Merana usoudila, že to začala sama, když se poddala Verin. Pořád byla hlavou delegace, všechny stále plnily její rozkazy, dokonce i Masura, Rafela a Faeldrin. Ale věděly to. Merana si nebyla jistá, zda se velení ujala Kiruna či Bera – to, že se jedna narodila na statku a druhá v paláci, nehrálo roli, s tím být Aes Sedai to nemělo nic společného – ale jednou věcí si byla jistá, totiž že se poselstvo kolem ní rozpadá. Něco takového by se nikdy nestalo, kdyby byla Bílá věž celá, kdy měla vyslankyně za sebou veškerou moc Věže a amyrlinina stolce, a nezáleželo na tom, jestli jí trvalo třicet let, než získala šátek, a má jen tak tak dost síly, aby ji neposlaly pryč. Teď byly jen sebrankou Aes Sedai, bezmyšlenkovitě zapadaly na přiměřená místa.
Jako by vyslovení jejího jména bylo povoláním, právě když Bera otevřela ústa, objevila se Alanna. Bera s Kirunou se k ní prudce otočily. „Al’Thor tvrdí, že odešel do Cairhienu,“ pravila Bera bez okolků. „Máš k tomu co dodat?“
Alanna se jim postavila pyšně, s nebezpečným leskem v očích. Koneckonců, mluvily o jejím strážci. „Je někde na východě. Víc nevím. Mohl by to být Cairhien."
„Když už se musíš spojit s nějakým mužem, aniž bys ho požádala o svolení,“ chtěla vědět Kiruna velitelským hlasem, „proč, pod Světlem nejsvětějším, jsi nepoužila pouto, abys ho ohnula podle své vůle? Ve srovnání s tím ostatním by to bylo jenom plácnutí přes ruku.“
Alanna se pořád ještě pořádně neovládala. Skutečně jí do tváří vystoupila barva, podle toho, jak se jí blýskalo v očích, tak částečně hněvem, a zcela jistě částečně hanbou. „Copak vám to nikdo neřekl?“ zeptala se, příliš ostře. „Asi na to nikdo nechce myslet. Já tedy rozhodně ne.“ Faeldrin a Seonid koukaly do země, a nebyly samy. „Snažila jsem se ho přinutit chvíli poté, co jsem se s ním spojila,“ pokračovala Alanna, jako by si ničeho nevšimla. „Pokoušela ses někdy vyvrátit dub holýma rukama, Kiruno? Tohle bylo zhruba stejné.“
Kiruna jenom vykulila oči a pomalu se nadechla. Bera zamumlala: „To je nemožné. Nemožné.“
Alanna zvrátila hlavu dozadu a zasmála se. S rukama v bok to vypadalo hodně opovržlivě, kvůli čemuž Bera stiskla rty a Kiruně se chladně zaleskly oči. Verin se na ně dívala a Meraně nepříjemně připomněla kosa koukajícího na žížaly. Verin se nějak dařilo poddávat se, aniž by se podvolila, ačkoliv Merana netušila, jak to vlastně dělá.
„S mužem, který může usměrňovat, se ještě nikdy nikdo nespojil,“ řekla Alanna, když se přestala chechtat. „Třeba to s tím má něco společného.“
„Ať je to jak chce,“ prohlásila Bera důrazně. Pohled měla stejně důrazný. „Ať je to jak chce, pořád ho dokážeš najít.“
„Ano,“ připojila se Kiruna. „Půjdeš s námi, Alanno.“ Alanna zamrkala, jako by se vzpamatovávala. Lehce sklonila hlavu na souhlas.
Nyní je čas, rozhodla se Merana. Jestli má udržet delegaci pohromadě, tak teď má poslední příležitost. Vstala a začala skládat al’Thorův dopis, aby nějak zaměstnala ruce. „Když jsem přivedla toto poselstvo do Caemlynu,“ začala, aby jim připomněla, že ona je ve velení. Díky Světlu, že se jí nechvěl hlas. „Měla jsem volnou ruku, nicméně bylo zřejmé, co je třeba vykonat, a my,“ aby jim připomněla, že ony jsou delegace „Jsme se do toho daly s očekáváním úspěchu. Al’Thora je třeba vypudit z Caemlynu, abychom mohly navrátit Elain a zařídit její korunovaci, čímž bychom dostaly Andor neochvějně na svou stranu. Al’Thor nám pomalu začínal věřit, že mu neublížíme. A byly bychom ho donutily, aby nám prokazoval i příslušnou úctu. Dvě tři z nás, pečlivě vybrané, by byly přejaly Moirainino místo rádkyně a vedly ho. Včetně Alanny, samozřejmě.“
„Jak víš, že nezabil Moirain?“ přerušila ji Bera. „Jako se říká, že zabil i Morgasu.“
„Slyšely jsme o její smrti povídat všechno možné,“ dodala Kiruna. „Někteří dokonce tvrdili, že umřela, když bojovala s Lanfear. Většina říkala, že když zemřela, byla sama s al’Thorem.“
Merana se s námahou zarazila a neodpověděla. Kdyby dovolila, aby se ty hluboko zakořeněné instinkty uchytily drápkem, nakonec by ztratila všecko. „Všechno bylo v pořádku,“ pokračovala, „než jste vy dvě přijely. Vím, že jenom náhodou a jenom proto, že jste se řídily rozkazem ho najít, přesto díky vám činí náš počet třináct. Který muž al’Thorova druhu by neuprchl, jak nejrychleji by mohl, když by se doslechl o třinácti Aes Sedai pohromadě? Prostým faktem ale je, že cokoliv zhatilo naše plány, je to tvoje vina, Kiruno, a tvoje, Bero.“ Pak mohla jenom čekat. Pokud se jí podařilo získat alespoň nějakou morální převahu...
„Už jsi skončila?“ zeptala se Bera chladně.
Kiruna byla ještě drzejší. Obrátila se k ostatním. „Faeldrin, ty půjdeš laskavě s námi do Cairhienu. A vy taky, Masuri, Rafelo.“
Merana se třásla – zmačkala v pěsti složený dopis. „Copak to nevidíte?“ vykřikla. „Mluvíte, jako byste mohly pokračovat jako předtím, jako by se nic nezměnilo. V Cairhienu je poselstvo od Elaidy z Bílé věže. Tak to musí al’Thor vidět. My jeho potřebujeme víc, než on potřebuje nás, a já se obávám, že on to ví!“
Na okamžik se na všech tvářích kromě Verininy objevilo zděšení. Verin jenom zamyšleně kývla a usmála se tím svým tajnůstkářským úsměvem. Ostatní na okamžik ohromeně kulily oči. Ta slova jako by stále zvonila ve vzduchu. My jeho potřebujeme víc, než on potřebuje nás. Nepotřebovaly tři přísahy, aby věděly, že je to pravda.
Pak důrazně prohlásila Bera: „Sedni si, Merano, a uklidni se.“ Merana se posadila dřív, než si to uvědomila. Stále se třásla a chtěla křičet, ale seděla tu a v rukou svírala al’Thorův dopis.
Kiruna se k ní schválně obrátila zády. „Seonid, ty, samozřejmě, půjdeš také. Další pár gaidinů se vždy může hodit. A Verin, myslím.“ Verin kývla, jako by to byla žádost. „Demiro,“ pokračovala Kiruna, „vím, že k němu chováš zášť, ale nechceme toho muže znovu vyděsit, a někdo musí nahnat tu neobyčejnou sbírku dívek z Dvouříčí do Salidaru. Valinde, Kairen a Berenicia s tím musejí Meraně pomoct.“
Ostatní čtyři jmenované bez nejmenšího zaváhání zamumlaly na souhlas, ale Meranu zamrazilo. Delegace se nerozpadala, změnila se rovnou v prach.
„Já...“ Odmlčela se, když na ni Bera a Kiruna upřely svůj zrak. A Masuri, Faeldrin a Rafela taky. Změnila se v prach a její autorita také. „Mohla by se vám hodit šedá,“ řekla chabě. „Určitě se bude vyjednávat a...“ Znovu jí došla slova. Kdyby byla Věž celá, tohle by se nikdy nestalo.
„Demiro, ty doprovodíš holky do Salidaru,“ řekla Kiruna.
Merana seděla naprosto nehybně. Modlila se, aby už sněmovna zvolila amyrlin. Někoho hodně silného v jediné síle i v srdci. Aby se znovu staly tím, čím bývaly, bude to chtít novou Deanu, druhou Rashimu. Modlila se, aby je Alanna dovedla k al’Thorovi dřív, než uzná Elaidu. Potom už by je nezachránila dokonce ani druhá Rashima.
50
Pichláky
Rand strávil zbytek dne ve svých komnatách ve Slunečním paláci, většinou ležel v posteli, obrovském loži se čtyřmi hranatými sloupky z černého dřeva, silnějšími než jeho noha, a vyleštěnými tak, že se mezi klíny slonovinových intarzií leskly. Jako protiklad k pozlacenému předpokoji a hlavnímu pokoji byl nábytek v ložnici všechen z černého dřeva a slonoviny, byť o nic méně hranatý.