Elain položila Birgitte ruku na rameno, aby ji zastavila, a zahleděla se na ošklivou hromadu cihel, kde z oken viselo zašlé prádlo. Někde uvnitř plakalo dítě. Dům měl správný počet poschodí, šest. Elain si byla jistá, že to bylo šest. Nyneiva trvala na pěti.
„Myslím, že bychom tu neměly jen tak postávat a čučet,“ podotkla tiše Birgitte. „Lidi se koukají.“
Nebyla to tak docela pravda, to si jenom Birgitte dělala kvůli ní starosti. Pyšně si tu vykračovali muži bez košil, často v otrhaných vestách, a slunce se jim odráželo od mosazných kruhů náušnic, mosazných prstenů s barevnými sklíčky, nebo se povalovali jako psisko, které by mohlo zavrčet a kousnout. Vlastně stejné to bylo i se ženami, obvykle v odrbaných šatech a se šperky z mosazi a skla. Každý měl za pasem zakřivený nůž a často i prostý pracovní nůž.
Pravdou bylo, že se na ni a Birgitte nikdo nepodíval podruhé, ačkoliv Birgittina tvář, uměle zestárlá, často působila až vyzývavě a ona sama byla na ebúdarskou ženu příliš vysoká. Tohle totiž lidé viděli, díky ne zrovna snadnému tkanivu vzduchu a ohně, které Elain převrátila a sama zavázala. Když se Elain podívala na Birgitte, viděla ženu s nepatrnými vráskami v koutcích černých očí a černé, prošedivělé vlasy. Převlek byl tím snazší, čím víc se držela toho, jak osoba vypadala ve skutečnosti, takže vlasy, které Birgitte splývaly na záda, na čtyřech místech stažené potrhanou zelenou stuhou, byly o hodně delší, než je nosily Ebúdarky, ale ona si Elain vlasy taky neostříhala a nikomu to zřejmě nevadilo. Byl to dokonalý převlek, jenom si přála, aby se nemusela taky potit. Díky ještě složitějšímu tkanivu ducha, maskujícímu schopnost ženy usměrňovat, Elain cestou z paláce dnes ráno prošla přímo kolem Merilille. Nosila je ještě teď, na druhém břehu řeky totiž nejednou zahlédly Vandene a Adeleas.
Jejich oděvy samozřejmě součástí tkaniva nebyly, měly na sobě skutečné obnošené vlněné šaty s rozedranou výšivkou na rukávech a kolem úzkého výstřihu. Košile a punčochy měly rovněž z vlny a přinejmenším Elain svědily. Oděvy jim opatřila Tylin, spolu se spoustou rad a svatebními noži v bílé pochvě. Vdané ženy zřejmě byly obtěžovány méně než svobodné, a vdovy, které odmítaly další sňatek, ze všech nejméně. Také hodně pomáhal věk. Šedovlasou bábu nikdo na souboj nevyzve, i když Elain v její pravé podobě by mohl.
„Myslím, že bychom měly jít,“ řekla Elain a Birgitte vykročila před ní, s rukou na noži za hrubým pásem z hnědého sukna, a otevřela nenatřené dveře. Za dveřmi byla šerá chodba s hrubými dvířky po stranách a vzadu vedlo strmé úzké schodiště z oštípaných cihel. Elain si ani nevydechla úlevou.
Bílé pochvy nebo ne, vstoupit do domu, kam nepatříte, byl tady jeden z jistých způsobů, jak se zaplést do souboje na nože. Stejně tak kladení otázek a zvědavost. Tylin radila, aby to nedělaly, ale prvního dne navštěvovaly jen hostince, označené zde pouze modrými dveřmi, kde chtěly vykládat, že vykupují věci ze starých skladišť, které by pak opravovaly a znovu prodávaly. Elain se spojila s Birgitte a Nyneivu poslala s Aviendhou, aby tak propátraly větší území. Šenky tu byly tmavé, ponuré, a Birgitte ji vystrkala i z druhého, jejž navštívily, s dýkou v ruce právě včas, než začaly vážné potíže. Podruhé Elain nakratičko usměrnila a podrazila nohy dvěma ženám, které se za nimi hnaly na ulici. Přesto si byla Birgitte jistá, že je někdo po zbytek dne sledoval. Nyneiva a Aviendha měly stejné potíže, kromě toho sledování. Navíc Nyneiva jednu ženu praštila stoličkou. Takže vypustily i neškodné otázky a doufaly, že se za dveřmi nestřetnou s nožem.
Birgitte vylezla do schodů první, ačkoliv se často ohlížela přes rameno. Pach připravovaných jídel se mísil se všeobecným smradem Rahadu a vznikala skutečně odporná směs. Dítě přestalo plakat, jenže někde začala hulákat jakási žena. Ve třetím poschodí, právě když vstoupily do chodby, otevřel dveře muž s mohutnými rameny. Birgitte se na něj zamračila a on zvedl ruce dlaněmi k nim a vycouval z chodby pryč. Cestou za sebou zavřel dveře. Nahoře, kde by mělo být skladiště, pokud tohle byl ten správný dům, seděla ve dveřích na stoličce vyzáblá ženština v hrubé lněné košili, chytala i ten nepatrný vánek, který tu foukal, a brousila přitom dýku. Otočila k nim hlavu a ruka s čepelí se zastavila. Když pomalu couvaly zpátky po schodech, pořád se na ně dívala, a drsné šustění kovu o kámen se ozvalo teprve, když byly úplně dole. Tady si Elain konečně vydechla úlevou.
Byla velmi ráda, že Nyneiva nepřijala její sázku. Deset dní. Byla optimistická a hloupá. Tohle byl jedenáctý den od jejího vychloubání, jedenáct dní, kdy si několikrát myslela, že je večer na stejné ulici, kde byla ráno, jedenáct dní bez jediné stopy vedoucí k míse. Občas zůstaly v paláci, jenom aby si pročistily hlavu. Aspoň že Vandene a Adeleas také neměly štěstí. Pokud Elain věděla, v Rahadu by nikdo s Aes Sedai neprohodil dobrovolně ani dvě slůvka. Jakmile si lidé uvědomili, co jsou zač, vytratili se. Elain viděla, jak se Adeleas snaží bodnout dvě ženy, nepochybně aby obraly hlupačku procházející se po Rahadu v hedvábných šatech, a když je hnědá sestra zvedla s pomocí pramenů vzduchu a nacpala do okna o dvě poschodí výš, nebyla už na dohled ani živá duše. No, ona nedovolí, aby tyhle dvě našly její mísu a vyfoukly jí ji před nosem.
Když byly zpátky na ulici, dostalo se jí další připomínky, že v Rahadu jsou horší věci než zklamání a zoufalství. Přímo před ní vyskočil ze dveří štíhlý muž se zakrvácenou hrudí a nožem v ruce a okamžitě se otočil, aby čelil dalšímu muži, jenž jej následoval. Druhý muž byl vyšší a těžší a po tváři mu tekla krev. Začali kolem sebe kroužit, jeden druhému se dívali do očí a ruce s noži se jim jen míhaly. Objevil se menší dav čumilů, jako by vyskočili z dlažby. Nikdo nepřiběhl, nikdo však nešel dál.
Elain a Birgitte přešly na kraj ulice, ale neodešly. V Rahadu by to přilákalo pozornost, což bylo to poslední, po čem toužily. Zapadnout znamenalo dívat se, ale Elain se podařilo zaostřit za oba rváče, takže viděla pouze rozmazané, rychle se pohybující skvrny, dokud pohyb náhle neustal. Elain zamrkala a podívala se. Muž se zakrvácenou hrudí se naparoval, zubil se a mával čepelí, z níž kapala krev. Větší muž ležel jen asi dvacet kroků od ní, tváří na dláždění, a drsně kašlal.
Elain se pohnula zcela mimoděk – její nepatrná schopnost léčit byla lepší než nic, když člověk mohl vykrvácet k smrti, a do Jámy smrti s tím, co si zdejší lidé mysleli o Aes Sedai – ale než udělala druhý krok, klečela u ležícího nějaká žena. Byla o něco starší než Nyneiva, v modrých šatech s červeným páskem v poněkud lepším stavu než většina šatů v Rahadu. Elain ji zprvu považovala za milenku umírajícího, zvlášť když vítěz souboje zvážněl. Nikdo neodcházel. Všichni mlčky přihlíželi, když muže převrátila na záda.
Elain sebou trhla, když žena, místo aby mu něžně otřela krev ze rtů, vytáhla z váčku cosi, co připomínalo hrst bylin, a spěšně mu některé nacpala do úst. Než mu sundala ruku z obličeje, obklopila ji záře saidaru a ona začala tkát prameny k léčení mnohem obratněji, než by to zvládla Elain. Muž zalapal po dechu dost silně, aby vyplivl většinu listí, otřásl se – a zůstal nehybně ležet s pootevřenýma očima upřenýma do slunce.