Začalo to hned první den, kdy v Cairhienu nebyli málem ani tak dlouho, aby jim ukázali jejich komnaty ve Slunečním paláci. Faile odešla s Bain a Chiad na pátrací výpravu a Perrin byl svlečený do pasu a umýval se, když náhle ucítil voňavku, ne těžkou, ale pro jeho nos dost silnou, a hřejivý hlas za ním řekclass="underline" „Vždycky jsem si myslela, že musíš mít krásná záda, Perrine.“
Perrin se otočil tak rychle, že málem srazil stojan s umyvadlem. „Slyšela jsem, žes přišel s... manželkou?“ Berelain stála ve dveřích do obývacího pokoje a usmívala se.
Ano, přišel. S manželkou, kterou by v nejmenším nepotěšilo, kdyby ho našla samotného a bez košile s jakoukoliv ženou v takovýchhle šatech. Zvláště ne s první z Mayene. Přetáhl si košili přes hlavu a sdělil Berelain, že Faile šla ven a že neví, kdy se vrátí, aby mohla přijímat návštěvy, a ji vystrkal do chodby tak rychle, jak jen dokázal, aniž by ji skutečně popadl a vynesl ven. Myslel si, že tím je to vyřízené. Berelain byla pryč a jemu se podařilo nazvat Faile manželkou šestkrát v šesti větách a dvakrát řekl, jak ji miluje. Berelain věděla, že je ženatý, věděla, že miluje svoji ženu, a tím by to mělo skončit.
Když se Faile po chvilce vrátila, udělala dva kroky do ložnice a začaly z ní páchnout žárlivost a vztek, pichlavé a ostré jako nůž, směs, z níž mu vždycky začalo téci z nosu. Perrin to nechápal. On Berelaininu voňavku stále cítil, ale on měl čich skoro stejně ostrý jako vlk. Faile ji rozhodně cítit nemohla. Bylo to zvláštní. Faile se usmála. Přes rty jí nepřešlo jediné nevhodné slovo. Byla milující jako vždy a dokonce ještě ohnivější než obvykle, nehty mu udělala hluboké šrámy na ramenou, což ještě nikdy neudělala.
Poté si ve světle lampy prohlédla krvácející rány, nepříliš jemně ho kousla do ucha a zasmála se. „V Saldeii,“ zamumlala, „koňům děláme zářezy na uších, ale myslím, že tohle bude jako moje značka na tobě stačit.“ A celou dobu páchla žárlivostí a vztekem.
Kdyby to bylo všechno, záležitosti by se uklidnily. Faile vzplála žárlivostí jako výheň rozdmychaná vichřicí, přesto však vždycky uhasla stejně rychle, jakmile si uvědomila, že k ní nemá důvod. Ale tentokrát, druhý den ráno, ji zahlédl v chodbě, jak mluví s Berelain, a obě se usmívaly jako o závod. Zachytil poslední Berelainina slova, než se obrátila k odchodu. „Já vždy plním svoje sliby.“ Zvláštní poznámka, Perrin nechápal, proč po ní od Faile vyskočil ten kyselý, ostrý pach.
Zeptal se Faile, o jakýchže to Berelain mluvila slibech, a to možná byla ta chyba. Faile zamrkala – občas na jeho sluch zapomínala – a řekla: „Ani si nevzpomínám. Ona patří k těm ženským, co nadělají spoustu slibů, který pak nemůžou splnit.“ Na ramenou se mu objevila druhá řádka šrámů, a to ještě nebylo poledne!
Berelain ho začala pronásledovat. Zprvu na to takhle nemyslel. Ta žena s ním kdysi flirtovala, v Tearském Kameni, a docela mírně, Perrin si byl jist, že nic z toho nemyslela vážně, a navíc teď věděla, že je ženatý. Zdánlivě šlo jen o řadu náhodných setkání na chodbě, pár nevinných slůvek jen tak mimochodem prohozených. Po chvíli však pochopil, že buď to, že je ta’veren, úplně mění šance, nebo to Berelain zařídila, jakkoliv to vypadalo nepravděpodobné. Snažil se sám sebe přesvědčit, že je to směšné. Snažil se sám sebe přesvědčit, že si musí myslet, že je pohledný jako Will al’Seen. Will byl jediný muž, jakého kdy Perrin poznal, za nímž se ženské honily samy. Za Perrinem Aybarou rozhodně nikdy nepálily. Těch „náhodných“ setkání však bylo přece jen trochu moc.
Vždycky se ho dotkla. Ne vtíravě, jenom na okamžíček spočinula prsty na jeho ruce, na paži, na rameni. Skoro to nestálo za povšimnutí. Třetího dne ho napadlo něco, z čeho se mu zježily vlasy na hlavě. Když krotíte koně, na němž se nikdy nejezdilo, začnete s lehkými doteky, dokud zvíře nepozná, že mu váš dotek neublíží. Potom přijde látková podložka pod sedlo a později sedlo. Uzda se vždycky dávala jako poslední.
Začal se děsit chvíle, kdy se k němu zpoza rohu donese vůně Berelainina parfému. Při prvním závanu pokaždé zamířil na opačnou stranu, ale nemohl si na ni pořád dávat pozor. Například tu byla spousta naparujících se mladých cairhienských hlupáků, kteří chodili do paláce a ven. Většinou to byly ženy. Ženy s mečem! Neustále musel obcházet nějaké muže či ženy, kteří se mu schválně postavili do cesty. Dvakrát musel srazit nějakého chlapíka k zemi, když ho ten pitomec prostě nenechal projít kolem, ale pořád před ním tancoval sem a tam. Cítil se kvůli tomu bídně – Cairhieňané byli skoro všichni o hodně menší než on – ale s mužem, který drží ruku na jílci meče, prostě neriskujete. Jednou se o totéž pokusila jakási mladá žena, a poté, co jí sebral meč, ho otravovala tak dlouho, dokud jí ho nevrátil, což ji zřejmě šokovalo, načež za ním ječela, že nemá žádnou čest, dokud ji pár Děv s důraznou domluvou neodvedlo.
Další věcí bylo, že lidé věděli, že je Randův přítel. I kdyby nepřišel s ním, někteří Aielové a Tairenové si ho pamatovali z Kamene, a zpráva se rozšířila. Urození pánové a paní, jež nikdy předtím neviděl, se mu na chodbě představovali, a tairenští vznešení pánové, kteří se na něho v Tearu koukali svrchu, se k němu tady v Cairhienu hlásili jako ke starému příteli. Většina byla cítit strachem a ještě něčím, co nedokázal pojmenovat. Uvědomil si však, že všichni chtějí to samé.
„Obávám se, že pán Drak se mi se vším nesvěřuje, má paní,“ sdělil zdvořile ženě s chladnýma očima jménem Colavaere, „a pokud ano, určitě nečekáš, že poruším jeho důvěru.“ Její úsměv jako by přicházel z velké výšky. Zdálo se, že uvažuje, jak by jeho kůže vypadala jako předložka. Byla cítit zvláštně, její pach byl tvrdý a klidný a nějak... povýšený.
„Vážně nevím, co hodlá Rand udělat,“ řekl Meilanovi. Ten se na něj díval skoro stejně svrchu jako v Kameni, i přesto, že se usmíval skoro tolik jako Colavaere. Taky měl stejný pach, stejně silný. „Snad by ses ho měl zeptat sám.“
„Kdybych to věděl, těžko bych to vykládal po celém městě,“ sdělil bělovlasé lasičce se spoustou zubů, chlapíkovi jménem Maringil. Tou dobou už ho pokusy z něj něco vytáhnout unavovaly. Maringil byl taky cítit, do puntíku stejně silně jako Colavaere či Meilan.
Z těchhle tří to bylo cítit mnohem dál než z kohokoliv jiného, byl to nebezpečný pach, Perrin to cítil v kostech, jako vršek laviny těsně před sesypáním.
Zatímco dával pozor na mladé hlupáky a měl už také plný nos toho pachu, nepoznal Berelain, dokud se nepřikradla dost blízko, že do něj vrazila. No, pravdou bylo, že se chodbami vznášela, labuť na hladké jezerní hladině, ale rozhodně měl pocit, že do něj vráží.
Zmínil se o Faile víckrát, než dokázal spočítat. Berelain ho zřejmě neposlouchala. Požádal ji, aby toho nechala. Berelain se ho zeptala, co tím přesně myslel. Řekl jí, ať ho nechá na pokoji. Berelain se zasmála, poplácala ho po tváři a zeptala se, s čím že to má přestat. A samozřejmě právě v téhle chvíli vyšla z boční chodby Faile, těsně předtím, než ucukl. Faile to muselo připadat, že ucukl, protože uviděl ji. Bez váhání se otočila na podpatku, ani nezrychlila, ani nezpomalila.