Vanin se naklonil a pošeptal Matovi do ucha: „Už jsou zase venku. Tom říkal, že pořád neví, jak to dělají.“ Mat se na tlouštíka zamračil, až ten se narovnal rychleji, než se u někoho tak rozměrného zdálo možné.
Mat spolkl polovinu melounového punče, co měl v poháru, a zamračil se na stůl. Zase! Modrooký muž hodil, kostky se kutálely po stole a zastavily se na třech korunách, růži a tyči. Kolem stolu se po jeho vítězném vrhu ozvalo mumlání.
„Krev a popel,“ zamumlal Mat. „Příště sem nakráčí Dcera Devíti měsíců a vyžádá si mě.“ Modrooký chlapík se zakuckal přípitkem vítězi. „Ty to jméno znáš?“ zeptal se ho Mat.
„Punč se mi nalil do špatný dírky,“ odvětil muž měkkým, šišlavým přízvukem, který Mat nepoznal. „Jaké že to bylo jméno?“
Mat zvedl ruce, aby ho uklidnil. Už viděl začít souboj kvůli větší hlouposti. Shrnul svoje zlato a stříbro do kapsy kabátu a vstal. „Končím. Světlo vám všem žehnej.“ Všichni u stolu požehnání zopakovali, dokonce i cizinci. Lidé v Ebú Daru byli zdvořilí.
Dopoledne ještě příliš nepokročilo a šenk už byl docela plný. Další hra v kostky vyvolala bouři smíchu i sténání. Dva mladší synové paní Ananové pomáhali šenkýřkám roznášet pozdní snídaně. Hostinská sama seděla vzadu u bílých kamenných schodů bez zábradlí a na všechno dohlížela spolu s mladší, hezčí ženou, jíž se ve velkých černých očích vesele blýskalo, jako by znala vtip, který neznal nikdo jiný. Tvář měla dokonale oválnou, lemovanou lesklými černými vlasy, a hluboký výstřih šedých šatů s červeným páskem poskytoval vábný pohled. Když se usmála na Mata, pobavení v jejích očích zesílilo.
„S tvým štěstím, urozený pane Cauthone,“ řekla paní Ananová, „by se tě měl můj manžel zeptat, kam má poslat svoje rybářské čluny.“ Z nějakého důvodu mluvila velmi suše.
Mat titul přijal bez mrknutí. V Ebú Daru by urozeného pána vyzval jen málokdo, pokud by taky nebyl šlechtic. Pro něj to byly čistě počty. Urozených pánů bylo mnohem méně než obyčejných lidí, což znamenalo menší šanci, že se do něj někdo pokusí vrazit nůž. Přesto musel v posledních deset dnech nakřápnout tři hlavy. „Obávám se, že v takových věcech moje štěstí nefunguje, paní.“
Olver se vedle něj zjevil jako kouzlem. „Můžem jít na koňský dostihy, Mate?“ dožadoval se dychtivě.
Přispěchala Frielle, prostřední dcera paní Ananové, a popadla chlapce za ramena. „Omlouvám se, urozený pane Cauthone,“ vyhrkla úzkostlivě. „Prostě mi utekl. Světlá pravda, to udělal.“ Brzy se měla vdávat – přiléhavý stříbrný nákrčník pro svůj svatební nůž už nosila kolem krku – dobrovolně se přihlásila, že bude hlídat Olvera, a se smíchem vykládala, jak chce šest vlastních kluků. Mat tušil, že začíná doufat v dcerky.
Matův zamračený pohled si však vysloužil Nalesean, scházející ze schodů. Byl natolik tvrdý, že Tairena na místě zastavil. Byl to Nalesean, kdo přihlásil Vichra do dvou dostihů s Olverem jako jezdcem – tady závodili chlapci – a Mat se nedozvěděl ani ň, dokud nebylo po všem. Že Vichr dokázal, že svoje jméno nenosí nadarmo, celé věci příliš nepomohlo. Dvě vítězství Olverovi zavdala chuť na další. „To není tvoje vina, paní,“ řekl Mat Frielle. „Strč ho do sudu, když budeš muset, s mým požehnáním.“
Olver po něm vrhl obviňující pohled, ale o chvíli později se otočil, aby po Frielle vrhl drzý pohled, který se naučil Světlo ví kde. S jeho velkýma ušima a širokou pusou to vypadalo podivně, z něj nikdy nebude švarný junák. „Budu sedět jako myška, když se budu moct dívat do tvých očí. Máš překrásné oči.“
Frielle v sobě měla hodně ze své matky, a nebyla to jenom podoba. Sladce se zasmála a štípla ho pod bradičkou, až se zapýřil. Její matka a mladší žena s velkýma očima se usmívaly do stolu.
Mat potřásl hlavou a vyrazil do schodů. Musel si s chlapcem promluvit. Nemohl se takhle usmívat na každou ženu, kterou potká. A vykládat ženě, že má překrásné oči! V jeho věku! Mat nevěděl, kde to Olver sebral.
Když dohonil Naleseana, Tairen pronesclass="underline" „Zase vyklouzly pryč, co.“ Nebyla to otázka, a když Mat kývl, trhl se za špičatou bradku a zaklel. „Seženu chlapy, Mate."
Nerim pobíhal po Matově pokoji a hadrem utíral stůl, jako kdyby ho pokojské už ráno neoprášily. Bydlel vedle v menším pokojíku s Olverem a Tulačku opouštěl zřídkakdy. Prohlašoval, že Ebú Dar je prostopášný a necivilizovaný.
„Pán jde ven?“ zeptal se Nerim dost žalostně, když si Mat bral klobouk. „V tomhle kabátě? Obávám se, že na rameni je od včera skvrna od vína. Byl bych ho sebral, kdyby si můj pán dnes ráno ten kus oděvu ve spěchu nevzal, a na rukávu je díra – myslím, že od nože – kterou bych byl zašil.“
Mat ho nechal, aby mu přinesl šedý kabátec s vyšitými stříbrnými spirálami na manžetách a vysokém límci, a podal mu zlatem vyšívaný zelený, který měl na sobě.
Na tomhle kompromisu se usnesli. Mat snese Nerimův sklíčený výraz a ponuré poznámky a nechá ho nosit, čistit a podávat mu věci, které si klidně mohl vzít sám. Nerim na oplátku souhlasil, zdráhavě, že ho nebude skutečně oblékat.
Mat zkontroloval, zda má nože v rukávech, pod kabátem a také v ohrnutých manžetách holínek, oštěp nechal opřený v rohu vedle nenapjatého luku, a vyšel před hostinec. Oštěp zřejmě přitahoval pitomce, kteří se chtěli prát, jako med přitahuje vosy.
I s kloboukem se Matovi začal řinout pot po tvářích v okamžiku, kdy vykročil ze stínu a poměrného chládku hostince. Dopolední slunce by za normálních časů odpovídalo poledni v plném létě, ale náměstí Mol Hara bylo plné lidí. Zprvu Mat jen stál a mračil se na Tarasinský palác. Když Juilin a Tom hlídali uvnitř a Vanin venku, jak se jim podařilo odejít, aniž by je někdo viděl? Takhle mizely skoro každý den. Když se to stalo potřetí, poslal Mat muže, aby hlídali každý východ z téhle zatracené hromady bílého kamene a omítky, a svoje místa zaujímali před rozedněním. S Matem a Naleseanem jich bylo právě akorát. Nikdo neviděl ani chlup, ale dopoledne přišel Tom a hlásil, že ženy někam zmizely. Starý kejklíř byl zřejmě s rozumem v koncích a málem si rval kníry. Mat věděl, co se děje. Dělaly mu to naschvál.
Nalesean a ostatní čekali v zachmuřeném, zpoceném hloučku. Nalesean hladil jílec meče, jako by jen čekal na příležitost, až ho bude moci použít.
„Dneska se podíváme za řeku,“ řekl Mat. Několik Rudých paží si vyměnilo znepokojené pohledy. Muži slyšeli ty povídačky.
Vanin přešlápl a potřásl hlavou. „Jen plejtvání časem,“ prohlásil bez obalu. „Urozená paní Elain by na takový místo nikdy nešla. Ta aielská ženská možná, nebo Birgitte, ale ne urozená paní Elain.“
Mat na chvíli zavřel oči. Jak se Elain podařilo tak rychle zničit dobrého chlapa? Pořád doufal, že když bude dost dlouho mimo její vliv, Vanin se zase spraví, ale začínal ztrácet naději. Světlo, jak urozené dámičky nesnášel. „No, když je nenajdeme dneska, můžeme na Rahad zapomenout – budou tam trčet jako namalovaný drozdi v hejnu kosů – jenže já je chci najít, i kdyby se schovávaly pod postelí v Jámě smrti. Hledejte po dvojicích, jako obvykle, a hlídejte si záda. Teď najděte někoho, kdo nás přepraví přes řeku. Ať shořím, doufám, že všichni převozníci neprodávají ovoce na lodích Mořskýho národa.“
Elain ulice připadala stejná jako v Tel’aran’rhiodu, cihlové domy pět šest poschodí vysoké, ohozené loupající se omítkou, stojící těsně u sebe a tyčící se nad nerovným dlážděním. Jenomže v tuhle denní dobu, když jim nad hlavou žhnulo zlaté slunce, stíny zmizely i z nejužších průchodů. Všude bzučely mouchy. Jediným rozdílem oproti světu snů bylo prádlo visící z oken, lidé – teď jich v ulicích samozřejmě nebylo tolik – a zápach, velmi silný, odpudivý smrad hniloby, díky němuž se snažily nedýchat moc zhluboka. Naneštěstí v Rahadu vypadaly všechny ulice stejně.