Na zpáteční cestě jsem přišel na dobrý nápad. V tu dobu jsem ještě rozumně uvažoval a plně využíval znalosti, které jsem získal od lidí. Když jsem přeskakoval svítící potůček lávy, vzpomněl jsem si na gumový člun: trhlinu vulkanicky zacelím pomocí žhavé hmoty.
Podařilo se mi to, ne sice hned, ale přece. Při této práci jsem také zjistil, proč plastická hmota v člunu selhala. Při výbuchu nedaleké sopky byla vystavena vysoké teplotě a změnila své chemické vlastnosti.
Zacelená trhlina nevyhlížela zrovna esteticky, ale na kráse mně tenkrát mnoho nezáleželo,“ usmál se trpce stařec. „Hlavni věc byla, že jsem mohl člun opět nafouknout vzduchem a používat. Bez něj bych zahynul na ostrově, i kdyby se celý nepotopil. Nebylo na něm žádné vegetace a také o pitnou vodu byla nouze. Pralesy, které rostly níž, utonuly v moři. Také zvířata prchla s ostrova. Odplavala buď na drobné ostrůvky nebo na vzdálenou pevninu. Mnoho jich jistě při tom zahynulo…
Po několika dnech mne výstup moře zahnal ještě výše do hor. Pokles horstva se však zastavil. Také moře se postupně uklidnilo. Obloha znachověla, což byl příznak lepšího počasí.
Naložil jsem svůj drahocenný majetek do člunu a vydal se na dlouhou, nebezpečnou cestu přes moře.
Z počátku jsem malé ostrůvky míjel, aniž bych se zastavil. K pevnině jsem měl ještě pořádně daleko — a konzerv citelně ubývalo. Na některých ostrůvcích odpočívali prchající ještě i a velkohlaví ptáci. O moji kocábku, zmítající se na vlnách, nejevili zájem.
Veslováni mne brzy tak unavilo, že jsem musel stále častěji zastavovat u ostrůvků a nabírat nových sil.
K večeru se zvedl prudký vítr. Uchopil mne a závratnou rychlostí hnal vpřed, na štěstí směrem k pevnině. Člun rozpustile skákal po hřebenech vln a já — více letec než plavec — všemi silami ho udržoval v rovnováze.
Moře se začalo povážlivě bouřit. Jedna z vln mne vyhodila na břeh většího ostrova, do měkké podušky chaluh. Skočil jsem rychle na pevnou půdu a člun jsem zatáhl dál od břehu, aby nás nesmetla nová vlna. Měl jsem sice více štěstí než rozumu, ale zato jsem se dostal do podivné společnosti. Mezi skalními útesy uprostřed ostrova tísnila se obludná zvířata nejpodivnějších tvarů a velikostí. Neměl jsem zrovna mnoho chuti seznámit se s touto společnosti blíže, ale vzrůstající zuřivé vlnobití mne zahnalo až těsně k útesům.
Vytáhl jsem člun na nejvyšší skálu a zahájil přípravy pro případ nejvyšší nouze. Můj gumový člun byl totiž velmi důmyslně zařízen. V prostoru pro cestující byla vodotěsně upevněna plachta, opatřená patentním uzávěrem. Normálně ležela na bocích a na dně člunu. V případě potřeby se změnila bud v jakousi střechu nebo velký vak pro náklad. Zatím jsem měl v prostoru mezi plachtou a dnem uschovány jenom zásoby, vak s vodou a přijímač s vysílačem. Nyní jsem tam zalezl i já. Všechny předměty jsem si přivázal k tělu, aby mne při pohybu nepotloukly, a plachtu nad sebou jsem uzavřel.
Odevzdán osudu, očekával jsem věcí příštích.
Nečekal jsem dlouho. Ozvala se ohlušivá rána a já cítil, že prudce letím do výše. Marně jsem čekal na okamžik, kde dopadnu. Zdálo se mi, že se volně vznáším ve vzduchu. Napínal jsem sluch, ale kromě rachotu jsem neslyšel ničeho.
Rachot se konečně poněkud utišil a pod člunem se ozvalo syčení a bublání vody.
Zřejmě mne nese na hřbetě obrovská vlna, pomyslel jsem si a schoulil jsem se do klubíčka, abych tak snáze vyvázl z nárazu, který jsem očekával.
Každá minuta se mi zdála věčností…
Něco pode mnou zapraskalo.
Teď — teď —
Náraz…
Pozbyl jsem vědomí.
Sotva jsem se probral z mrákot ohmatal jsem si nejprve paže a nohy. Ouvej — levá noha byla zlomená. Ležel jsem v husté trávě pod spletí divoce pokroucených větvi.
Můj člun, zaúpěl jsem zoufale.
Za nevýslovných bolestí v levé noze plazil jsem se po nejbližším okolí a prohledával trávu i houštiny nad sebou. Výsledek prohlídky byl skrovný — a přece potěšující. V trávě jsem nalezl pouze dvě konservy, to však znamenalo, že člun není daleko. Asi se nárazem roztrhl a já i s majetkem jsem vypadl dolů.
Nejprve je nutno ošetřit nohu, řekl jsem si a s námahou jsem se posadil. Se zatnutými zuby jsem si ji prohmatal, až jsem nalezl zlomeninu. Náraz odnesla holenní kost, nalomila se mi právě uprostřed.
Narovnal jsem si kost a vrátil ji do původní polohy. Nohu jsem si obalil širokými měkkými listy a přivázal k ní liánami suchou rovnou hůl. Nebylo to tak jednoduché, jak ti to teď vyprávím, chlapče. Než se mi operace podařila, několikrát jsem omdlel bolestí, ale to dnes už není důležité. Nohu jsem si dal jakž takž do pořádku a tenkrát to byla hlavní věc.
Když jsem se vzpamatoval a trochu si odpočinul, vydal jsem se na další pouť za konzervami. Berly jsem si vyrobil z dvou větví s vidlicemi na konci.
Postupně jsem objevil téměř všechny konzervy i knihy a vysílač s přijímačem. Člun zůstal viset někde ve větvích nahoře, ale na šplhání po stromech nebylo ani pomyšlení.
Strom, jímž jsem propadl, označil jsem prázdnou plechovkou od konzervy a zamířil jsem k moři, které šumělo nedaleko.
Moře bylo již zase klidné, jako by se vůbec nic nestalo. Na obzoru dýmala a zářila vybuchující sopka. Možná, že to byl zrovna ostrov, z kterého jsem unikl na člunu…
Podél pobřeží táhla se do nedohledna široká písčina. Kam oko dohlédlo, nebylo na pevnině žádných vysokých hor.
Největší žluté slunce se již naklánělo k obzoru. Blížila se noc — a já dosud nevěděl, kde a jak přenocuji. Kdybych mohl šplhat po stromech, sundal bych člun a proměnil ho v primitivní stan. Nebo bych přespal na stromě ve spleti větví. Na zemi v trávě spát nemohu, byl bych v nebezpečí, že mne zašlápne některý ještěr nebo napadne neznámé krvelačné zvíře. Hady jsem zatím neobjevil, ale není vyloučeno, že se tu někde skrývají také.
Zbývá mi jediná možnost: vyhrabat v zemi jámu, jako to dělali pravěcí lidé, a přikrýt ji suchými kmeny stromů, které byly zpřeráženy nebo vyvráceny za bouří.
Ono se to krásně řekne — vyhloubit podzemní skrýš — ale čím, když nemáš potřebných nástrojů a navíc vláčíš za sebou zlomenou nohu.
Dobelhal jsem se na okraj pralesa, sedl jsem si na zem a pokoušel se vyhrabat díru nejprve rukama. Šlo to těžce, hlína byla naskrz prorostlá drobnými pevnými kořínky. Po delší námaze jsem práce zanechal. Bezmocně jsem sledoval červánky zapadajícího slunce. Teprve při pohledu na moře jsem si uvědomil, jak pošetile jsem si počínal. Chtěl jsem si vykutat doupě v místech, kde bych možná ještě tuto noc byl zaplaven vodou.
Vrátil jsem se tedy k místům, kde jsem tak šťastně i nešťastně přistál, vzal jsem prázdnou plechovku a pronikl ještě hlouběji do pralesa.
Pomocí plechovky šlo kutání daleko rychleji. Pomáhal jsem si i ostrými kameny a odštěpky silných větví. Přes to si práce vyžádala celou noc a ještě celý den. A to jsem měl jenom jámu, primitivní střecha si vyžádala další dva dny úmorné dřiny. Práce mne tak zaujala, že jsem chvílemi zapomínal i na svoji děsivou opuštěnost…“
„Nechápu, jak se vám podařilo vyhloubit jámu, když jste pro zlomenou nohu nemohl ani pořádně stát ani klečet,“ využil lékař krátké starcovy pomlky.
„Je vidět, chlapče, že pozorně sleduješ mé vyprávění, to chválím, tak je to správné,“ usmál se stařec.