„To bylo ohromné, můj pane Draku.“ Elenia Arymillu málem odstrčila. Úsměv vypadal na prohnané tváři té ženy s medovými vlasy divně. Měla pověst saně. V přítomnosti Randa to ovšem nedávala najevo. „V celých dějinách Andoru neexistoval šermíř tobě rovný. Dokonce ani Souran Maravaile, jenž byl největším generálem Artuše Jestřábí křídlo a manželem Ishary, první ženy, která usedla na Lví trůn – dokonce i on zemřel, když stál jen proti čtyřem šermířům. Nájemným vrahům, ve třiadvacátém roce stoleté války. I když všechny čtyři při tom zabil.“ Elenia si málokdy nechala ujít příležitost předvést své znalosti andorských dějin, zvláště v oblastech, o nichž toho bylo známo málo, jako o válce, která po smrti Jestřábího křídla rozervala jeho říši na kusy. Aspoň že dneska nepřipojila důvody ospravedlňující její nároky na Lví trůn.
„Jenom maličká smůla na konci,“ připojil se bodře Eleniin manžel Jarid. Byl to hranatý muž, na Andořana tmavý. Na manžetách a klopách červeného kabátce měl vyšité spirály a zlaté kance, znak rodu Sarandů, a jeho žena měla na dlouhých rukávech a vysokém límci stejně rudých šatů stříbrné lvy Andoru. Randa napadlo, jestli si myslí, že ty lvy nepozná. Jarid byl hlavou svého rodu, ale ctižádost a hnací síla vycházely od ní.
„Skvěle provedeno, můj pane Draku,“ řekla Karind bez obalu. Její mihotavé šedé šaty, stejně strohé jako její tvář, jen s těžkými stříbrnými lemy na rukávcích a lemu, téměř ladily se šedými prameny v tmavých vlasech. „Určitě musíš být ten nejlepší šermíř na světě.“ Přes vyřčená slova byl klidný pohled té hranaté ženy jako rána kladivem. Kdyby měla mozek, který by ladil s její tvrdostí, byla by nebezpečná.
Naean byla štíhlá, světlá kráska s velkýma modrýma očima a vlnitými, lesklými a černými vlasy, avšak opovržlivý úšklebek, kterým hodila po pětici odcházejících mužů, byl jejím stálým rysem. „Mám podezření, že si to naplánovali dopředu, aby se tomu jednomu podařilo tě zasáhnout. Ten peníz navíc si mezi sebou rozdělí.“ Na rozdíl od Elenii se modře oděná žena se třemi stříbrnými klíči rodu Arawnů na dlouhých rukávcích o svých nárocích na trůn nikdy nezmínila, alespoň ne tam, kde by to mohl slyšet Rand. Předstírala, že je spokojená s rolí hlavy rodu jednoho starobylého rodu, lvice předstírající, že je spokojená jako domácí kočka.
„Copak se nemůžu vždycky spolehnout na to, že moji nepřátelé budou spolupracovat?“ zeptal se tiše. Naean překvapeně našpulila rty. Nebyla zdaleka hloupá, ale zřejmě si myslela, že ti, kdo stojí proti ní, by se měli okamžitě převalit na záda, když se s ní střetnou, a brala jako osobní urážku, když to neudělali.
Jedna z Děv, Enaila, Randovi podala silný bílý ručník, aby si jím mohl setřít pot z těla, avšak šlechticů si nevšímala. Vlasy měla jako oheň a na Aielanku byla poměrně malá. Velmi ji rozčilovalo, že některé z těchhle mokřinských žen jsou vyšší než ona. Většina Děv se mohla dívat většině mužů v místnosti do očí. Andořané dělali, co mohli, aby si jí také nevšímali, jelikož však příliš okatě upírali zraky jinam, jasně se jim to nedařilo. Enaila odešla, jako by byli neviditelní.
Ticho trvalo jen chvíli. „Můj pán Drak je moudrý,“ řekl urozený pán Lir s lehkou úklonou a mírným zamračením. Hlava rodu Ansharů, Lir byl štíhlý jako čepel meče a stejně tak pevný, ve žlutém kabátci zdobeném zlatými lemy, ale taky příliš uhlazeně falešný, prostě vůbec příliš uhlazený. Jeho fasádu nikdy nezhyzdilo nic, kromě těch občasných zamračení, jako by si je neuvědomoval, a přesto nebyl zdaleka jediný, kdo po Randovi vrhal kosé pohledy. Všichni se na Draka Znovuzrozeného ve svém středu občas dívali se zadumanou nedůvěrou. „Nepřátelé obvykle dříve nebo později začnou spolupracovat. Musíte je poznat dřív, než k tomu dostanou příležitost.“
Urozený pán Henren, dost hranatý, plešatý, s tvrdým pohledem, a urozená paní Carlys, se šedými kudrnami, otevřenou tváří a proradnou myslí, baculatá a uhihňaná Daerilla i nervózní Elgar s úzkými rty a téměř tucet dalších, kteří mlčeli, když mluvili mocnější, teď začali chrlit chválu na Randovu moudrost.
Šlechtici a šlechtičny z nižších rodů se však odmlčeli, jakmile Elenia opět otevřela ústa. „Vždycky je těžké poznat nepřítele dřív, než se prozradí. Pak je často až příliš pozdě.“ Její manžel moudře kývl.
„Já vždycky říkám,“ ohlásila Naean, „že ti, kteří mne nepodporují, stojí proti mně. Zjistila jsem, že je to dobré pravidlo. Ti, kdo se drží vzadu, možná čekají, až se k nim obrátíš zády, aby ti do nich vrazili dýku.“
Tohle nebylo zdaleka poprvé, kdy se snažili zabezpečit si své postavení tím, že vrhnou podezření na jiného urozeného pána či paní, kteří zrovna nebyli přítomni, ale Rand si zoufale přál, aby je mohl zarazit, aniž by jim to musel říci otevřeně a naplno. Jejich pokusy hrát velkou hru rodů byly chabé ve srovnání s mazaným manévrováním Cairhieňanů, dokonce i Tairenů, a tito urozenci navíc byli podráždění, byly tu však jisté věci, o nichž Rand nechtěl, aby je zatím napadaly. Pomoc kupodivu přišla od bělovlasého urozeného pána Nasina, hlavy rodu Caerenů.
„Další Jearom,“ řekl ten muž a podlézavý úsměv se na jeho vyzáblém, úzkém obličeji vyjímal dosti podivně. Přivolal tím na sebe podrážděné pohledy dokonce i od nižších šlechticů, než se ti vzpamatovali. Nasin byl poněkud popletený od událostí, které doprovázely Randův příchod do Caemlynu. Místo hvězdy a meče svého rodu měl Nasin světle modré klopy pošité neladícími kvítky, měsíčky a laskavcem, a občas nosil květinu i v řídnoucích vlasech jako nějaký vesnický mládenec na námluvách. Rod Caerenů však byl příliš mocný, aby ho Jarid nebo Naean odsunuli stranou. Nasin pokýval hlavou na hubeném krku. „Tvoje šermování je pozoruhodné, můj pane Draku. Jsi další Jearom.“
„Proč?“ Slovo proletělo nádvořím a sežehlo andorské tváře.
Davram Bashere rozhodně nebyl Andořan, s těma svýma zešikmenýma, téměř černýma očima, zahnutým zobanem místo nosu a hustými prošedivělými kníry zatočenými jako rohy kolem širokých úst. Byl štíhlý, o kousek vyšší než Enaila, měl krátký šedý kabátec, stříbrem vyšívaný na manžetách a klopách, a baňaté kalhoty zastrčené do holínek s ohnutými manžetami pod koleny. Tam, kde Andořané stáli a přihlíželi, si saldejský vrchní maršál nechal na nádvoří přitáhnout pozlacené křeslo a rozvaloval se v něm s nohou přes lenoch. Meč s košovou záštitou měl otočený tak, aby na něj snadno dosáhl. Snědá tvář se mu leskla potem, ale věnoval tomu stejně málo pozornosti jako Andořanům.
„Co tím myslíš?“ chtěl vědět Rand.
„Všechno tohle cvičný šermování,“ pronesl Bashere lehkým tónem. „A s pěti muži? Nikdo necvičí proti pěti. Je to hloupost. Dřív anebo později ti v takové potyčce vyrazí mozek z hlavy, dokonce i s cvičnými meči, a úplně zbytečně.“
Rand zaťal zuby. „Jearom jich jednou porazil deset.“
Bashere si poposedl a všetečně se zasmál. „Myslíš, že budeš žít dost dlouho, aby ses vyrovnal největšímu šermíři v dějinách?“ Andořané začali rozhněvaně mručet – Rand si byl jist, že hněv jen předstírají – ale Bashere si toho nevšímal. „Koneckonců, jsi, kdo jsi.“ Náhle se pohnul jako narovnávající se pružina. Randovi na srdce zamířila dýka, kterou vytáhl, když se ještě přesunoval.