O sloup vedle se opíral Perrin, také bez kabátce. Vyfoukl dva kouřové kroužky, než si znovu strčil fajfku mezi zuby. Fajfka byla hodně zdobená, s vyřezávanými vlčími hlavami. „A co to Minino vidění?“
Rand se také pokusil o kroužek z dýmu, ale nepodařilo se mu to, protože zrovna kysele zabručel, takže jenom vyfoukl kouř. Min neměla právo o tom mluvit tak, aby to Perrin slyšel. „Opravdu ke mně chceš být přivázaný, Perrine?“
„To, co já chci, se zřejmě moc nepočítá od chvíle, kdy jsme doma v Emondově Roli prvně uviděli Moirain,“ ucedil Perrin suše. Povzdechl si. „Jsi, kdo jsi, Rande. Když prohraješ, bude vše ztracený.“ Náhle se předklonil a zamračil se na široké dveře za sloupovím po jejich levici.
Po dost dlouhé době Rand z toho směru zaslechl kroky, příliš těžké na člověka. Mohutná postava, která sehnutá prošla dveřmi a vyrazila na nádvoří, byla dvakrát vyšší než služebná, jež musela málem utíkat, aby ogierovým dlouhým nohám stačila.
„Loial!“ zvolal Rand a vyskočil. S Perrinem k ogierovi dorazili zároveň. Loial se křenil od ucha k uchu, ale dlouhý kabátec, dole rozšířený, i po kolena vysoké boty s ohrnutými manžetami měl zaprášené po cestě. Velké kapsy kabátu měly hranaté vybouleniny. Loial se nikdy příliš nevzdaloval od svých knih. „Jsi v pořádku, Loiale?“
„Vypadáš utahaně,“ poznamenal Perrin a pobízel ogiera směrem k fontáně. „Sedni si na roubení.“
Loial se nechal vést, ale zvedl dlouhé, převislé obočí a štětičky na uších se mu užasle třásly, když se díval z jednoho na druhého. Vsedě byl stejně vysoký jako stojící Perrin. „V pořádku? Unavený?“ Jeho hlas zněl jako rachot při menším zemětřesení. „Ovšemže jsem v pořádku. A jestli jsem unavený, tak jsem ušel hodný kus cesty. Musím říct, že se mi velice líbí chodit zase po vlastních. Vždycky víte, kam vás nohy zanesou, ale s koněm si nikdy nemůžete být jistí. A stejně, moje nohy jsou rychlejší.“ Náhle se dunivě zasmál. „Dlužíš mi zlatou korunu, Perrine. Ty a tvých deset dní. Vsadím další korunu, že jsi sem nedorazil o víc než o pět dní přede mnou.“
„Tu korunu ti dám.“ Perrin se zasmál. A stranou k Randovi, takže se Loialovi rozhořčeně zachvěly uši, dodaclass="underline" „Gaul ho zkazil. Teď hraje v kostky a sází na koníčky, i když těžko rozezná jednoho koně od druhého.“
Rand se zakřenil. Loial na koně vždycky pohlížel s pochybami, a nebylo divu, vždyť měl nohy delší než oni. „Určitě jsi v pořádku, Loiale?“
„Našel jsi tu opuštěnou državu?“ zeptal se Perrin přes troubel fajfky.
„Zůstal jsi tam dost dlouho?“
„O čem to vy dva mluvíte?“ Loial se nejistě zamračil, takže mu konce obočí skleslo až na líce. „Jen jsem chtěl znovu vidět državu, cítit ji. Mám ještě dobře deset dalších let.“
„Tohle ale tvoje máma neříkala,“ poznamenal vážně Rand.
Loial byl na nohou dřív, než Rand domluvil, a zděšeně se rozhlížel na všechny strany. Uši měl přitisknuté k hlavě a třásly se mu. „Moje matka? Tady? Ona je tady?“
„Ne, není,“ řekl Perrin a Loial úlevou sklopil uši. „Zřejmě je ve Dvouříčí. Nebo před měsícem byla. Rand použil nějaký ten svůj způsob, jak pořád poskakuje sem a tam, a vzal ji a staršího Hamana – Co se děje?“
Loial si už zase sedal, ale při zmínce o starším Hamanovi ztuhl s ohnutými koleny. Zavřel oči a pomalou se posadil. „Starší Haman,“ zamumlal a rukou s tlustými prsty si přejel obličej. „Starší Haman a moje matka.“ Zadíval se na Perrina. Zadíval se na Randa. Tichým a poněkud příliš ledabylým hlasem se zeptaclass="underline" „Byl s nimi ještě někdo?“ No, na ogiera tichým hlasem, připomínalo to obřího čmeláka bzučícícho ve veliké nádobě.
„Mladá ogierka jménem Erith,“ sdělil mu Rand. „Ty –“ Dál se nedostal.
Loial se zaúpěním znovu vyskočil. Ze dveří a oken začali vykukovat sloužící, aby se podívali, co je to za hluk, a zase zmizeli, když uviděli Randa. Loial začal přecházet sem a tam, uši a obočí měl tak svěšené, až mu málem splývaly. „Manželka,“ zamumlal. „Nemůže to znamenat nic jiného. Ne s matkou a starším Hamanem. Manželka. Na svatbu jsem ještě moc mladý!“ Rand skryl úsměv za dlaní. Loial byl možná na ogiera mladý, v jeho případě to však znamenalo, že je mu přes devadesát. „Ona mě odtáhne zpátky do Državy Šangtaj. Vím, že mi nedovolí cestovat s vámi, a já ještě nemám dost poznámek pro svou knihu. Ách, můžeš se usmívat, Perrine. Faile udělá, co jí řekneš.“ Perrin se začal dusit, sípal, dokud ho Rand nepraštil do zad. „U nás je to jiné,“ pokračoval Loial. „Považuje se za velmi hrubé, když manžel neudělá, co říká jeho žena. Velmi hrubé. Vím, že mě donutí usadit se, dělat něco důležitého a úctyhodného, jako zpívání stromům nebo...“ Náhle se zamračil a přestal přecházet. „Říkal jsi Erith?“ Rand kývl. Perrin zřejmě zase dýchal normálně, ale zlobně se na Loiala mračil s jistým zlomyslným pobavením. „Erith, dcera Ivy, dcery Alar?“ Rand znovu kývl a Loial se svezl na své původní místo na roubení fontány. „Tu já ale znám. Pamatuješ si ji, Rande. Setkali jsme se v Državě Tsofu.“
„Tohle jsem se ti právě snažil říct,“ vysvětloval Rand trpělivě. A taky nemálo pobaveně. „To ona říkala, že jsi hezký. A dala ti kytku, jak si vzpomínám.“
„To možná řekla,“ zamumlal Loial na obranu. „Možná to udělala, já si nevzpomínám.“ Ale rukou zabloudil ke kapse plné knih. Rand by byl vsadil cokoliv, že má kytičku pečlivě vylisovanou. Ogier si odkašlal, tiše to zarachotilo. „Erith je moc krásná. Ještě jsem nikoho tak krásného neviděl. A je inteligentní. Velice pozorně poslouchala, když jsem jí vysvětloval Serdenovu teorii – totiž teorii Serdena, syna Koloma, syna Radlinova. Zapsal ji asi před šesti sty lety – když jsem jí vysvětloval jeho teorii o tom, jak Cesty...“ Odmlčel se, když si všiml, jak se oba zubí. „No, ona poslouchala. Pozorně. Moc ji to zajímalo.“
„Tím jsem si jistý,“ řekl Rand nezúčastněně. Zmínka o Cestách ho přiměla k zamyšlení. Většina bran byla poblíž držav, a jestli se dalo věřit Loialově matce a staršímu Hamanovi, tak Loial právě nějakou državu potřeboval. Ovšem, nemohl vzít Loiala blíž než na kraj. Do državy se nedalo usměrňovat o nic víc než uvnitř ní. „Poslouchej, Loiale. Chci postavit stráže ke všem branám a potřebuju někoho, kdo je nejen dokáže najít, ale taky přemluvit starší a získat jejich svolení.“
„Světlo,“ zavrčel znechuceně Perrin. Vyklepal fajfku a podpatkem rozdrtil uhlíky o dlažbu. „Světlo! Mata pošleš čelit Aes Sedai, mě chceš vyklopit doprostřed války se Sammaelem a pár stovek dvouříčských mužů se mnou, i když jich pár znáš, a teď chceš poslat Loiala pryč, zrovna když právě dorazil. Světlo tě spal, Rande, koukni na něj! Potřebuje si odpočinout. Existuje někdo, koho nevyužiješ? Možná budeš chtít, aby šla Faile honit Moghedien nebo Semirhage. Světlo!“
V Randovi se vzedmul hněv, záchvat vzteku, z něhož se roztřásl. Žluté oči na něj ponuře zíraly, ale on pohled opětoval jako bouřkový mrak. „Využiju každého, koho musím. Sám jsi to řekl. Jsem, kdo jsem. A využívám i sebe, Perrine, protože musím. Stejně jako využiju každého, koho musím. Už nemáme na vybranou. Já, ty ani nikdo jiný!“