu, jak nejlépe a nejjednodušeji člověka obléci. Máme přemýšlet o tom, jak na jediném stroji vyrobit současně vlákna, látku i oděv, aniž by ten stroj byl příliš složitý.
Tytéž námitky měli proti našim zemědělským strojům. Zdá se jim, že jsme jenom zmechanisovali a zautomatisovali primitivní práci prvních rolníků. I zde, ve výrobě obilí, máme hledat cesty, jak nejjednodušším způsobem získat látky, které potřebujeme k výživě.“
Lykurgos si oddechl. Domníval se, že překonal tíživou atmosféru nepříjemného setkání.
Stařec přikývl a jeho tvář na chvíli zjasněla.
„Přátelé z Hadonoše jsou moudří lidé. Znají mnoho. Přesvědčíš se o tom sám — a budeš překvapen. V mnohém směru jsou daleko praktičtější než my, pozemšťané. A co hlavního: o mnoho lépe znají složení atomu a jeho zákonitost. Vtom nám mohou přinést největší užitek… Kolik je hodin?“ zeptal se nečekaně.
„Za chvíli budou tři. Proč vás to zajímá? Do rána je času dost.“
„Ne, máme nejvyšší čas, jdeme. Ve čtyři nás čekají přátelé z Hadonoše — na Zlatém oku.“
Lékař se překvapeně podíval na starce:
„Přátelé z Hadonoše! Jak to? Říkal jste přece, že dnes navštívíme presidium Akademie…“
„Správně. Ostatně — uvidíš. Máš nějaká zavazadla?“
„Ne, nepotřebuji. Můžeme vyrazit.“
Kráčeli mlčky horskou cestou. Vinula se podél skalní stěny nad hlubokou roklí, ve které hučelo několik vodopádů.
Svítalo. Stařec se zastavil a dlouze se zahleděl na ranní červánky.
„Slunce, naše slunce,“ zvolal dojatě, když se nad horským hřebenem objevil okraj zlatého kotouče. „Zase mi vychází — a možná mi brzy zapadne naposledy…“