Popravdě řečeno, víc než se bavit se chtěla vyhnout rozhovoru se svou společnicí. Semirhage seděla v křesle s vysokým opěradlem pokrytým červeným čalounem a vyšívala, dlouhé štíhlé prsty obratně dělaly maličké stehy, vytvářející složitý vzor z maličkých kvítků. Vždy bylo překvapivé, že tahle žena má ráda tak... obyčejnou... činnost. Její černé šaty tvořily s křeslem ostrý protiklad. Dokonce ani Demandred se neodvážil říci Semirhage do očí, že nosí černou tak často, protože Lanfear nosí bílou.
Potisící se Mesaana pokusila zanalyzovat, proč se v přítomnosti druhé ženy cítí tak nepříjemně. Mesaana znala vlastní sílu i slabá místa, s jedinou silou i jinak. Ve většině bodů se Semirhage vyrovnala, a tam, kde ne, mohla použít vlastní síly proti jejím slabostem. Tímhle to nebylo. Semirhage se těšila z krutosti, měla čirou radost z působení bolesti, jenže to rozhodně nebyl problém. Mesaana uměla být v případě nutnosti taky krutá a nezáleželo jí na tom, co dělá Semirhage jiným. Musel tu existovat nějaký důvod, jenomže ona na něj nedokázala přijít.
Podrážděně položila další kostku a věž se s třeskotem zřítila – slonovinové kostky se rozletěly po podlaze. Mesaana mlaskla, pak se otočila od stolu a zkřížila ruce na prsou. „Kde je Demandred? Uplynulo sedmnáct dní od chvíle, co odešel do Shayol Ghulu, ale čekal až doteď, než nás informuje o té zprávě, a pak se neobjeví.“ Za tu dobu byla v Jámě smrti sama již dvakrát, prodělala onu děsivou cestu, kdy se jí o vlasy otíraly ty kamenné tesáky. A nenašla nic, jen toho zvláštního příliš vysokého myrddraala, který odmítal hovořit. Byl tam i Vrt, samozřejmě, jenže Veliký pán neodpovídal. Ani jednou se příliš nezdržela. Myslela si o sobě, že se již ničeho nebojí, aspoň ne toho půlčlověčího pohledu, ale dvakrát ji myrddraal beze slova, jen tím svým bezokým pohledem, zahnal pryč zrychleným krokem, který se jen díky železnému sebeovládání nezměnil v útěk. Pokud by usměrňování na tom místě neznamenalo jistou smrt, byla by toho půlčlověka zničila, nebo aspoň vycestovala z Jámy. „Kde je?“
Semirhage zvedla oči od svého vyšívání, její tmavé oči v hladké tváři ani nemrkly, pak odložila výšivku a půvabně vstala. „Přijde, až přijde,“ pronesla chladně. Byla vždycky chladná, stejně jako byla vždycky půvabná. „Jestli nechceš čekat, tak běž.“
Mesaana se bezděčně nazvedla na špičky, avšak přesto musela zvednout hlavu. Semirhage byla vyšší než většina mužů, měla však tak dokonalé proporce, že si to ostatní neuvědomili, dokud nestála přímo před nimi a nedívala se dolů. „Jít? Já nepůjdu. A on může –“
Samozřejmě je nic dopředu nevarovalo. Tak tomu bylo vždycky, když usměrňoval muž. Ve vzduchu se objevila jasná svislá čára a pak se rozšířila, jak se průchod otočil na bok a otevřel se natolik, aby mohl Demandred projít. Když byl v místnosti, oběma se lehce uklonil. Dnes byl celý v šedém, s úzkou světlou krajkou kolem krku. Snadno se přizpůsobil módě a látkám tohoto věku.
Profil s orlím nosem měl docela hezký, ačkoliv ne tak docela toho druhu, při pohledu na nějž se srdce každé ženy rozbuší rychleji. Jistým způsobem „téměř“ a „ne tak docela“ byla historie Demandredova života. Měl tu smůlu, že se narodil den po Luisi Therinu Telamonovi, jenž se měl stát Drakem, kdežto Barid Bel Medar, jak se tehdy jmenoval, trávil léta tím, že dosahoval téměř stejných úspěchů jako Luis Therin, ale nikdy nedosáhl tak docela jeho slávy. Bez Luise Therina by z něj byl nejslavnější muž jeho věku. Kdyby byli vyvolili jeho, aby stál v čele, místo druhého muže, jehož považoval za intelektuálně na nižší úrovni, než byl sám, toho přehnaně opatrného hlupáka, jemuž se až příliš často dařilo vyškrábat nějaké to štěstí, stál by dnes tady? Tak tohle byla jalová úvaha, ačkoliv ji nenapadla poprvé. Ne, důležité bylo, že Demandred Drakem opovrhoval, a nyní, když se Drak znovu zrodil, přenesl své opovržení v nezmenšené míře.
„Proč –?“
Demandred zvedl ruku. „Počkejme, až zde budou všichni, Mesaano, a já se nebudu muset opakovat.“
Ucítila první splétání saidaru chviličku předtím, než se objevila zářící čára a změnila se v průchod. Vstoupila Graendal, pro jednou ji nedoprovázeli žádní spoře odění sloužící, a otvor nechala zmizet stejně rychle jako Demandred. Byla to kyprá žena se složitě natočenými rudozlatými vlasy. Někde se jí dokonce podařilo najít streith pro své šaty s vysokým límcem. Zrcadlíc její náladu látka připomínala průsvitnou mlhu. Mesaana se občas divila, jestli si Graendal skutečně všímá i něčeho jiného než svého osobního potěšení.
„Říkala jsem si, jestli tady budete,“ prohodila lehce nově příchozí. „Vy tři jste byli tak tajnůstkářští.“ Vesele a trochu hloupě se zasmála. Ne, byla by ošklivá chyba brát Graendal podle toho, co bylo vidět na povrchu. Většina těch, kteří ji považovali za hloupou husičku, už byla dávno mrtvá, oběti ženy, kterou přehlíželi.
„Přijde i Sammael?“ zeptal se Demandred.
Graendal pouze přezíravě mávla rukou plnou prstenů. „Ach, on vám nevěří. Myslím, že ten muž už nevěří ani sám sobě.“ Streith ztmavl. Mlha nyní halila. „Sbírá nyní vojsko v Illianu a stýská si kvůli tomu, že nemá ve výzbroji žádná šoková kopí. Když už nedělá tohle, tak pátrá po nějakých použitelných angrialech a sa’angrialech. Něčem dost silném, samozřejmě.“
Všichni se podívali na Mesaanu a ta se zhluboka nadechla. Každý z nich by dal – no, skoro cokoliv, za použitelný angrial nebo sa’angrial. Každý z nich byl sice silnější než kterékoliv z těch zpola cvičených děcek, co si dneska říkala Aes Sedai, ale dostatečný počet těch zpola cvičených děcek, propojených dohromady, by je mohl rozdrtit všechny. Až na to, ovšem, že ty dnešní Aes Sedai již nevěděly jak na to, a v každém případě k tomu neměly prostředky. Pokud mělo dojít k propojení více než třinácti žen, byl k tomu potřeba muž, nad sedmadvacet víc než jeden. Popravdě řečeno, tyhle holky – nejstarší z nich jí připadaly jako malé holčičky, neboť sama žila déle než tři sta let, kromě času, kdy byla zavřená ve Vrtu, a to byla považována teprve za ženu středních let – tyhle holky neznamenaly žádné skutečné nebezpečí, jenomže to nezmenšovalo touhu každého z přítomných po angrialu nebo po ještě mocnějším sa’angrialu. S těmito pozůstatky z jejich vlastního času by mohli usměrnit takové množství síly, které by je jinak spálilo na prach. Každý z nich by pro takovou kořist riskoval hodně. Ne však všechno. Ne, aniž by to bylo skutečně nezbytné. Nicméně to nijak nezmenšovalo touhu.
Mesaana mimoděk upadla do poučovacího tónu. „Bílá věž teď má v pokladnicích stráže a ochrany, venku i uvnitř, a navíc všechno čtyřikrát denně přepočítávají. Velká sbírka v Tearském Kameni je také strážená, je tam taková hnusná věc, co by mě byla chytila, kdybych se snažila projít nebo ji rozvázat. Nemyslím, že to dokáže rozvázat někdo jiný než ten, kdo to utkal, a do té doby je to past pro každou ženu, která dokáže usměrňovat.“
„Zaprášená skládka neužitečného haraburdí, jak jsem slyšel,“ prohlásil přezíravě Demandred. „Tairenové posbírali každý krám, o kterém se se jen povídalo, že má něco společného s jedinou silou.“