Ať už Fel o rozum přišel nebo nikoliv, Rand se rozhodl, že příště přijde bez Min, ale pravdou bylo, že měl potíže ji sehnat, když ji potřeboval. Zřejmě trávila mnohem víc času s moudrými než s ním. Nechápal, proč ho to tak rozhořčuje, ale všiml si toho, že má sklony na lidi štěkat, když je Min mezi stany. Bylo dobře, že s ním nebývala častěji. Lidé by si toho všimli. Lidé by mluvili a divili by se. V Cairhienu, kde všichni sluhové hráli vlastní verzi hry rodů, by mohlo být nebezpečné, kdyby si lidé začali říkat, nakolik je pro něj důležitá. Bylo dobře, že je pryč. Snažil se neštěkat.
On však Min potřeboval, aby se mu podívala na šlechtice, kteří za ním začali postupně přicházet a ptát se jej na zdraví – ta podlomená kolena musela vyvolat řeči – usmívali se a vyzvídali, jak dlouho hodlá setrvat v Cairhienu tentokrát, co má v plánu, smějí-li se ptát, a usmívali se ještě víc, bez ustání se usmívali. Jediný, kdo se na něj tak usilovně neusmíval, byl Dobraine, který si stále holil čelo jako voják a pruhy na kabátci měl odřené od kyrysu, který nechtěl nosit v paláci. A Dobraine byl tak mrzutý a kladl přesně ty samé otázky, že byl Rand skoro ještě šťastnější, když odcházel, než když odcházeli ostatní.
Min se dařilo být při audiencích, vmáčkla je mezi to, co prováděla u moudrých. Rand se nehodlal ptát. Potíž byla, jak ji udržet schovanou.
„Mohla bych prostě předstírat, že jsem tvoje markytánka,“ zasmála se Min. „Mohla bych se kolem tebe ovíjet a krmit tě hrozny – no, hrozinkama, už jsem nějakou dobu pořádnej hrozen neviděla – a ty bys mi mohl říkat můj malý drahoušku. Pak by se nikdo nedivil, proč tu jsem.“
„Ne,“ štěkl a ona zvážněla.
„Opravdu si myslíš, že by po mně Zaprodanci šli jenom kvůli tomuhle?“
„Mohli by,“ řekl jí stejně vážně. „Temný druh jako Padan Fain by to udělal, jestli je ještě naživu. To bych se neodvážil riskovat, Min. V každém případě nedovolím, aby si o tobě tihle špinaví Cairhieňani mysleli něco takového, a ani Tairenové.“ Aielové, to bylo něco jiného. Podle nich bylo utahovat si z ní legrační, vlastně velice zábavné.
Min se rozhodně měnila nálada jako jarní počasí. Přešla rovnou z chmur k rozzářenosti, aniž se cokoliv objevilo mezi tím, jenom se usmívala. Aspoň dokud nezačala audience.
Paravánová stěna ze zlaceného mřížoví v rohu předpokoje byla zklamáním. Maringil před ní tmavýma, třpytivýma očima uhýbal tak nápadně, až Rand poznal, že obrátí Sluneční palác vzhůru nohama, aby zjistil, koho nebo co skrývala. Obývací pokoj byl lepší, kdy Min vyhlížela pootevřenými dveřmi z předpokoje, jenže ne u každého se během sezení s ním objevila aura nebo obraz, a to, co viděla tam i při tom, kdy se prostě procházela po chodbách, bylo bezútěšné. Maringil, bělovlasý, hubený jako tyčka a studený jako led, zemře ranou nožem. Colavaere, se spanilou tváří chladnou a vyrovnanou, jakmile zjistila, že Aviendha tentokrát s Randem není, zemře oběšením. Meilan, se špičatou bradkou a hladkým hlasem, zemře jedem. Na vznešených pánech Tearu si budoucnost vybere ještě těžší daň. Aracoma, Maraconna a Gueyama také potká krvavá smrt, Min si myslela, že v bitvě. Tvrdila, že u jedné skupiny lidí ještě nikdy neviděla tolikrát smrt.
Když pátého dne jejich pobytu v Cairhienu uviděla Gueyamův široký obličej pokrytý krví, bylo jí už tak špatně, až ji Rand přinutil lehnout si a nechal Sulin přinést vlhký hadřík na čelo. Tentokrát seděl na žíněnce on a držel za ruku ji. Svírala mu ruku velmi pevně.
Nepřestala si z něj však utahovat. Ve dvou případech si mohl být naprosto jistý, že bude poblíž, totiž když cvičil s mečem, procházel figury se čtyřmi nebo pěti nejlepšími šermíři, které našel mezi tairenskými a cairhienskými vojáky, a tehdy, když se s Rhuarkem či Gaulem přehazovali navzájem a snažili se jeden druhého kopnout do hlavy. Min mu vždycky nevyhnutelně přejela prsty po hrudi a udělala nějaký vtip o tom, že ovčáci se nepotí, poněvadž jsou zvyklí na to, že mají vlnu tak hustou jako jejich ovce, nebo něco podobného. Občas se jemňounce dotkla zpola zahojené, nikdy zcela nezhojené rány na boku, kolečka světle růžové tkáně, ale jinak růžové. O té nikdy nežertovala. Štípala ho do zadku – což bylo přinejmenším překvapivé, když byli kolem jiní lidé. Děvy a moudré se prohýbaly smíchy pokaždé, když nadskočil. Sulin se tvářila, že praskne, jak potlačovala smích – a při každé příležitosti se mu uhnízdila na klíně a líbala ho, dokonce vyhrožovala, že mu někdy v noci přijde do lázně umýt záda. Když předstíral, že pláče a koktá, smála se a tvrdila, že to nestačí.
Když do dveří strčila hlavu některá z Děv, aby někoho ohlásila, Min toho rychle nechala, zvlášť jestli měl přijít Loial, jenž nikdy nezůstával dlouho a celou dobu mluvil o královské knihovně, či Perrin, jenž se zdržel ještě kratší dobu a z nějakého důvodu vypadal pořád utahaněji. A zvlášť rychle vyskočila, byla-li návštěvníkem náhodou Faile. Když k tomu dvakrát došlo, tak si Min mezi knížkami, které měl Rand v ložnici, rychle našla něco ke čtení a otevřela knihu někde uprostřed, jako by si už delší dobu četla. Rand nechápal studené pohledy, jež si tyhle dvě ženy vyměňovaly. Nebyla to přesně řečeno nenávist, dokonce ani nepřátelství ne, ale Rand soudil, že pokud si jedna nebo druhá dělala seznam těch, s nimiž nerada trávila čas, jméno té druhé by bylo mezi prvními.
Legrační bylo, že při druhé příležitosti Min sáhla po knize, z níž se vyklubal v kůži vázaný první svazek Esejů o rozumu od Darie Gahandové, kteroužto knihu považoval Rand za dost nestravitelnou a hodlal ji po Loialovi poslat zpátky do knihovny, až se příště zastaví. Min skutečně četla ještě chvíli po Faileině odchodu a přes všechno mračení a mumlání si ji té noci odnesla do svých pokojů v hostinských komnatách.
Pokud mezi Min a Faile vládl chladný nezájem, mezi Min a Berelain panovalo otevřené nepřátelství. Když druhého dne odpoledne Somara ohlásila Berelain, Rand si oblékl kabát a vyšel do předpokoje, kde se usadil do vysokého pozlaceného křesla na pódiu, než vyzval Somaru, aby ji pustila. Min však byla cestou do druhého pokoje pomalá. Berelain vklouzla dovnitř, krásná jako vždy, v měkkých modrých šatech s výstřihem hlubokým jako vždy – a oči jí padly na Min ve světle růžovém kabátci a spodcích. Dlouhou dobu Rand jako by ani neexistoval. Berelain si otevřeně prohlížela Min od hlavy k patě. Min zapomněla na celou komnatu. Dala si ruce v bok, stála tam s pokrčeným kolenem a sledovala Berelain stejně otevřeně. Usmály se na sebe. Randovi při tom vstávaly vlasy na hlavě. Nejvíc mu připomínaly dvě cizí kočky, které právě zjistily, že je někdo zavřel do malé místnosti. Min očividně usoudila, že teď už nemá smysl se schovávat, a tak došla – dovlnila se by bylo lepší slovo, protože se jí podařilo, že Berelainina chůze vedle její vypadala jako klučičí! – k Randovi a posadila se s nohou přes nohu, přičemž se neustále usmívala. Světlo, jak se tyhle ženské usmívaly.
Berelain se konečně obrátila k Randovi, roztáhla suknice a hluboce se mu poklonila. Rand uslyšel v hlavě Luise Therina, pobrukoval si a těšil se z pohledu na překrásnou ženu, která byla velmi velkorysá v předvádění svých předností. Rand také oceňoval, co vidí, i přesto, že ho napadlo, jestli by se neměl dívat stranou, dokud se zase nenarovná, ale na pódium se posadil z dobrého důvodu. Snažil se mluvit rozumně a důrazně.
„Rhuarkovi uklouzlo, že zanedbáváš své povinnosti, Berelain. Zdá se, že ses celé dny po mé poslední návštěvě schovávala ve svých komnatách. Rozuměl jsem, že si s tebou musel vážně pohovořit, aby tě přiměl vyjít ven.“ Rhuark to otevřeně neřekl, ale takový dojem Rand z jeho řeči získal. Berelain do tváří vystoupil karmín, z čehož Rand soudil, že trefil hřebík na hlavičku. „Víš, proč jsi tady ve velení ty a ne on. Ty máš poslouchat jeho rady, ne nechávat všechno na něm. Nepotřebuju, aby se Cairhieňané rozhodli, že se vzbouří, protože si budou myslet, že jsem do velení nad nimi ustanovil nějakého Aiela.“