Morgasa se ovívala vějířem vyřezávaným ze slonoviny a sledovala jednu ze zahradních... konstrukcí. Vypadala, jako by tři obrovské nahé ženy zápolily s gigantickým hadem. „Jsou skutečně pozoruhodné,“ poznamenala. Člověk říká, co musí, když přijde jako žebrák.
„Ano. Ano, to jsou, že? Aha, zdá se, že mě volají státní záležitosti. Naléhavé věci, obávám se.“ Na krátkém mramorovém schodišti na druhém konci chodníčku se objevil tucet mužů, v kabátcích stejně barevných, jako byly květiny, které tady již nekvetly, a čekal před tuctem kanelovaných sloupů, které nic nepodpíraly. „Takže až večer, drahoušku. Promluvíme si ještě o tvých hrozných potížích a o tom, co mohu udělat já.“
Uklonil se nad její rukou, aniž by jí ji políbil, a ona předvedla menší pukrle, mumlajíc příslušné hlouposti, načež on odšustil. Až na jednoho ho následovali všichni sloužící, kteří se za ním táhli všude.
Když král odešel, Morgasa začala vějířem mávat rychleji, než mohla v jeho přítomnosti – ten muž předstíral, že se ho horko skoro nedotýká, i když se mu po obličeji řinul pot – a vydala se zpět ke svým komnatám. Jejím z milosti, stejně jako byl dar to světle modré roucho, které měla na sobě. I přes počasí trvala na vysokém límci. O hlubokých výstřizích měla určité představy.
Osamocený sluha šel kousek za ní. A Tallanvor, samozřejmě, toho měla za patami a on pořád trval na tom, že bude nosit ten hrubý zelený kabát, v němž sem přijel, a meč u boku, jako by i v paláci Serenda, necelé dvě míle od Amadoru, očekával útok. Snažila se mladíka ignorovat, ale jako obvykle to nešlo.
„Měli bychom odjet do Ghealdanu, Morgaso. Do Jehannahu.“
Některé věci nechávala příliš dlouho zacházet až příliš daleko. Když se k němu otočila, suknice jí hlasitě zašustily a v očích ji zaplálo. „Na naší cestě byly nezbytné jisté důvěrnosti, ale ti kolem nás nyní vědí, kdo jsem. Ty si to zapamatuješ taky a budeš své královně prokazovat příslušnou úctu. Na kolena!“
K jejímu zděšení se nepohnul. „Jsi moje královna, Morgaso?“ Aspoň že ztišil hlas, takže ho sluha nemohl slyšet a šířit se o tom dál, ale jeho oči... Málem couvla před tou otevřenou touhou, kterou v nich viděla. A hněvem. „Na téhle straně smrti tě neopustím, Morgaso, ale ty jsi opustila příliš mnoho, když jsi přepustila Andor Gaebrilovi. Až ho znovu získáš, pokleknu ti u nohou a můžeš mi nechat useknout hlavu, jestli budeš chtít, ale do té doby... Měli bychom jet do Ghealdanu.“
Ten mladý hlupák byl ochoten zemřít v boji s uchvatitelem i poté, co zjistila, že ji žádný andorský urozený rod nepodpoří, a den po dni, týden po týdnu, od chvíle, kdy se rozhodla, že jedinou její možností je vyhledat pomoc v cizině, byl stále drzejší a neposlušnější. Mohla požádat Ailrona o Tallanvorovu hlavu a dostat ji bez toho, aby král kladl nějaké otázky. Ale to, že by je nepoložil, by neznamenalo, že by si je nemyslel. Ona tu skutečně byla jako žebračka a nemohla si dovolit žádat o laskavosti, které nebyly naprosto nezbytné. Kromě toho, bez Tallanvora by tu nebyla. Byla by vězeň – něco horšího než vězeň – urozeného pána Gaebrila. To byly jediné důvody, proč Tallanvorovi ještě seděla hlava na krku.
Její vojsko strážilo zdobně vyřezávané dveře do jejích komnat. Basel Gill byl růžolící muž s prošedivělými vlasy, které si marně česal přes lysinu na temeni. Kožená kazajka, pošitá ocelovými kolečky, se mu napínala přes břicho. Nosil meč, kterého se nedotkl dvacet let, než si ho připjal, aby ji mohl následovat. Lamželezo byl svalnatý a tvrdý, díky těžkým víčkům vypadal, jako by skoro spal. Ten také nosil meč, ale jizvy na jeho tváři a nejednou zlomený nos jasně ukazovaly, že je zvyklý používat spíš pěsti či palici. Hostinský a pouliční rváč, kromě Tallanvora, byli celé vojsko, které zatím měla, aby získala zpátky Andor a od Gaebrila svůj trůn.
Ti dva se pořád neohrabaně klaněli, ale ona proplula kolem nich a práskla Tallanvorovi dveřmi před nosem. „Svět,“ oznámila s vrčením, „by byl bez mužů mnohem lepší místo.“
„Rozhodně mnohem prázdnější,“ ozvala se z křesla u okna se sametovými závěsy v předpokoji Morgasina stará chůva. Jak měla Lini hlavu skloněnou nad vyšívacím kruhem, její šedý drdůlek jenom poskočil. Stařena, hubená téměř jako třtina, nebyla zdaleka tak křehká, jak vypadala. „Předpokládám, že Ailron ani dneska nebyl vstřícnější. Nebo je to kvůli Tallanvorovi, dítě? Musíš se ještě naučit nenechat se od mužů rozčílit. Když se rozčílíš, naskáčou ti na obličeji skvrny.“ Lini pořád nehodlala připustit, že Morgasa už odrostla dětským střevíčkům, i přes to, že mezitím dělala chůvu její dceři.
„Ailron byl okouzlující,“ prohlásila Morgasa opatrně. Třetí žena v místnosti, která v kleče vyndávala z truhlice složené ložní prádlo, si hlasitě odfřkla a Morgasa měla dost práce, aby se na ni nezamračila. Breana byla Lamželezova... společnice. Malá opálená žena ho následovala, kamkoliv šel, ale byla z Cairhienu a Morgasa pro ni nebyla královna, jak dávala jasně na srozuměnou. „Ještě den dva,“ pokračovala Morgasa, „a myslím, že z něj vymámím slib. Dneska konečně souhlasil, že potřebuji vojáky zvenčí, abych mohla znovu získat Caemlyn. Jakmile vyženu Gaebrila z Caemlynu, šlechtici zase přiběhnou za mnou.“ Doufala, že to udělají. Byla v Amadicii, protože Gaebrilovi dovolila, aby ji zaslepil, takže se na Gaebrilův rozkaz ošklivě zachovala i ke svým nejstarším přátelům ze šlechtických rodů.
„‚Pomalý kůň vždycky nedorazí na konec cesty,'“ ocitovala Lini, pořád soustředěná na svou výšivku. Stará rčení měla ve veliké oblibě a Morgasa měla podezření, že některá si vymýšlí přímo na místě.
„Tenhle to jistě dokáže,“ trvala na svém Morgasa. Tallanvor se s Ghealdanem mýlil. Podle Ailrona byla země na pokraji anarchie kvůli tomu prorokovi, o němž si šeptalo služebnictvo, chlapíkovi, který kázal o znovuzrození Draka. „Dala bych si trošičku punče, Breano.“ Ta žena se na ni dívala, dokud Morgasa nedodala: „Prosím.“ I pak začala nalévat s umíněnou mrzutostí.
Směs vína a ovocných šťáv byla chlazená ledem a v panujícím horku osvěžující. Morgasa si přitiskla stříbrný pohár na čelo, velmi se jí ulevilo. Ailron nechával vozit z pohoří Oparů sníh a led, ačkoliv aby bylo dost pro celý palác, vozy proudily neustále sem a tam.
Lini si také vzala pohár. „Ohledně Tallanvora,“ začala, když se napila.
„Nechej to být, Lini!“ štěkla Morgasa.
„Tak je mladší než ty,“ řekla Breana. Taky si nalila punč. Ta drzost! Teď měla být služka, ať už byla v Cairhienu kdokoliv. „Jestli ho chceš, vezmi si ho. Lamželezo říká, že ho k tobě váže přísaha, a já viděla, jak se na tebe dívá.“ Chraptivě se zasmála. „On tě neodmítne.“ Cairhieňané byli odporní, ale aspoň si většina z nich nechávala své prostopášnosti slušně pro sebe.
Morgasa jí už chtěla nařídit, aby opustila pokoj, když se ozvalo zaklepání na dveře. Bez čekání na dovolení vstoupil bělovlasý muž, který vypadal jen kost a kůže. Na sněhobílém plášti měl na prsou vyšit sluneční kotouč. Morgasa doufala, že se bělokabátníkům vyhne, dokud s Ailronem nezpečetí pevnou dohodu. Chlad z vína jí náhle projel až do kostí. Kde byl Tallanvor a ostatní, že prošel přímo přes ně?
Tmavé oči se rovnou upřely na ni. Muž předvedl tu nejmenší možnou úklonu. Tvář měl věkovitou, kůži napjatou přes kosti, ale byl asi tak křehký jako kladivo. „Morgasa Andorská?“ řekl pevným, hlubokým hlasem. „Jsem Pedron Niall.“ Ne jenom tak nějaký bělokabátník. Sám velící kapitán dětí Světla. „Neboj se. Nepřišel jsem tě sem zatknout.“