Mesaana tušila, že podkladem je mu víc než jen řeči z doslechu. Také tušila, že kolem velké sbírky je utkána i past na muže, jinak by měl Demandred svůj sa’angrial a už dávno by po Randu al’Thorovi skočil. „Nepochybně jsou nějaké v Cairhienu a Rhuideanu, ale i kdybys tam nenarazil přímo na al’Thora, je tam plno žen, co dokážou usměrňovat.“
„Nevědomé holky,“ odfrkla si Graendal.
„Když ti do zad vrazí nůž nějaká holka z kuchyně,“ poznamenala chladně Semirhage, „jsi snad míň mrtvá, než když v Qualu padneš v souboji ša’je?“
Mesaana kývla. „Takže zbývá to, co je případně pohřbené pod starými troskami či zapomenuté v podkroví. Jestli chcete spoléhat na to, že něco najdete náhodou, prosím. Já tedy ne. Pokud ovšem někdo neví, kde se nachází stázová komora?“ Poslední slova zněla dost suše. Stázové komory by měly Rozbití světa přežít, ale po velkém zemětřesení nejspíš skončily na dně oceánu nebo pohřbené pod horami. Ze světa, který znávali, zůstalo jen málo, jen pár jmen a pověstí.
Graendalin úsměv byl jako cukrkandl. „Vždy jsem si myslela, že by ses měla stát učitelkou. Och. Mrzí mě to. Zapomněla jsem.“
Mesaaně úplně potemněla tvář. Její cesta k Velikému pánu začala, když jí před všemi těmi lety upřeli místo v Collam Daan. Nehodí se pro výzkum, to jí řekli, ale pořád směla učit. No, učila, dokud nepřišla na to, jak jim všem dát za vyučenou.
„Pořád čekám na to, až uslyším, co řekl Veliký pán,“ zamumlala Semirhage.
„Ano. Máme zabít al’Thora?“ Mesaana si uvědomila, že si oběma rukama tiskne suknice, a hned je pustila. Zvláštní. Nikdy nikomu nedovolila, aby se jí dostal pod kůži. „Jestli půjde všechno dobře, tak za dva, nejvíc tři měsíce bude tam, kde na něj bez námahy dosáhnu, a bezmocný.“
„Kde na něj bez námahy dosáhneš?“ Graendal tázavě pozvedla obočí. „Kde sis zařídila doupě? To je jedno. Jakkoliv je to prostoduché, je to v poslední době ten nejlepší plán.“
Demandred však pořád jen mlčel, stál tam a studoval je. Ne, ne Graendal. Semirhage a ji. A když promluvil, mluvil zpola k sobě a jen zpola k nim. „Když si pomyslím, kde jste se vy dvě usadily, tak se divím. Kolik toho Veliký pán věděl a jak dlouho? Kolik z toho, co se stalo, byl celou dobu jeho záměr?“ Na to neexistovala odpověď. Nakonec prohlásiclass="underline" „Chcete vědět, co mi Veliký pán řekl? No dobrá. Ale zůstane to tady, nikomu jinému ani slovo. Jelikož se Sammael rozhodl zůstat stranou, nedozví se nic. A ostatní taky ne, ať živí, nebo mrtví. První část poselství Velikého pána je prostá. Ať vládne Pán chaosu. Jeho slova, přesně.“ Zvedl koutky úst, což bylo nejblíž úsměvu, co u něj kdy Mesaana viděla. Pak jim pověděl zbytek.
Mesaana si uvědomila, že se třese, a nevěděla, je-li to strachem či vzrušením. Mohlo by to fungovat. Mohlo by jim to dát všechno. Chtělo to ale štěstí, a hazardní hra ji vyváděla z míry. Demandred byl hazardní hráč. V jedné věci měl pravdu. Luis Therin si razil své štěstí, jako mincovna razí mince. Podle jejího názoru to zatím vypadalo tak, že Rand al’Thor dělá to samé.
Pokud... Pokud neměl Veliký pán ještě jiný plán než ten, který jim vyjevil. A to ji děsilo víc než kterákoliv jiná možnost.
V zrcadle ve zlaceném rámu se odrážela celá místnost, znepokojivé vzory mozaiky na stěnách, zlacený nábytek, drahé koberce, další zrcadla i nástěnné koberce. Zámecký sál bez oken – a dveří. V zrcadle se odrážela žena v krvavě rudých šatech, přecházející sem a tam. Její překrásná tvář byla směsí vzteku a nevíry. Spíš nevíry. Zrcadlo odráželo i jeho tvář, a ta ho zajímala mnohem víc než žena. Nemohl si pomoci, aby se už snad posté nedotkl nosu a rtů a tváří, aby se ujistil, že jsou skutečné. Jeho obličej nebyl zrovna mladý, ale rozhodně byl mladší než tvář, kterou nosil od prvního probuzení z dlouhého spánku se všemi jeho nekonečnými nočními můrami. Byla to obyčejná tvář, a on vždycky obyčejnost nenáviděl. Rozpoznal zvuk, který se mu začínal rodit v hrdle, byl to počínající smích, hihňání, a potlačil ho. Nebyl šílený. Přese všechno nebyl šílený.
Během druhého, mnohem děsivějšího spánku, než se probudil s touto tváří a tělem, mu dali jméno. Osan’gar. Toto jméno mu dal hlas, který znal a neopovažoval se neuposlechnout. Jeho staré jméno, dané v opovržení a přijaté s pýchou, bylo pryč navždy. Hlas jeho pána promluvil a učinil skutkem. Žena byla Aran’gar, tím, kým bývala, již nebyla více.
Dost zajímavý výběr, tato jména. Osan’gar a Aran’gar byly levá a pravá dýka při způsobu souboje nakrátko oblíbeného v časném období dlouhých příprav ode dne, kdy byl vytvořen Vrt, do skutečného začátku války jediné síly. Vzpomínky měl muž útržkovité – příliš toho během dlouhého spánku ztratil – ale na tohle si vzpomínal. Obliba trvala jen krátce, protože téměř vždy zemřeli oba duelanti. Čepele dýk byly pokryté pomalu působícím jedem.
Něco se v zrcadle zamihotalo a on se obrátil, ale ne příliš rychle. Musel si připomenout, kdo je, a zajistit, aby si to zapamatovali i ostatní. Pořád tu nebyly žádné dveře, ale v místnosti teď s nimi byl myrddraal. Na tomto místě nebylo ani na jedné z těch věcí nic zvláštního, jen snad jediné, totiž že tento myrddraal byl vyšší než všichni, které kdy Osan’gar viděl.
Dával si na čas, nechával půlčlověka čekat, než ho vezme na vědomí, ale než mohl otevřít ústa, vyjela Aran’gar: „Proč mi tohle udělali? Proč mě vložili do tohohle těla? Proč?“ Poslední slovo už skoro ječela.
Osan’gar by si byl pomyslel, že se myrddraalovy bezkrevné rty zvlnily v úsměvu, jenže to bylo nemožné, tady, i kdekoliv jinde. Dokonce i trolloci měli smysl pro humor, byť ohavný a surový, ale ne myrddraalové. „Oba jste dostali to nejlepší, co se dalo v Hraničních státech najít.“ Jeho hlas připomínal zmiji plazící se suchou trávou. „Je to dobré tělo, silné a zdravé. A určitě lepší než ta druhá možnost.“
Obojí byla pravda. Bylo to dobré tělo, za starých časů by se bylo hodilo i pro tanečnici daien, štíhlé a svěží, s ladícím slonovinovým oválem obličeje se zelenýma očima, lemovaným hustými a lesklými černými vlasy. A cokoliv bylo lepší než ta druhá možnost.
Aran’gar to tak možná neviděla. Krásnou tvář měla zrůzněnou hněvem. Chystala se udělat něco nepředloženého. Osan’gar to věděl. V tomto ohledu vždy byly problémy. Lanfear ve srovnání s ní vypadala opatrná. Osan’gar sáhl pro saidín. Usměrňování mohlo být na tomto místě nebezpečné, ale méně než dovolit jí udělat něco skutečně hloupého. Natáhl se pro saidín – a nenašel nic. Nebyl odstíněný, to by byl cítil, a věděl, jak štít obejít nebo rozbít. Šokem na místě zkameněl.
Ne tak Aran’gar. Snad učinila stejný objev, ale ji ovlivnil jinak. Zavřískla jako kočka a vrhla se na myrddraala s nehty jako drápy.
Byl to ovšem marný útok. Myrddraal se dokonce ani nepohnul z místa – nedbale ji chytil za hrdlo a v natažené ruce ji zvedl ze země. Vřískot se změnil v chrčení a žena oběma rukama popadla myrddraala za zápěstí. Jak mu tak visela v sevření, otočil půlčlověk svůj bezoký pohled na Osan’gara. „Nebyl jsi odříznut, ale nebudeš usměrňovat, dokud ti nebude řečeno, že smíš. A nikdy mě nenapadneš. Jsem Shaidar Haran.“
Osan’gar se snažil polknout, ale vyprahlo mu v ústech. Tenhle tvor určitě nemá nic společného s tím, co se mu stalo. Myrddraalové měli jistou moc, ale ne takovou. Tento myrddraal však věděl. Osan’gar neměl půllidi nikdy rád. Pomáhal vytvářet trolloky spojením lidského a zvířecího chovného materiálu – byl na to pyšný, na schopnosti, jež to vyžadovalo, i těžkosti, jež bylo třeba překonat – ale tihle zvrácení potomci, kteří se občas objevili, ho i za nejlepších okolností vyváděli z míry.