„Mladý pán al’Thor je asi zvyklý přicházet a odcházet z Cairhienu, kdykoliv se mu zamane,“ sdělila jí Aes Sedai hlasem tvrdým jako kámen. „Nejsme zvyklé, aby od nás někdo tak hrubě odešel. Jestli se v příštích dnech vrátí do paláce, vrátíme se také. Pokud ne... I naše trpělivost má hranice.“ Odplula, ona i ta druhá, za ženami s truhlicemi.
Bain si vyměnila pohled s Chiad a spolu vběhly do komnat Randa al’Thora.
„Co tím myslíš, že je pryč?“ chtěl vědět Perrin. Loialovi se zatřásly uši, ale oči klopil na hrací desku stejně upřeně jako Faile. Byla cítit... Perrin se v té změti pachů nevyznal. Chtělo se mu z ní hryzat se do rukou.
Nandera jenom pokrčila rameny. „Občas to dělá.“ Vypadala docela klidně, ruce měla založené a tvář klidnou, byla však cítit podrážděním, pach připomínal malé kudlibabky. „Vyklouzne pryč, aniž by mu alespoň jedna Děva hlídala záda, občas i na půl dne. Myslí si, že to nevíme. Myslela jsem, že bys mohl vědět, kam odešel.“ Něco v jejím hlase Perrina ujistilo, že pokud to zjistí, hodlá jej následovat.
„Ne,“ povzdechl si. „Nemám tušení.“
„Dávej pozor na hru, Loiale,“ zamumlala Faile. „Ten kámen určitě nechceš dát semhle.“
Perrin si znovu povzdechl. Dnes se rozhodl zůstat a držet se pořád Faile po boku. Dřív nebo později s ním začne mluvit, a kromě toho ho Berelain určitě nechá na pokoji, když bude se svou ženou. No, aspoň Berelain ho opravdu nechala být, jenže jakmile si Faile uvědomila, že nepůjde na lov, odchytila Loiala dřív, než mohl uprchnout do knihovny, a od té doby hráli nekonečné hry dámy. Mlčky, z praktických důvodů. Perrin si přál být tam, kde byl Rand, ať to bylo kdekoliv.
Rand ležel na zádech v posteli a zíral na silné stropní trámy sklepa, aniž je skutečně vnímal. Postel nebyla velká, ale byly na ní dvě péřové matrace, polštáře nacpané husím peřím a kvalitní lněné povlečení. Byla tu ještě pevná židle a stolek, prosté, ale pěkně vyrobené. Randa bolely svaly, jak ho sem nesly nacpaného v truhlici. S pomocí jediné síly ho snadno ohnuly a hlavu mu vmáčkly mezi kolena. Obyčejné provazy stačily, byl z něj balík.
Skřípění kovu o kov ho přimělo otočit hlavu. Galina použila velký železný klíč, aby otevřela mřížku v železné kleci, která obklopovala postel, stolek a židli. Prošedivělá žena s vrásčitou tváří strčila ruce do klece jen na tak dlouho, aby dovnitř vsunula podnos zakrytý látkou, pak doslova odskočila dozadu.
„Hodlám tě do Věže dopravit ve zdraví, pokud to ovšem půjde,“ řekla zcela chladně, když zamykala mřížku. „Jez, nebo tě nakrmíme."
Rand znovu obrátil oči k trámům. Kolem klece sedělo na židlích šest Aes Sedai a udržovalo nad ním štít. Rand se držel v prázdnotě pro případ, že by uklouzly, ale na přehradu se nevrhal. Když ho strčily do klece, zkoušel to. Některé se smály, ty, které si toho vůbec všimly. Teď se místo toho nesměle natahoval k zuřícímu saidínu, bouři ohně a ledu stále těsně mimo dohled, za rohem. Natáhl se a ucítil, že ho od pravého zdroje odděluje neviditelná stěna, sklouzl po ní, jako by se snažil najít kraj. Našel však místo, kde jako by se zeď měnila v šest bodů. Bránily mu stejně účinně, ale bylo jich šest, ne jeden, a rozhodně to byly body.
Jak dlouho tady je? Usadila se na něm šedá bezútěšnost, halící čas, halící ho do apatie. Byl tu dost dlouho, aby začal mít hlad, ale v prázdnotě to byl vzdálený pocit, a dokonce i vůně horkého guláše a teplého chleba, linoucí se zpod plátna, v něm nevzbudila zájem. Vstát byla příliš velká námaha. Zatím se kolem klece střídalo dvanáct Aes Sedai, a ani jednu z nich neviděl předtím, než vstoupila do sklepa. Kolik jich bylo v domě? To mohlo být důležité později. Kde je ten dům? Netušil, jak daleko ho odtáhly v té truhle, většinu cesty se kodrcal na voze nebo káře. Proč zapomněl na Moiraininu radu? Nevěř žádné Aes Sedai, ani trošičku. Šest Aes Sedai usměrnilo dost saidaru, aby udržely štít, že by ho venku měla vycítit každá žena, která dokáže usměrňovat. Potřeboval jen, aby kolem po ulici prošla Amys či Bair a začala být zvědavá. Musely se divit, kam se poděl, když Coiren odešla z paláce. Pokud byla venku nějaká ulice. Potřeboval jen...
Znovu sáhl na štít, jemně, aby si toho nevšimly. Šest bodů. Šest slabých bodů, určitě. To muselo něco znamenat. Přál si, aby Luis Therin znovu promluvil, ale v hlavě měl pouze vlastní myšlenky, klouzající po prázdnotě. Šest bodů.
Spěchajíc zešeřelou ulicí kolem šedého kamenného domu, kde přebývaly Aes Sedai, Sorilea jen tak tak vycítila, že uvnitř ještě usměrňují. Jenom to cítila, protože sama dokázala usměrňovat jen tak tak, ale to nebyl důvod, proč si toho nevšímala. Usměrňovaly tu dnem i nocí od svého příjezdu, takže kvůli tomu žádná moudrá neplýtvala časem. Sorilea teď rozhodně musela přemýšlet o důležitějších věcech. V paláci zabijáků stromů začínaly být Děvy podrážděné kvůli Randu al’Thorovi. Mumlaly, že tentokrát bude mít Car’a’carn co vysvětlovat, až se vrátí. Sorilea žila o hodně déle než kterákoliv z Děv, o hodně déle než kterákoliv z moudrých, slabá v síle nebo ne, a byla znepokojená. Jako většina mužů, Rand al’Thor odcházel, kdykoliv se mu zachtělo, kamkoliv se mu zachtělo – muži v tom byli jako kočky – ale tentokrát ve chvíli, kdy se vytratil, zmizela někde mezi stany a palácem i Min. Sorilea neměla ráda shody náhod, ať už se jich kolem Car’a’carna dělo kdovíkolik. Přitáhla si loktuši, jak ji náhle zamrazilo, a spěchala dál k táboru.
52
Tkaniva síly
Muži, sedící kolem stolu v šenku U tulačky, byli hlavně místní. Ti, kteří měli dlouhé vesty, je měli z křiklavě barevného hedvábí, často brokátové, přes světlé košile s nabíranými rukávy. Prsteny měli s granáty a perlami, kruhové náušnice zlaté, ne pozlacené, a na hlavicích zakřivených nožů za pasem se jim třpytily měsíční kameny a safíry. Několik mužů mělo přes ramena přehozené hedvábné kabátce se stříbrnými či zlatými řetězy mezi úzkými klopami s vyšívanými květinami či zvířaty. Kabátce vypadaly velmi podivně – byly příliš malé, aby se daly obléknout, byly míněny jen jako pláštěnka – ale jejich nositelé měli u pasu kromě zakřivené dýky i dlouhý úzký meč a vypadali stejně dychtiví jedno či druhé použít, kvůli nevhodnému slůvku, nevhodnému pohledu či jenom proto, že na to zrovna měli chuť.
Byla to nejrůznější sebranka. Dva murandští kupci se zakřivenými kníry a s těmi směšnými vousky do špičky na bradě, Domanec s vlasy pod ramena a tenkými kníry, který měl zlatý náramek, těsný zlatý nákrčník a velkou perlu v levém uchu. Snědý Atha’an Miere v jasně zeleném kabátci s potetovanýma rukama a dvěma noži za červenou šerpou, Taraboňan s průhledným závojem, zakrývajícím husté kníry a téměř i ústa, a spousta jiných cizinců, kteří mohli být odkudkoliv. Ale úplně každý muž měl před sebou jistou hromádku mincí, ačkoliv její velikost se různila. Tak blízko k Tarasinskému paláci přitahovala Tulačka hosty se zlatem na rozhazování.
Mat zachřestil pěti kostkami v koženém pohárku a pak je hodil na stůl. Zastavily se na dvou korunách, dvou hvězdách a kalichu. Slušný vrh, nic lepšího. Jeho štěstí přicházelo ve vlnách a právě teď byla vlna zřejmě nízko, což znamenalo, že přinejlepším vyhrál jen asi polovinu vrhů. Zatím se mu podařilo prohrát desetkrát za sebou, což u něj bylo hodně neobvyklé kdykoliv. Kostky přebral modrooký cizinec s tvrdým úzkým obličejem, jenž asi měl spoustu peněz na rozhazování i přes prostý hnědý kabát.