Oddíl Garetha Brynea se šestnáctého dne po odchodu ze Salidaru rozrostl. Dvě vojska, pomalu pochodující na sever Altarou, očividně k sobě nechovající otevřené přátelství, přitahovala pozornost. Šlechtici sháněli své odvedence, aby se spojili se silnějším z nich. Pravda, žádný z těch urozených pánů a paní by nesložil přísahu, jakou složil, kdyby věděl, že na jejich území k žádné velké bitvě nedojde. Pravda, kdyby se mohli svobodně rozhodnout, jeden každý z nich by odjel ve chvíli, kdy by si uvědomil, že Egwaininým cílem je Tar Valon, ne vojsko Dračích spřísahanců. Ale oni ty přísahy složili, přinejmenším nějaké amyrlin, před Aes Sedai, které se nazývaly věžová sněmovna, s dalšími stovkami přihlížejících. Porušení takové přísahy člověka pronásledovalo. Kromě toho, dokonce i kdyby Egwainina hlava v Bílé věži skončila na kůlu, nikdo z nich si nemyslel, že by Elaida někdy zapomněla, že přísahali. Lapení ve spojenectví, do něhož se ani dostat nemuseli, a v jakés takés věrnosti, budou tudíž nejohnivějšími z jejích stoupenců. Jejich jediná cesta z pasti a ve zdraví vedla k tomu, že Egwain v Tar Valonu skončí se štólou kolem krku.
Siuan a Leana k tomu byly odhodlané. Egwain si nebyla jistá, co vlastně cítí. Kdyby existoval nějaký způsob, jak Elaidu odstranit bez krveprolévání, byla by po něm skočila. Jenomže ji žádný nenapadal.
Po večeři, skopovém, tuřínech a něčem, co raději příliš zblízka nezkoumala, Egwain odešla do svého stanu. Nebyl největší v táboře, ale rozhodně největší, jaký obývala jedna osoba. Byla tam Chesa, čekala, aby jí pomohla se svlékáním, celá překypovala novinkou, že od komorné jedné altarské urozené paní získala něco z nejlepšího lněného plátna, jaké si jen lze představit, mlžnou látku, ze které budou ty nejchladivější košile, jaké si jen lze představit. Egwain Chesu často nechávala spát u sebe ve stanu, přestože slamník a pokrývky se Chesině postýlce nemohly rovnat. Dneska večer ji poslala pryč, jakmile byla připravená jít si lehnout. Být amyrlin opravňovalo k několika privilegiím – třeba vlastní stan pro komornou. Jako třeba spát v noci sama, když bylo třeba.
Egwain ještě nebyla dost unavená, aby šla spát, ale to nevadilo. Uspat se bylo prosté. Cvičily ji aielské chodící ve snu. Vstoupila do Tel’aran’rhiodu...
...a stála v pokoji, který po tak krátkou dobu býval její pracovnou v Menší věži. Stůl a křesla ovšem zůstaly. Nábytek si s sebou neberete, když vytáhnete s vojskem. Ve světě snů působilo prázdným dojmem každé místo, ale ta, která byla skutečně prázdná, působila tímto dojmem ještě silněji. Menší věž už působila... dutě.
Náhle si uvědomila, že má kolem krku ovinutou amyrlininu štólu. Nechala ji zmizet právě včas. O chvíli později tu byly Nyneiva a Elain, Nyneiva stejně pevná jako Egwain, Elain mlžnatá. Siuan se zdráhala přepustit původní prstenový ter’angrial, bylo třeba jí to ostře přikázat. Elain na sobě měla zelené šaty, přes ruce jí spadala záplava krajky a krajka jí lemovala i úzký, nicméně překvapivě hluboký výstřih, v kterém byl vidět nožík visící na těsném zlatém nákrčníku, jehož jílec jí spočíval mezi ňadry a tvořily ho převážně perly a ohnivé opály. Elain zřejmě vždy okamžitě přejímala místní módu, ať už se ocitla kdekoliv. Nyneiva, jak se dalo čekat, měla pevné dvouříčské vlňáky, tmavé a prosté.
„Úspěch?“ zeptala se Egwain s nadějí.
„Ještě ne, ale to přijde.“ Elain mluvila tak optimisticky, až Egwain málem vykulila oči. Aby mluvila takhle, musela se skutečně snažit.
„Jsem si jistá, že už to dlouho nepotrvá,“ přidala se Nyneiva ještě nadšeněji. Musely tlouci hlavami o zeď.
Egwain si povzdechla. „Snad byste se měly znovu připojit ke mně. Jsem si jistá, že tu mísu za pár dní najdete, ale pořád musím myslet na ty řeči.“ Uměly se o sebe postarat. Věděla to a byla by to skvělá myšlenka pronášená nad jejich hroby. Siuan tvrdila, že žádný z příběhů, které slyšely, není přehnaný.
„Ach ne, Egwain,“ namítala Nyneiva. „Ta mísa je moc důležitá. To přece víš. Všechno se uvaří ve vlastní šťávě, jestli ji nenajdem.“
„A kromě toho,“ dodávala Elain, „do jakých potíží bychom se mohly dostat? Každou noc spíme v Tarasinském paláci, pro případ, že jsi zapomněla, a i když z nás Tylin není nadšená, pořád si s ní můžeme promluvit.“ Teď měla jiné šaty, střih se nezměnil, ale látka byla drsná a obnošená. Nyneiva měla téměř stejný oděv, jen její nůž neměl na jílci víc než devět deset skleněných korálků. To rozhodně nebyly šaty do paláce. Horší, snažila se vypadat nevinně. Nyneiva v tom neměla žádný cvik.
Egwain to nechala plavat. Mísa byla důležitá, ony se o sebe uměly postarat a Egwain velmi dobře věděla, že nehledají v Tarasinském paláci. Skoro to nechala plavat. „Využíváte Mata, že je to tak?"
„My –“ Náhle si Elain uvědomila, co má na sobě, a trhla sebou. Avšak z nějakého důvodu ji skutečně polekal ten malý nůž. Vyvalila bulvy, popadla jílec, hromadu velkých červených a bílých skleněných korálků, a celá se zapýřila. O chvíli později tu stála v zeleném hedvábném andorském šatu s vysokým límcem.
Legrační bylo, že Nyneiva si uvědomila, co má na sobě, vzápětí po Elain a zareagovala stejně. Přesně. Snad až na to, že jestli Elain zrudla jako slunce při západu, Nyneivin ruměnec by vydal za dva západy. Ve dvouříčských šatech byla dřív, než se převlékla Elain.
Elain si odkašlala a bez dechu vyhrkla: „Mat je docela užitečný, tím jsem si jistá, ale nesmíme mu dovolit, aby se nám pletl do cesty, Egwain. Víš, jaký je. Ale můžeš si být jistá, že jestli uděláme něco nebezpečného, budeme ho mít s sebou i se všemi jeho vojáky, aby na nás dal pozor.“ Nyneiva mlčela a tvářila se kysele. Možná si vzpomněla na Matovu hrozbu.
„Nyneivo, nebudeš na Mata moc tlačit, viď?“
Elain se zasmála. „Egwain, ona na něj vůbec netlačí.“
„To je prostá pravda,“ přisadila si rychle Nyneiva. „Neřekla jsem mu křivýho slova od tý doby, co jsme přijeli do Ebú Daru."
Egwain pochybovačně kývla. Mohla by se téhle věci dobrat až na dno, ale to by trvalo... Pohledem se přesvědčila, že se její štóla nevrátila, a uviděla jenom skvrnu, kterou ani sama nepoznala.
„Egwain,“ ozvala se Elain, „už sis promluvila s chodícími ve snu?“
„Ano,“ přidala se Nyneiva. „Vědí, co je tu za problém?“
„Mluvila jsem s nimi.“ Egwain si ztěžka povzdechla. „Vážně to nevědí.“
Byla to zvláštní schůzka, tehdy před několika dny, začala tím, že našla Baiřiny sny. Bair a Melain se s ní setkaly v Tearském Kameni. Amys řekla, že Egwain už učit nebude, a nepřišla. Zprvu se Egwain cítila divně. Nedokázala se přimět k tomu, aby jim řekla, že je Aes Sedai, natož amyrlin, bála se, že by to mohly považovat za další lež. Tenkrát rozhodně s objevující se štólou potíže neměla. A pak tu bylo její toh k Melain. Nanesla to, myslíc celou dobu na to, kolik mil v sedle bude muset příštího dne urazit, ale Melain překypovala radostí, že bude mít dcerky – opěvovala Minina vidění – takže nejen okamžitě prohlásila, že Egwain k ní žádné toh nemá, ale taky řekla, že jednu holčičku pojmenuje Egwain. Aspoň malé potěšení po dni plném prázdného řečnění a rozčilování.
„Řekly,“ pokračovala, „že o nikom, kdo by se snažil znovu najít něco s pomocí potřeby, když už to jednou našel, neslyšely. Bair si myslela, že je to něco jako snažit se sníst to samý... jabko podruhý.“ Stejné motai, řekla Bair přesně. Motai byl druh ponravy žijící v Pustině. Bylo docela sladké a křupavé – dokud Egwain nezjistila, co doopravdy jí.