Takže když úspěšné uprchlice byly tak vzácné, proč si Vandene a Adeleas myslí, že by mohly v Ebú Daru na nějakou narazit, a proč se uzavřely jako škeble, když se zeptala? Bála se, že přinejmenším na to druhé odpověď zná. Neškubat se za cop stálo dost sebeovládání. Měla dojem, že v tom začíná být docela dobrá.
„Aspoň Mat konečně ví, že jsme Aes Sedai,“ zavrčela. Přinejmenším jeho teď dokázala zvládnout. Ať si něco zkusí, a uvidí, jaké to je, dostat výprask se vším, kolem čeho dokáže ovinout pramen. „Aspoň by měl.“
„Proto se mu vyhýbáš jako Cheltan uhýbající před výběrčím daní?“ zeptala se Birgitte s úsměvem a Nyneiva cítila, jak jí hoří tváře. Myslela si, že své pocity skrývá lépe.
„Dokonce i na muže je dost protivný,“ zamumlala Aviendha. „Muselas cestovat hodně daleko, Birgitte. Často mluvíváš o místech, o kterých jsem v životě neslyšela. Jednou bych ráda procestovala mokřiny a viděla všechna ta zvláštní místa. Kde je ten Cheltan? Chelta?“
To Birgitte smazalo úsměv ze rtů. Ať to bylo kdekoliv, mohla tam být už tisíc let pustina nebo to mohlo být ještě z dřívějšího věku. Ona a to, jak pořád do hovoru vplétala cizí místa a věci. Nyneiva by moc ráda byla přítomna, když přiznávala Egwain to, co už Egwain věděla. Egwain začala být po době strávené u Aielů působivě tvrdá a s tím, co považovala za nesmysly, dělala krátký proces. Když se Birgitte vrátila, skutečně se tvářila zkormouceně.
Přesto měla Nyneiva Birgitte raději než Aviendhu, která ji občas vyváděla z míry svými tvrdými pohledy a krvelačnými řečmi. A ač uměla být Birgitte pěkně protivná, Nyneiva slíbila, že její tajemství pomůže zachovat.
„Mat... mi vyhrožoval,“ pospíšila si. Byla to první věc, která ji napadla, aby odvrátila Aviendžinu pozornost, a poslední věc, o níž chtěla, aby se dozvěděl někdo jiný. Znovu jí zahořely tváře. Elain se opravdu usmála, i když měla dost slušnosti, aby to zakryla šálkem. „Takhle ne,“ dodala honem Nyneiva, když se Aviendha zamračila a začala hladit nůž u pasu. Aielanka si zřejmě myslela, že správnou odpovědí na cokoliv je násilí. „To jenom...“ Aviendha i Birgitte se na ni dívaly, uši nastražené, jenom hořely zvědavostí. „Řek jenom...“ Tak jako ona zachránila Birgitte, teď Elain zachránila ji.
„Vážně si myslím, že to o panu Cauthonovi stačí,“ prohlásila Elain důrazně. „Je tady jenom proto, abychom ho dostaly Egwain z vlasů, a co dělat s jeho ter’angrialem, vymyslím později.“ Stiskla rty. Když Vandene a Adeleas začaly na Mata usměrňovat, aniž by aspoň požádaly o dovolení, neměla z toho radost, a ještě menší měla, když vyklouzl do toho hostince. Nemohla s tím ovšem nic dělat. Tvrdila, že když mu bude zpočátku říkat, že má udělat, co stejně udělat musel, dokáže ho na to navyknout. No, hodně štěstí. „On je nejméně důležitou částí naší výpravy,“ dodala ještě rázněji.
„Ano.“ Nyneiva dělala, co mohla, aby nevypadala, že se jí ulevilo. „Ano, důležitá je ta mísa.“
„Navrhuju to kolem nejdřív trochu prozkoumat,“ řekla Birgitte. „Ebú Dar vypadá drsnější, než se pamatuju, a čtvrť, co jste popsaly, by mohla být ještě drsnější než...“ Na Aviendhu se nepodívala. „...Než zbytek města,“ dokončila s povzdechem.
„Jestli je třeba jít na výzvědy,“ vložila se do hovoru dychtivě Aviendha, „tak bych se ho chtěla zúčastnit. Mám cadin’sor.“
„Zvěd by měl splynout s okolím,“ poznamenala laskavě Elain. „Myslím, že bychom měly najít ebúdarské šaty pro všechny z nás. Pak budeme moct od začátku pátrat všechny a žádná nebude nápadná. I když Nyneiva to bude mít nejjednodušší,“ dodala a usmála se na Birgitte a Aviendhu. Ebúdarci, které zatím zahlédly, měli všichni tmavé vlasy a většina téměř černé oči.
Aviendha ponuře vydechla a Nyneiva také, myslíc na ty hluboké výstřihy. Velmi hluboké, byť úzké. Birgitte se usmála. Ta ženská neměla žádný stud v těle.
Než mohl rozhovor pokračovat, bez zaklepání vstoupila žena s krátkými černými vlasy v livreji rodu Mitsobar, což Nyneiva považovala za nezdvořilé, ať už Elain říkala cokoliv o tom, co se sluší pro sluhy. Žena měla bílé šaty a sukni na jedné straně vyhrnutou a přišitou nad kolenem, takže byla vidět zelená spodnička, a těsně padnoucí živůtek se zelenou kotvou a mečem vyšitými nad levým ňadrem. Dokonce i úzký výstřih na livreji sahal tak hluboko, jak si Nyneiva pamatovala. Služebná, baculatá, asi ve středních letech, zaváhala, pak předvedla pukrle a všem zároveň ohlásila. „Královna Tylin si přeje vidět tři Aes Sedai, zlíbí-li se jim.“
Nyneiva si vyměnila užaslý pohled s Elain a ostatními.
„Jenom dvě z nás tady jsou Aes Sedai,“ poznamenala Elain po chvíli. „Třeba jsi chtěla jít za Merilille.“
„Ukázali mi tyto komnaty... Aes Sedai.“ Odmlka byla dost dlouhá, aby si jí všimly, a titul jen tak tak že nezněl tázavě.
Elain vstala a uhladila si suknice. Ani úplně cizího člověka by nenapadlo, že za hladkou tváří skrývá hněv, ale v koutcích očí a úst měla napětí. „Půjdeme tedy? Nyneivo? Aviendho? Birgitte?“
„Já nejsem Aes Sedai, Elain,“ namítla Aviendha a služebná si pospíšila: „Řekli mi, že pouze Aes Sedai.“
„Můžem se s Aviendhou porozhlídnout po městě, zatímco vy půjdete na návštěvu ke královně,“ navrhla Birgitte, než Elain stačila otevřít ústa. Aviendha se rozzářila.
Elain se na ně přísně podívala a pak si povzdechla. „Tak dobrá, ale aspoň buďte opatrné. Nyneivo, jdeš, nebo chceš taky do města?“ Poslední větu pronesla suše a znovu mrkla na Birgitte.
„Ohó, tohle bych si nenechala ujít,“ ujistila ji Nyneiva. „Bude dobrý konečně potkat někoho, kdo si myslí...“ S komornou v místnosti nemohla větu dokončit. „Neměly bychom nechávat královnu čekat.“
„Och, to ne,“ řekla žena v livreji. „To by mě stálo uši.“
Ať už měly její uši jakoukoliv cenu, cesta palácovými chodbami chvíli zabrala. Jako by si uvnitř chtěli vynahradit bílý zevnějšek, palác hýřil barvami. V jedné chodbě byl strop zelený a stěny modré, jinde byly stěny žluté a strop světle růžový. Dlaždice na podlaze tvořily červenočernobílé nebo modrožluté kosočtverce, ale také všechny možné kombinace v nejrůznějších odstínech. Viselo tu jen pár koberců, obvykle s výjevy z moře, ale ve výklencích stálo hodně vysokých váz ze zlatého porcelánu Mořského národa a taky velké kusy řezaného křišťálu, sošky, vázy a mísy, které upoutávaly Elaininu pozornost stejně jako Nyneivinu.
Samozřejmě všude pobíhali sloužící, mužská verze livreje vyžadovala bílé spodky a dlouhou zelenou vestu přes bílou košili se širokými skládanými rukávci, ušly však teprve kousek, když Nyneiva spatřila, jak směrem k nim kráčí osoba, jejíž přítomnost ji vylekala tak, že se zastavila a popadla Elain za ruku. Byl to Jaichim Carridin. Když kolem nich vysoký muž s prošedivělými vlasy a krutýma, hluboko zapadlýma očima procházel rázným krokem, až za ním bílý plášť povlával, nespouštěla z něho zrak. On jejich směrem ani nepohlédl. Tvář měl pokrytou potem, ale nevšímal si toho, jako si nevšímal jich.