Shaidar Haran obrátil pozornost zpátky k ženě, která se mu zmítala v pěsti. Tvář jí již začínala nachovět a chabě kopala nohama. „Přizpůsobíš se. Tělo ohýbá duši, ale mysl ohýbá tělo. Už se přizpůsobuješ. Brzy to bude, jako bys nikdy neměla jiné tělo. Nebo můžeš odmítnout. Pak tvé místo zaujme někdo jiný a ty budeš předána... mým bratřím, tak jak jsi, odstíněná.“ Ty tenké rty se znovu zvlnily. „V Hraničních státech postrádají svou oblíbenou zábavu.“
„Nemůže mluvit,“ ozval se Osan’gar. „Zabíjíš ji! Copak nevíš, kdo jsme? Postav ji, půlčlověče! Poslechni mě!“ Ten tvor musel poslechnout jednoho z Vyvolených.
Ale myrddraal jen dlouho klidně studoval Aran’gařinu temnějící tvář, než ženu postavil na koberec a uvolnil sevření. „Já poslouchám Velikého pána. Nikoho jiného.“ Ona mu ochable visela na ruce, potácela se, kašlala a lapala po dechu. Nebýt jeho ruky, byla by zcela jistě upadla na podlahu. „Podvolíš se vůli Velikého pána?“ Nebyla to žádost, jenom povinná otázka pronesená tím chraplavým hlasem.
„Já – ano,“ vypravila ze sebe chrčivě a Shaidar Haran ji pustil.
Zapotácela se a mnula si hrdlo. Osan’gar k ní přistoupil, aby jí pomohl, ale ona se na něj výhružně podívala a zahrozila mu pěstí, než se jí stačil dotknout. Osan’gar couvl s pozvednutýma rukama. Tohle bylo nepřátelství, které nepotřeboval. Bylo to ale skvělé tělo a skvělý vtip. On se vždycky pyšnil svým smyslem pro humor, tenhle však byl vskutku vynikající.
„Copak vy necítíte žádný vděk?“ zeptal se myrddraal. „Byli jste mrtví a teď jste živí. Pomyslete na Rahvina, jehož duši již nelze zachránit, je mimo čas. Máte příležitost znovu sloužit Velikému pánu a oprostit se od svých chyb.“
Osan’gar ho spěšně ujistil, že je vděčný, že nechce nic než sloužit a získat rozhřešení. Rahvin mrtvý? Co se stalo? Nezáleželo na tom. O jednoho Vyvoleného míň znamenalo větší šanci na skutečnou moc, až bude Veliký pán volný. Bylo sice drsné ponižovat se před tvorem, o němž bylo možné říci, že je stejně jeho výtvorem jako trolloci, jenže on si až příliš dobře vzpomínal na smrt. Plazil by se i před červem, jenom aby se tomu znovu vyhnul. Všiml si, že Aran’gar nebyla o nic pomalejší, přes všechen hněv v očích. Očividně si vzpomínala také.
„Tudíž je čas, abyste opět vyšli do světa sloužit Velikému pánu,“ pravil Shaidar Haran. „Nikdo kromě mě a Velikého pána neví, že žijete. Jestli uspějete, budete žít věčně a budete pozvednuti nad ostatní. Jestli zklamete... Ale vy nezklamete, že ne?“ Tehdy se půlčlověk usmál. Bylo to jako dívat se na usmívající se smrt.
1
Lev na kopci
Kolo času se otáčí a věky přicházejí a odcházejí, zanechávajíce za sebou vzpomínky, jež se stávají pověstmi. A pověsti blednou v mýty, a když věk, jenž je zrodil, znovu nastane, i ty mýty jsou dávno zapomenuty. V jednom věku, který jedni nazývají třetím, věkem, který teprve přijde, věkem dávno minulým, se v kopcích, pokrytých uschlými keři, kdesi v Cairhienu, zvedl vítr. Tento vítr nebyl začátek. Otáčení kola času nemá začátků ani konců. Byl to však nějaký začátek.
Na západ ten vítr vál, přes opuštěné vesnice a statky. Z mnoha domů však zbývala jenom změť ohořelých trámů. Cairhien rozvrátila válka, válka s cizinci a občanská válka, vpád cizích válečníků a chaos, a také v této chvíli, když již bylo po všem, kdy bylo prozatím po všem, zůstala jenom hrstka lidí, kteří se mohli vrátit do svých domovů. Ve větru nebyla ani stopa vlhkosti a slunce se snažilo vysát i to málo, co ještě zbylo v zemi. Tam, kde malé městečko Maerone stálo naproti většímu Aringillu na druhém břehu řeky Erinin, se vítr dostal do Andoru. Obě města se doslova pekla, a i když víc modliteb za déšť stoupalo z Aringillu, kde byli uvnitř hradeb nacpaní uprchlíci z Cairhienu jako malé ryby v koši, dokonce i vojáci kolem Maerone volali Stvořitele, někdy ovšem opile, někdy zaníceně. Zima už měla dávno vysílat svá chapadla, již dávno měl napadat první sníh, a ti, kteří se tu potili, se báli důvodu, proč tomu tak není, i když tyto obavy se nahlas odvážil vyslovit jenom málokdo.
Na západ ten vítr vál, rozhoupal suchem svraštělé listí na stromech, rozvlnil hladiny vysychajících potůčků tekoucích mezi spečeným bahnem. V Andoru žádné vypálené trosky nebyly, ale vesničané znepokojeně vzhlíželi ke slunci a sedláci se snažili nedívat na pole, na nichž se nezelenaly žádné ozimy. Pořád dál na západ, až se vítr dostal až do Caemlynu a zvedl dva praporce nad královským palácem, stojícím v srdci ogiery postaveného Vnitřního Města. Jeden praporec byl rudý jako krev a na něm byl vlnovkou rozdělený kotouč, jedna polovina kotouče byla bílá, druhá černá, stejně temná, jako byla bílá zářivá. Druhý praporec protínal oblohu jasnou bělí. Figura na něm, jakýsi zvláštní, zlatohřívý, čtyřnohý had se sluncovýma očima a šarlatovozlatými šupinami, jako by jela na větru. Byla otázka, který z těch dvou kusů látky vyvolával větší strach. Občas se vedle strachu objevovala stejně silná naděje. Naděje na spasení a strach ze zničení, pocházející z toho stejného zdroje.
Mnozí lidé tvrdili, že Caemlyn je druhé nejkrásnější město na světě, a nejen Andořané, kteří ho často uváděli na prvním místě i před samotným Tar Valonem. Mohutnou vnější hradbu ze šedého kamene se stříbrnými a bílými žilkami přerušovaly vysoké kulaté bašty a za ní se zvedaly ještě vyšší věže a v nemilosrdném slunci se leskly zlaté a bílé kupole. Město se zvedalo na kopcích ke středu, starobylému Vnitřnímu Městu, obklopenému vlastní, zářivě bílou hradbou, s vlastními věžemi a kupolemi, purpurovými, bílými a zlatými, pokryté třpytivými kachlemi mozaiek, které shlíželo na Nové Město, jež samo bylo staré hodně přes dva tisíce let.
Jako bylo Vnitřní Město srdcem Caemlynu, a víc než jen proto, že stálo uprostřed, královský palác byl srdcem Vnitřního Města. Palác jako by se vyloupl přímo z kejklířova příběhu, měl sněhobílé štíhlé věžičky a zlaté kupole a kružby připomínající krajku. Byl srdcem, které bušilo ve stínu těch dvou praporců.
Svlečen do pasu Rand právě v této chvíli obratně balancoval na špičkách a to, že je na nádvoří paláce s bílou dlažbou, nevnímal o nic víc než diváky ve sloupořadí kolem. Pot mu připlácl vlasy k hlavě a stékal mu po hrudi. Zpola zahojená jizva na boku prudce bolela, ale on to odmítal vzít na vědomí. Po předloktích se mu ovíjely postavy podobné té na bílém praporci nahoře a kovově se třpytily rudě a zlatě. Draci, tak je Aielové nazývali, a ostatní to jméno přejali. Nejasně si uvědomoval volavky úhledně vypálené do svých dlaní, ale jen proto, že je cítil, když sevřel dlouhý jílec cvičného dřevěného meče.
Byl jedno s mečem, plynule přecházel z postoje do postoje, bez přemýšlení, jeho boty lehce vrzaly na světlých dlaždicích. Lev na kopci se změnil v Měsíční oblouk a ten přešel v Jitřní věž. Bez přemýšlení. Pět zpocených, do půli těla nahých mužů kolem něj ostražitě přecházelo z jednoho postoje do druhého a pohybovalo cvičnými meči. Oni byli to jediné, co si skutečně uvědomoval. Muži s tvrdými tvářemi a sebevědomím, byli nejlepší, jaké zatím našel. Nejlepší od chvíle, kdy odešel Lan. Bez přemýšlení, jak ho to Lan naučil. Byl jedno s mečem, jedno s těmi pěti muži.