Náhle se rozběhl kupředu a muži kolem něj se rychle přesouvali, aby ho udrželi ve svém středu. A právě ve chvíli, kdy ta rovnováha byla na pokraji zhroucení, se náhle v půli kroku otočil a už běžel opačným směrem. Jeho protivníci se snažili reagovat, bylo však příliš pozdě. S hlasitým prásknutím zachytil shora vedený sek cvičného meče na vlastní čepeli ze svázaných prutů. Zároveň zasáhl pravou nohou prošedivělého muže vedle do břicha. Ten zachrčel a šel do předklonu. S čepelemi opřenými o sebe pak donutil Rand protivníka se zlomeným nosem k otočce, a jak procházel kolem předkloněného muže, ještě jednou ho kopl. Šedivec šel s lapáním po dechu k zemi. Randův protivník se snažil couvnout, aby mohl použít svou čepel, tím však uvolnil Randovu čepel, a ten otočil zápěstím – Réva se ovíjí – a tvrdě bodl na hruď, dost tvrdě, aby muže srazil na zem.
Uběhlo jen několik vteřin, takže ostatní tři muži se teprve nyní začali přibližovat. První, rychlý, podsaditý mužík usvědčil ze lži svou postavu a s výkřikem přeskočil muže se zlomeným nosem, když ten padal k zemi. Randova cvičná čepel ho zasáhla do holení, až ho zpola narovnala, a pak znovu přes záda, a tentokrát ho srazila na dlažbu.
Zůstali jen dva, ale ti byli nejlepší, jeden, pružný a hubený jako tyčka, jeho meč se pohyboval jako hadí jazyk, druhý, chlapík s vyholenou hlavou, který nikdy nedělal chyby. Okamžitě se rozdělili, aby se k Randovi přiblížili z opačných stran, ale on nečekal. Rychle se dostal k hubeňourovi. Měl jen chviličku, než soupeř přeskočí ty na zemi.
Hubeňour byl rychlý a navíc dobrý. Rand nejlepším nabídl zlato, a oni přišli. Tenhle byl vysoký Andořan, ačkoliv ho Rand o dlaň převyšoval, výška však neměla při šermu větší význam. Síla občas měla. Rand na něj naplno zaútočil. Když muž couval, protažená tvář se mu stáhla. Kanec se řítí dolů horou prorazil Roztínáním hedvábí, rozdrtil Trojitý blesk, a svázané pruty muže tvrdě zasáhly z boku do krku. Padl k zemi s přiškrceným zachrčením.
Rand se okamžitě vrhl dolů a doprava, překulil se na dlažbě na kolena a jeho čepel provedla Řeku podemýlající břeh. Muž s oholenou hlavou nebyl nijak rychlý, ale nějak tuto figuru vytušil. Randova čepel z prutů mu ještě mířila na břicho a muž již udeřil vlastní čepelí Randa po hlavě.
Rand na chviličku zakolísal, vidění se mu rozmazalo a před očima mu vířily pouze černé tečky. Potřásl hlavou, aby si pročistil zrak, a když se zvedal na nohy, musel se opřít o cvičný meč. Muž s vyholenou hlavou prudce lapal po dechu a ostražitě Randa sledoval.
„Zaplaťte mu,“ řekl Rand a ostražitost se holohlavému vytratila z očí. Ta ostražitost byla zbytečná. Jako kdyby Rand neslíbil denní mzdu navíc každému muži, kterému se podaří ho srazit. Trojnásobek tomu, komu se ho podaří porazit v souboji muže proti muži. Byl to způsob, jak zajistit, že se nikdo nebude držet zpátky, aby Draku Znovuzrozenému polichotil. Nikdy se jich neptal na jména, a pokud jim to připadalo zvláštní, tím líp, pokud se pak o to víc snažili. Chtěl protivníky, kteří by ho vyzkoušeli, ne se s nimi přátelit. Přátelé, které měl, jednoho dne budou proklínat hodinu, kdy ho potkali, pokud k tomu již nedošlo. Ostatní se vrtěli také. „Zabití“ měli zůstat ležet, dokud nebylo po všem, jako překážka, kterou by byla i skutečná mrtvola, ale podsaditý muž zvedal toho se šedivými vlasy, jenž měl potíže udržet se na nohou. Pružný chlapík zase potřásal hlavou a usykával přitom. Dneska už žádné cvičení nebude. „Zaplaťte jim všem.“
Diváci stojící mezi úzkými kanelovanými sloupy začali tleskat a jásat, urození pánové a paní v barevných hedvábných brokátech, zatížených složitými výšivkami a prýmky. Rand se ušklíbl a odhodil meč. Tahle banda byli jen nohsledi urozeného pána Gaebrila, když královna Morgasa – jejich královna – nebyla pomalu víc než vězeňkyně v tomto paláci. Svém paláci. Rand je však potřeboval. Prozatím. Sáhni na bodlák a popícháš se, pomyslel si. Aspoň doufal, že je to jeho myšlenka.
Sulin, šlachovitá bělovlasá vůdkyně Randova doprovodu aielských Děv oštěpu, vytáhla z měšce blýskavou zlatou tarvalonskou marku a hodila ji muži s úšklebkem, který jí stáhl ošklivou jizvu na líci. Děvy nerady viděly, když Rand zacházel s mečem, dokonce i s touto cvičnou čepelí. Nelíbil se jim žádný meč. Žádný Aiel neměl rád meče.
Muž s oholenou hlavou minci zachytil a na Sulinin upřený pohled odpověděl opatrnou úklonou. Všichni se chovali opatrně kolem Děv, v těch jejich kabátcích, spodcích a měkkých vysokých zašněrovaných botách hnědých a šedých odstínů, zcela splývajících s pustou krajinou Pustiny. Některé si začaly přidávat k odění odstíny zelené, aby splynuly také s tím, čemu i přes panující sucho říkaly mokřiny. Ve srovnání s Aielskou pustinou tu bylo stále dost vlhko. Než opustili Pustinu, jen pár Aielů vidělo vodu, kterou by nemohli překročit jedním krokem, a kvůli jezírkům dva tři kroky širokým byly vedeny hořké spory.
Jako všichni aielští válečníci, jako ostatních dvacet světlookých Děv rozestavěných kolem nádvoří, i Sulin nosila vlasy zastřižené nakrátko až na pramen na temeni. V levé ruce nesla tři krátké oštěpy a hovězinou potažený puklíř a u pasu měla pověšený nůž s těžkou čepelí. Jako každý aielský válečník, třebas i ve věku Jalani, které bylo krásných šestnáct a ještě měla na tvářích stopy dětského tuku, Sulin věděla velmi dobře, jak tyto zbraně používat, a při nejmenší provokaci by je použít neváhala, alespoň podle názoru lidí na téhle straně Dračí stěny. Kromě ní Děvy pozorovaly každého, každou kružbu v oknech i balkony ze světlého kamene, každý stín. Far Dareis Mai, Děvy oštěpu nesly čest svého předpovězeného Car’a’carna, i když občas svým vlastním zvláštním způsobem, a všechny do jednoho by zemřely, jen aby Randa udržely naživu. Z toho pomyšlení se mu žaludek škvířil ve vlastní kyselině.
Sulin dál s úšklebkem házela mužům zlato – Randa potěšilo, že tento dluh splácí tarvalonskými penězi – další zlaťák muži s vyholenou hlavou a po jednom ostatním. Aielové většinu mokřiňanů neuznávali o nic víc, než uznávali meče, a do toho zahrnovali každého, kdo nebyl narozen a vychován jako Aiel. Pro většinu Aielů by sem patřil i Rand, i přes svou aielskou krev, nebýt těch draků na pažích. Jeden označoval kmenového náčelníka, muž si ho vysloužil tím, že riskoval život proti síle vůle. Dva označovali Car’a’carna, náčelníka náčelníků, Toho, kdo přichází s úsvitem. A Děvy měly další důvody ke své nechuti.
Muži posbírali cvičné meče, košile a kabátce a odpoklonkovali se z nádvoří. „Zítra,“ zavolal za nimi Rand. „Brzy –“ Rozkaz následovaly další úklony.
Než byli polosvlečení muži z dohledu, andorští šlechtici se vyhrnuli ze sloupořadí jako hedvábná duha, tlačili se kolem Randa a krajkovými kapesníčky si otírali zpocené tváře. Randovi se z toho obrátil žaludek. Využij, co musíš využít, nebo nech zemi zahalit Stínem. Tohle mu řekla Moirain. Skoro před touhle bandou dával přednost počestné opozici Cairhieňanů či Tairenů. Při tomhle pomyšlení se málem rozesmál, nazývat to, co dělali tamti, počestné.
„Jsi úžasný,“ vydechla Arymilla a zlehka mu položila ruku na paži. „Tak rychlý, tak silný.“ Její velké hnědé oči byly ještě víc vlahé než obvykle. Očividně byla dost hloupá, aby ho považovala za snadnou kořist. Na zelených šatech se stříbrem vyšitými liánami měla podle andorských měřítek hodně hluboký výstřih, což znamenalo, že jí byl vidět kousíček rýhy mezi ňadry. Byla hezká, avšak dost stará, aby mohla být jeho matkou. Žádná z žen nebyla mladší, některé i starší, a přesto se všechny předbíhaly v tom, která bude Randovi lízat boty.