Problém byl, že ačkoliv slyšela všechno, moc toho neviděla, jenom vysokánské Aes Sedai, tyčící se nad trůnem. Musely usměrňovat, což dost zastíralo obrazy a aury, ale ona byla tak ohromená, že by si nevšimla, ani kdyby tam nějaké byly. Než se vzpamatovala, už nečněly a Demiřin hlas se neodrážel ze všech stran.
Kousajíc si spodní ret horečnatě přemýšlela. Viděla tu dva problémy. Za prvé, Rand a jeho žádost o úctu, ať už tím myslel cokoliv. Jestli čekal, že se mu bude Merana klanět až k zemi, tak se dost načeká, a zatím se mu rozhodně podařilo jim narovnat páteř. Musel existovat způsob, jak by to mohla urovnat, jenom kdyby věděla, jak na to. Druhým problémem byly Aes Sedai. Rand si zřejmě myslel, že je tu nějaký důvod k podráždění, který může ukončit tím, že si dupne. Min si nebyla jistá, jestli Aes Sedai jsou podrážděné, ale pokud ano, tak s určitostí věděla, že je to něco vážnějšího. Jediné místo, kde to mohla zjistit, však byla Růžová koruna.
V předních stájích si vyžádala Růženku a odklusala s ryzkou zpátky do hostince, kde ji předala stájníkovi s velkýma ušima spolu se žádostí, aby ji dobře vyhřebelcoval a nakrmil ovsem. Do paláce přicválala tryskem a Růženka si zasloužila nějakou odměnu za to, že pomáhala překazit Meraně a ostatním plán. Z toho, jak Rand mluvil – s chladným vztekem – si nebyla jistá, co by se bylo stalo, kdyby byl zjistil zčistajasna, že ho ve velkém sále očekává sedm Aes Sedai.
Šenk u Růžové koruny vypadal skoro stejně, jako když se předtím plížila ven kuchyní. U stolů posedávali strážci, někteří hráli domino či dámu, jiní si házeli kostkami. Když vstoupila, podívali se po ní téměř jako jeden, a jakmile ji poznali, vrátili se k tomu, co právě dělali. Paní Cinchonineová stála přede dveřmi do vinného sklípku – u Růžové koruny nebyly podél stěn šenku uskladněny žádné sudy piva či vína – s rukama zkříženýma na prsou a kyselým výrazem ve tváři. Strážci byli u stolů jedinými hosty a pravidlem bylo, že strážci příliš nepili. Na stolcích stály cínové korbele i poháry, ale Min neviděla, že by se jich někdo dotkl. Zahlédla muže, který by měl být ochoten jí něco prozradit.
Mahiro Shukosa seděl u stolu sám, skládal hlavolam a dva meče, které obvykle nosíval na zádech, měl na dosah opřené o zeď. S prošedivělými spánky a ušlechtilým nosem byl Mahiro pohledný takovým tím drsným způsobem, i když pouze žena, která by se do něj zamilovala, by tvrdila, že je krasavec. V Kandoru byl urozeným pánem. Navštívil vladařské dvory v téměř každé zemi, cestoval s menší knihovnou a při hazardních hrách vyhrával i prohrával se stejným milým úsměvem. Uměl recitovat básně a hrát na harfu a tanečník byl k pohledání. Zkrátka, kdyby nebyl Rafeliným strážcem, byl by to přesně ten druh mužů, jaký měla Min ráda, než potkala Randa. Vlastně je měla ráda pořád, pokud si jich všimla, když zrovna nemyslela na – Randa. Ať už to bylo dobře nebo ne, Mahiro ji bral způsobem, o němž byla Min přesvědčená, že je na Kandořana dost zvláštní, jako mladší sestru, která si občas potřebuje s někým popovídat a trochu poradit, aby si nesrazila vaz, zatímco bude sít divoké žito. Řekl jí, že má hezké nohy, nikdy ho ani nenapadne se jich dotknout a zlomí vaz každému muži, jenž by na ně pomyslel bez jejího svolení.
Obratně seskládal složité kousky železa na správné místo, postavil hlavolam k těm, které již poskládal, a než se Min posadila naproti němu, z další hromádky si vzal nový kousek. „Takže, cibulko,“ prohodil s úsměvem „jsi zpátky celá, nikdo tě neunesl ani si tě nevzal za ženu.“ Jednoho dne se ho Min hodlala zeptat, co to má znamenat. Tohle totiž říkal pokaždé.
„Stalo se něco, co jsem byla pryč, Mahiro?“
„Myslíš kromě toho, že se sestry vrátily z paláce a tvářily se jako bouřka na horách?“ Jako obvykle, hlavolam se mu v rukou rozložil, jako by do něj usměrnil.
„Co je tak rozčílilo?“
„Zřejmě Al’Thor.“ Hlavolam se spojil stejně snadno a připojil se k hromádce odložených. Mahiro si také okamžitě vzal nový. „Na tenhle jsem přišel už před léty,“ svěřil se Min.
„Ale jak to, Mahiro? Co se stalo?“
Upřel na ni tmavé oči. Levhart by měl stejné oči jako Mahiro, kdyby byly skoro černé. „Min, roček, který strčí nos do špatné nory, by mohl skončit s ukousnutýma ušima.“
Min sebou trhla. Byla to pravda, až moc. Takových hloupostí žena nadělá jen proto, že je zamilovaná. „Tomu bych se právě ráda vyhnula, Mahiro. Jediný důvod, proč jsem tady, je nosit zprávy sem a tam mezi Meranou a palácem, ale přicházím sem a nemám ponětí, do čeho jdu. Nevím, proč se s ním sestry přestaly každý den scházet ani proč zase začaly, nebo proč jich tam šla dneska celá tlupa místo tří. Mohla bych skončit hůř než jen s ukousnutýma ušima, když se nic nedozvím. Merana mi nic neřekne. Neříká mi nic, jenom běž tam a udělej tohle. Alespoň náznak, Mahiro. Prosím.“
Začal studovat hlavolam, nicméně Min věděla, že přemýšlí, protože propojené kousky hlavolamu se mu posouvaly v dlouhých prstech, ale žádný se neuvolnil.
Koutkem oka zahlédla nějaký ruch vzadu v šenku a pootočila hlavu, než úplně ztuhla. Z lázně vzadu vycházely dvě Aes Sedai, podle toho, jak vypadaly svěže. Když tyhle dvě viděla naposledy, bylo to před několika měsíci, než je poslaly ze Salidaru, protože Sheriam měla tušení, že Rand je někde v Aielské pustině. Tam také Bera Harkin a Kiruna Nachiman zamířily. Do Pustiny, ne do Caemlynu.
Nebýt bezvěké tváře, vypadala Bera jako selka, hnědé vlasy měla nakrátko zastřižené kolem hranatého obličeje, ale právě teď se tvářila zachmuřeně a odhodlaně. Kiruna, elegantní a sošná, vypadala každým coulem na to, čím byla, sestra arafelského krále a právoplatná mocná urozená dáma. Velké tmavé oči se jí leskly, jako by hodlala nařídit něčí popravu a pěkně si ji užít. Kolem obou se mihotaly obrazy a aury, jako to bývalo u strážců a Aes Sedai obvyklé. Jedna upoutala Mininu pozornost, když se zároveň zableskla kolem obou žen, hnědožlutá a temně purpurová. Barvy samotné nic neznamenaly, ale z té aury se Min zadrhl dech.
Stůl byl kousek od schodů, ale ani jedna žena se na Min nepodívala, když se vydaly nahoru. Ani v Salidaru jí nevěnovaly druhý pohled, a teď byly zaujaty hovorem.
„Alanna ho měla přivést k poslušnosti už dávno.“ Kiruna mluvila potichu, ale téměř otevřeně naštvaně. „Já bych to udělala. Až sem dorazí, tak jí to řeknu, a k Temnému s konvencemi.“
„Měl by být uvázaný,“ souhlasila ledově Bera, „a to dřív, než v Andoru napáchá další škody.“ Byla Andořanka. „Já říkám, čím dřív, tím líp.“
Když vypluly do schodů, Min si uvědomila, že na ni Mahiro civí. „Jak se sem tyhle dostaly?“ zeptala se Min a překvapilo ji, že mluví úplně normálním hlasem. S Kirunou a Berou to bylo třináct do počtu. Třináct Aes Sedai. A to značila jejich aura.
„Sledovaly zprávy o al’Thorovi. Byly v půli cesty do Cairhienu, když se doslechly, že je tady. Já bych se jim vyhnul, být tebou, Min. Jejich gaidinové mi řekli, že nemají zrovna dobrou náladu.“ Kiruna měla čtyři strážce, Bera tři.
Min se zmohla na úsměv. Chtěla vystřelit z hostince, ale to by vyvolalo spoustu podezření, dokonce i u Mahira. „To zní jako dobrá rada. A co můj náznak?“