Mluvila tak uctivě, jak se slušelo na tak veřejné místo, a možná i o maličko víc. Galina Casban vypadala na méně než kolik skutečně bylo Katerině, a byla přitom dvakrát starší, a osmnáct roků byla tato žena s kulatou tváří hlavou červeného adžah. O tom samozřejmě nikdo mimo adžah nevěděl. Takové věci byly čistě záležitostí adžah. Nebyla dokonce ani přísedící za červené ve věžové sněmovně. Katerina tušila, že hlavy většiny ostatních adžah jimi jsou. Elaida by ji byla jistě jmenovala vůdkyní na této výpravě místo té domýšlivé Coiren, ovšem až na to, že Galina sama poukázala na to, že červená by v Randu al’Thorovi mohla vzbudit podezření. Amyrlinin stolec měl představovat všechna adžah a žádné, amyrlin měla odvrhnout starou příslušnost, jenže pokud se Elaida před někým skláněla – což bylo, pravda, pochybné – skláněla se před Galinou.
„Přijde tak ochotně, jak si Coiren myslí?“ zeptala se Katerina.
„Možná,“ odpověděla suše Galina. „Čest, jakou mu tato delegace prokazuje, by měla stačit, aby si každý král donesl svůj trůn do Tar Valonu na zádech.“
Katerina se nenamáhala přikyvovat. „Ta ženská Sevanna ho zabije, když k tomu dostane příležitost.“
„Tak to ji nesmí dostat.“ Galina mluvila chladně, pevně tiskla plné rty. „Amyrlinin stolec by nebyl potěšen, kdyby byly jeho plány narušeny. A nás dvě by čekaly celé dny, kdy bychom brečely ve tmě, než bychom zemřely.“
Katerina si pudově přitáhla šátek k tělu a otřásla se. Ve vzduchu se vznášel prach. Musí si vyndat svůj lehký plášť. Nezabil by je Elaidin vztek, i když její zuřivost byla hrozná. Katerina byla Aes Sedai sedmnáct let, ale teprve toho rána, kdy opouštěly Tar Valon, zjistila, že s Galinou má společného víc než jenom červené adžah. Dvanáct roků byla členkou černého adžah a netušila, že jí je Galina rovněž, a mnohem déle. Z nutnosti se černé sestry nesvěřovaly dokonce ani jedna druhé. Při vzácných setkáních si halily tváře a měnily hlas. Před Galinou poznala Katerina bezpečně pouze dvě. Rozkazy nacházela pod polštářem či v kapse pláště a inkoust by zmizel, kdyby se papíru dotkla jiná ruka než její. Měla také tajné místo, kde zanechávala zprávy, a přímý rozkaz nesnažit se zahlédnout toho, kdo si je přijde vyzvednout. Nikdy ten rozkaz neporušila. Mezi těmi, které je následovaly s denním odstupem, mohly být další černé sestry, ale jistě to nevěděla.
„Proč?“ zeptala se. Rozkazy zachovat Draka Znovuzrozeného nedávaly smysl, dokonce i když ho měly předat do rukou Elaidě.
„Otázky jsou dost nebezpečné pro někoho, kdo přísahal, že uposlechne bez ptaní.“
Katerina se zachvěla znovu a jen tak tak se zarazila a neudělala pukrle. „Ano, Galino Sedai.“ Avšak nemohla se v duchu nedivit. Proč?
„Nechovají se ani uctivě, ani čestně,“ vrčela Therava. „Dovolily nám vstoupit do jejich tábora, jako bychom byly bezzubými psy, a pak nás vyvedly pod stráží jako obviněné zlodějky.“
Sevanna se nepodívala kolem. Neudělá to, dokud nebudou bezpečně zpátky v lese. Aes Sedai budou zcela určitě hledat nějakou známku nejistoty. „Souhlasily, Theravo,“ řekla. „To prozatím stačí.“ Prozatím. Jednoho dne budou tyhle země moci Shaidové vyrabovat. Včetně Bílé věže.
„Tohle všechno je špatně promyšlené,“ ozvala se třetí žena napjatým hlasem. „Moudré se Aes Sedai vyhýbají. Vždy tomu tak bylo. Pro tebe je to možná v pořádku, Sevanno – jako vdova po Couladinovi a Suladrikovi mluvíš jako náčelník kmene, dokud do Rhuideanu nepošleme dalšího muže – ale my ostatní bychom se do toho plést neměly."
Sevanna se jen silou vůle přinutila jít dál. Desain byla proti tomu, aby byla vybrána mezi moudré, řekla nahlas, že nesloužila jako učednice a nenavštívila Rhuidean, tvrdila, že ji její místo, to, že zastupuje kmenového náčelníka, diskvalifikuje. Kromě toho, jako vdova po ne jednom, ale dvou mrtvých náčelnících, možná nosí smůlu. Naštěstí dost shaidských moudrých poslouchalo Sevannu a ne Desain. Naneštěstí měla Desain příliš mnoho příznivkyň, aby se jí bylo možné v tichosti zbavit. Moudrá měla být nenapadnutelná – dokonce si mezi Shaidy volně chodily i ty od těch zrádců z Cairhienu – ale Sevanna hodlala na něco přijít.
Jako by Desain svými pochybami nakazila i Theravu, ta si začala mumlat a jen zpola pro sebe. „Špatné je jít proti Aes Sedai. Sloužili jsme jim před Rozbitím světa a zklamali jsme je. Proto jsme museli odejít do Trojí země. Jestli je zklameme znovu, budeme zničeni.“
Tomu věřili všichni. Byla to součást starých příběhů, skoro součást zvyklostí. Sevanna si tím nebyla tak jistá. Tyhle Aes Sedai jí připadaly slabé a hloupé, cestovat v doprovodu několika stovek mužů zemí, kde je praví Aielové, Shaidové, mohli smést tisíci válečníky. „Nadešel nový den,“ prohlásila ostře a zopakovala část jednoho ze svých proslovů pro moudré. „Už nejsme vázáni na Trojí zemi. Každý může vidět, že to, co bylo, se změnilo. My se musíme změnit, jinak skončíme, jako bychom nikdy nebyli.“ Nikdy jim samozřejmě neřekla, jak velké změny zamýšlí. Jestli bude po jejím, shaidské moudré už do Rhuideanu nikdy žádného muže nepošlou.
„Nový den, starý den,“ bručela Desain, „co uděláme s Randem al’Thorem, jestli se nám podaří sebrat ho Aes Sedai? Lepší, a snazší, je vrazit mu nůž mezi žebra, až ho budou doprovázet na sever.“
Sevanna neodpověděla. Nevěděla, co odpovědět. Zatím ne. Věděla jenom, že jakmile bude mít toho takzvaného Car’a’carna, náčelníka náčelníků všech Aielů, na řetěze před svým stanem jako zdivočelého psa, tak země bude skutečně patřit Shaidům. A jí. Věděla to ještě předtím, než si ji ten podivný mokřinský muž nějak našel v horách, kterým tihle lidé říkali Rodovrahova Dýka. Dal jí malou krychli z nějakého tvrdého kamene se složitým rytým vzorem a pak jí řekl, co s tím udělat s pomocí moudré, která dokáže usměrňovat, jakmile bude Rand al’Thor v jejích rukou. Nosila ji celou dobu ve váčku u pasu. Ještě se nerozhodla, co s ní, ale zatím nikomu o tom muži ani o krychli neřekla. S hlavou vztyčenou kráčela pod spalujícím žárem podzimní oblohy.
Palácová zahrada mohla působit chladivým dojmem, kdyby tady rostly nějaké stromy, ale nejvyšší zdejší rostliny byly keře sestříhané tak, že musely růst do tvarů běžících koní nebo medvědů, provádějících akrobacii, nebo něčeho podobného. Zahradníci jen v košilích pobíhali pod žhavým odpoledním sluncem s vědry vody a snažili se zachránit své výtvory. S květinami už to vzdali a vypleli všechny vzorované záhonky a vyložili je drny, které již také vysychaly.
„Škoda že je takové horko,“ poznamenal Ailron. Z krajkou lemovaného rukávu svého žlutého hedvábného kabátce vytáhl krajkový šátek, jemně si otřel obličej a šátek zahodil. Sloužící ve zlatočervené livreji ho rychle sebral ze štěrkem vysypaného chodníku a zas zmizel v pozadí. Další muž v livreji králi vložil do ruky čistý šátek, aby si ho mohl vsunout do rukávu. Ailron mu samozřejmě nepoděkoval, dokonce si toho zřejmě ani nevšiml. „Těmhle lidem se většinou daří udržet všechno naživu až do jara, ale letos v zimě možná o pár přijdu. I když to nevypadá, že nějakou zimu vůbec mít budeme. Zimu snášejí lépe než sucho. Nemyslíš si, že jsou velmi pěkné, drahoušku?“
Ailron – Světlem pomazaný – král a obránce Amadicie, strážce Jižní brány, nebyl tak hezký, jak se o něm povídalo, ale ona ostatně Morgasa, když se s ním poprvé setkala před mnoha lety, tušila, že zdrojem těch povídaček je on sám. Tmavé vlasy měl husté a vlnité – a teď mu rozhodně ustupovaly z čela. Nos měl trochu moc dlouhý, uši trochu příliš velké. Celý jeho obličej naznačoval měkkou povahu. Jednoho dne se bude muset zeptat. Jižní brány k čemu?