Nandera dorazila téměř zároveň s paní Harforovou, která nesla skříňku s psacími potřebami a několika brky s ocelovými hroty a zásobou inkoustu, papíru a pečetního vosku dobře na padesát dopisů. Jak se ukázalo, bylo to štěstí.
Perrin chtěl poslat zprávu Dannilu Lewinovi s příkazem, aby ho následoval se zbytkem dvouříčských mužů – taky nehodlal žádného nechat vydaného napospas Aes Sedai – a nakonec upustil od rozkazu, aby přivedl i Bode a ostatní dívky od Culainova psa, když jak Rand, tak Faile poukázali na to, že je Aes Sedai nenechají jít a s největší pravděpodobností dívky nebudou chtít odejít. S Perrinem nejednou hostinec navštívili, a dokonce i Perrin musel připustit, že holky hlavně netrpělivě touží po tom, aby se co nejdřív mohly stát Aes Sedai.
Faile sama musela napsat dva spěšné dopisy, matce a otci, aby si nedělali starosti, jak říkala. Rand nevěděl, který je určen komu, ale psala oba úplně jiným tónem, jeden načala snad půltucetkrát a pak papír vždycky roztrhala a nad každým slovem se mračila, druhý naškrábala napoprvé s úsměvem a pochichtáváním. Rand usoudil, že ten je míněn pro matku. Min napsala k Růžové koruně příteli jménem Mahiro a z nějakého důvodu považovala za důležité Randovi sdělit, že je to stařec, i když se přitom červenala. Dokonce i Loial se po chvilce váhání chopil brku. Svého vlastního brku, lidský by v jeho obrovské ruce úplně zmizel. Zapečetil papír a předal ho paní Harforové s ostýchavou žádostí, aby jej předala, pokud se naskytne příležitost. Palcem o velikosti tlusté klobásy zakryl většinu adresátova jména, uvedeného jak lidským, tak ogierským písmem, ale Rand s pomocí zraku posíleného jedinou silou rozeznal jméno „Erith". Přesto se netvářil, že by zde chtěl počkat a dát jí dopis sám.
Rand měl s psaním dopisů stejné potíže jako Faile, ale z jiných důvodů. Pot, jenž mu kapal z čela, rozpíjel inkoust a ruka se mu třásla tak, že musel kvůli kaňkám začínat několikrát. Přesně však věděl, co chce napsat. Taimovi posílal varování před třinácti Aes Sedai a důrazně mu opakoval, aby se od nich všichni drželi dál. A Meraně jiné varování a jistým způsobem i pozvání. Nemělo vůbec smysl, aby se snažil skrývat, Alanna ho nakonec dokáže najít všude na světě. Muselo to však být za jeho podmínek, pokud se mu to podaří.
Když dopisy konečně zapečetil – zelený pečetní kámen s vyřezávaným drakem vysloužil paní Harforové upřený pohled, který ona opětovala zcela mírně – obrátil se Rand k Nandeře. „Máš venku svých dvacet Děv?“
Nandera zvedla obočí. „Dvacet? Tvoje zpráva říkala tolik, kolik budu chtít, a že se už možná nevrátíš. Mám jich pět set, a bylo by jich víc, kdybych nestanovila hranici.“
Rand jenom kývl. V hlavě měl ticho, až na své vlastní myšlenky, ale Luise Therina cítil uvnitř prázdnoty společně se sebou samým, čekal jako svinutý had. Teprve když všichni prošli průchodem do komnaty v Cairhienu a Rand nechal otvor zavřít, takže Alannu odřízl a zůstal jen nejasný pocit, že je někde na západě, teprve pak zřejmě Luis Therin odešel. Bylo to, jako kdyby ho zápas s Randem unavil a on odešel spát. Nakonec Rand vytlačil saidín, a s tím si uvědomil, jak ho ten zápas unavil. Loial ho musel odnést do jeho pokojů ve Slunečním paláci.
Merana tiše seděla u okna, zády k výhledu na ulici, s dopisem od Randa al’Thora v klíně. Znala jeho obsah nazpaměť.
Merano, začínal. Ne Merano Aes Sedai, dokonce ani Merano Sedai.
Merano,
jeden přítel mi kdysi řekl, že ve většině her v kostky se číslo třináct považuje za téměř stejně nešťastné, jako hodit Temného oči. Taky si myslím, že třináctka je nešťastné číslo. Jdu do Cairhienu. Smíš mě následovat, jak to půjde, ale ne víc než s pěti dalšími sestrami. Tak na tom budete stejně jako poselstvo z Bílé věže. Ponesu velmi nelibě, pokusíš-li se přivést víc. Už na mě znovu netlač. Nikomu nedůvěřuju.
Ke konci tlačil na brk tak tvrdě, že málem protrhl papír. Poslední dvě řádky málem jako by napsal někdo jiný.
Merana seděla a mlčela. Nebyla sama. Zbytek poselstva, pokud se tomu tak ještě dalo říkat, seděl v křeslech u zdi s různými výrazy. Protivné bylo, že pouze Berenicia seděla mlčky jako ona, s baculatýma rukama složenýma v klíně, nakloněnou hlavou a pozorným pohledem v šedých očích. Neřekla ani slovo, pokud nebyla vyzvána. Faeldrin hovořila docela pyšně a kdykoliv se jí zachtělo, stejně tak Masuri a Rafela. Vlastně Seonid nevypadala o nic dychtivěji, seděla na krajíčku a často se odhodlaně usmála. Ostatní se chovaly spíš jako Valinde, téměř mírně. Byly tu všechny až na Verin a Alannu, a pro ně poslaly gaidina. Kiruna a Bera stály uprostřed místnosti a nedaly se přehlédnout.
„To, že někdo může poslat Aes Sedai takový dopis, mě znechucuje.“ Kiruna nekřičela, dařilo se jí mluvit zároveň chladně, klidně i působivě. V tmavých očích se jí však blýskalo. „Demiro, může tvůj informátor potvrdit, že al’Thor odešel do Cairhienu?“
„Cestování,“ mumlala Bera nevěřícně. „Pomyšlení, že to znovu objevil.“
Barevné korálky ve Faeldřiných copech zacinkaly, jak přikývla. „Myslíme si, že to nemůže být nic jiného. Bude dobře nezapomínat, že je možná ještě silnější než Logain nebo Mazrim Taim.“
„Copak se s Taimem nedá nic udělat?“ Rafela, normálně mírná a milá, se tvářila dost přísně a její obvykle sladký hlas zněl studeně. „Ani ne dvacet mil od místa, kde sedíme, má aspoň stovku mužů, kteří dokážou usměrňovat – stovku!“ Kairen důrazně přikývla, neřekla však nic.
„Musejí počkat,“ prohlásila Kiruna důrazně. „Světlo a čest, nevím, kolik sester bude třeba na zvládnutí tolika mužů. Důležitý je ale al’Thor, a toho zvládneme. Demiro?“
Demira samozřejmě čekala, že ostatní domluví. Teď lehce sklonila hlavu a řekla: „Vím jenom, že je pryč, zřejmě s větším počtem Aielů a možná i s Perrinem Aybarou.“
Když Demira začala mluvit, do místnosti tiše proklouzla Verin. „O Perrinovi nemůže být pochyb. Poslala jsem Tomase, aby se podíval na tábor Dvouříčských. Zřejmě poslali dva muže do paláce pro Perrinova koně a koně jeho ženy. Ostatní nechali vozy a sluhy tady a už jedou k východu, jak nejrychleji to jde. Za Perrinovou Vlčí hlavou a Rudým orlem Manetherenu.“ Rty se jí zvlnily ve slabém úsměvu, jako by ji to pobavilo. Kairen očividně ne. Zalapala po dechu a stiskla rty do tvrdé čárky.
Meraně to taky nepřipadalo zábavné, ale v porovnání s ostatním to byla taková nepatrná maličkost. Slabý závan něčeho zkaženého, když už sedíte na hromadě odpadků. Pes, co na vás zaštěká, když už vás za sukně drží smečka vlků. Když si jen pomyslela, že si dělala tolik starostí s Verin, tolik se snažila. Verin se jejích plánů téměř nedotkla, jenom navedla Demiru, aby navrhla dnešní nešťastný střet. Bylo to provedeno docela obratně, Merana si byla jistá, že nikdo kromě šedé by si toho nevšiml. A přesto dokonce i s tím sama souhlasila. Zastrašit al’Thora – pokusit se ho zastrašit – bylo to nejmenší, co mohly udělat. Merana si dělala těžkou hlavu kvůli Verin a pak se objevily Kiruna a Bera, žádná neměla důvod ji poslouchat a obě byly silné přinejmenším jako Masuri, Faeldrin nebo Rafela.
„Tak to je shnilý tuřín hozený do guláše,“ zamumlala ponuře Bera. Kairen a další přikyvovaly na souhlas.
„Malý tuřín,“ ucedila Kiruna docela suše. Nyní přikývly skoro všechny, až na Meranu a Verin. Merana si tiše povzdechla. Verin sledovala Kirunu tím svým ptačím pohledem, s hlavou nakloněnou na stranu. „Co zdrželo Alannu?“ chtěla vědět Kiruna, aniž by se obracela k někomu konkrétnímu. „Nechci všechno opakovat dvakrát.“