„Chceš říct, že prostě nemůžeme jít zpátky do skladiště?“ Elain si povzdechla. „Doufala jsem, že něco děláme špatně. No dobrá. Najdeme ji i tak.“ Zaváhala a znovu se jí změnily šaty, ačkoliv si toho zřejmě nevšimla. Pořád byly andorské, ale červené, a po rukávech a živůtku se jim šplhali stříbrní lvi. Královniny šaty i bez toho, že by jí na rudozlatých kudrnách spočívala Růžová koruna. Ale královniny šaty s těsným živůtkem a hlubším výstřihem, než by měla andorská královna mít. „Egwain, říkaly něco o Randovi?“
„Zřejmě je v Cairhienu a poflakuje se po Slunečním paláci.“ Egwain se podařilo sebou netrhnout. Ani Bair, ani Melain nebyly příliš vstřícné, ale Melain cosi temně mumlala o Aes Sedai, zatímco Bair prohlašovala, že by se všechny měly pravidelně třískat holí. Ať už říkala Sorilea cokoliv, prostý výprask by měl stačit. Egwain se silně obávala, že se Meraně nějak podařilo šlápnout hodně vedle. Aspoň že vyhodil Elaidiny vyslankyně. Podle jejího názoru si s nimi nevedl zdaleka tak dobře, jak si myslel. „Je s ním Perrin. A Perrinova manželka! Oženil se s Faile!“ To vyvolalo vzrušení. Nyneiva prohlásila, že Faile je pro něj až moc dobrá, ale řekla to se širokým úsměvem. Elain doufala, že budou šťastní, ale z nějakého důvodu to znělo pochybovačně. „Je tam taky Loial. A Min. Teď už chybí jenom Mat a my tři."
Elain si hryzla spodní ret. „Egwain, předala bys... zprávu moudrým pro Min? Vyřiď jí...“ Zaváhala a zamyšleně si kousala ret. „Vyřiď jí, že doufám, že dokáže mít Aviendhu ráda stejně tolik, jako má ráda mě. Vím, že to zní divně,“ zasmála se. „Je to naše soukromá věc.“ Nyneiva se na Elain dívala stejně divně jako Egwain.
„Ovšemže. Ale nebudu s nima nějakou dobu mluvit.“ Nemělo to celkem smysl, když stejně odmítaly mluvit o Randovi. A byly nepřátelské k Aes Sedai.
„Ach, tak to je dobře,“ prohlásila Elain rychle. „Vážně to není důležité. No, když nemůžeme použít potřebu, tak musíme použít nohy, a v Ebú Daru mě ty moje právě teď docela bolí. Jestli vám to nevadí, tak se vrátím zpátky do svého těla a pořádně se prospím.“
„Jdi napřed,“ řekla Nyneiva. „Přijdu zpátky za chviličku.“ Když Elain zmizela, obrátila se k Egwain. Taky se jí změnily šaty, a Egwain si myslela, že moc dobře ví proč. Byly světle modré, s hlubokým výstřihem. Ve vlasech měla květiny a do copu vpletené stužky, jako kdyby se doma chystala ke svatbě. Egwain s ní cítila. „Neslyšelas něco o Lanovi?“ zeptala se Nyneiva tiše.
„Ne, Nyneivo, neslyšela. Mrzí mě to. Ráda bych ti řekla něco lepšího. Vím, že je pořád naživu, Nyneivo. A vím, že tě miluje tolik, jako ty miluješ jeho.“
„Jasně že je naživu,“ prohlásila Nyneiva stroze. „Nic jinýho si nepřipouštím. Chci, aby byl můj. On je můj a já mu prostě nedovolím umřít.“
Když se Egwain probudila, u její postele seděla Siuan, kterou ve tmě viděla jen nejasně. „Je to vyřízený?“ zeptala se Egwain.
Siuan obklopila záře, když kolem nich dvou setkala docela malou ochranu proti odposlouchávání. „Ze šesti sester ve službě, začínajících o půlnoci, mají strážce jen tři, a ti gaidinové budou hlídat venku. Donesou jim mátový čaj s menším doplňkem, který by neměli poznat podle chuti.“
Egwain na chvíli zavřela oči. „Dělám správnou věc?“
„Ty se ptáš mě?“ Siuan se zakuckala. „Já udělala, cos mi rozkázala, matko. Radši bych skočila do hejna hladových pilounů, než bych pomohla tomu muži utýct, kdyby to bylo na mně.“
„Ony ho zkrotí, Siuan.“ Egwain už s ní tohle probírala, ale potřebovala si to zopakovat kvůli sobě, aby se přesvědčila, že nedělá chybu. „Dokonce ani Sheriam už Carlinyu neposlouchá, a Lelaine a Romanda na to tlačí. Tohle, nebo někdo opravdu udělá to, co naznačuje Delana. Já vraždu nedovolím! Když nemůžeme nějakého muže odsoudit a popravit, nemáme žádný právo jeho smrt zařídit. Nenechám ho zavraždit a nenechám ho zkrotit. Jestli Merana opravdu šlápla Randovi na kuří oko, tak by to bylo jako přilívat olej do ohně. Jenom bych byla ráda, kdyby šel k Randovi a připojil se k němu, místo aby prostě utekl Světlo ví kam a prováděl Světlo ví co. Aspoň tak by mohla být nějaká kontrola nad tím, co udělá.“ Zaslechla, jak si Siuan ve tmě poposedla.
„Vždycky jsem si myslela, že ta štóla váží asi tolik jako tři dobří chlapi,“ poznamenala Siuan tiše. „Amyrlin dělá jen pár snadných rozhodnutí, a v ještě méně případech si může být jistá. Děláš, co musíš, a jestli uděláš chybu, zaplatíš cenu. Občas máš i pravdu.“
Egwain se usmála. „Mám dojem, že jsem to už slyšela.“ Po chvíli ji veselí přešlo. „Zařiď, ať při odchodu nikoho nezraní, Siuan."
„Jak přikazuješ, matko.“
„To je strašné,“ zamumlala Nisao. „Jestli to vejde ve známost, odsouzení bude zcela stačit, aby tě poslaly do vyhnanství, Myrelle. A mě s tebou. Před čtyřmi sty lety to možná bylo běžné, ale dneska to tak nikdo brát nebude. Někteří to nazvou zločinem.“
Myrelle byla ráda, že už měsíc zašel. Zakrylo to její škleb. Léčení by zvládla i sama, ale Nisao studovala, jak léčit nemoci duše, věci, jichž se jediná síla nemohla dotknout. Myrelle si nebyla jistá, jestli se to považuje za nemoc jako takovou, ale zkusí každý nástroj, který by mohl fungovat. Nisao mohla říkat, co chtěla. Myrelle věděla, že by si radši usekla ruku, než by se vzdala téhle příležitosti, pokračovat ve studiu.
Cítila ho tam ve tmě, jak se blíží. Byly kus od tábora, daleko od vojáků, kolem byly jen řídce rostoucí stromy. Cítila ho od chvíle, kdy na ni přešlo jeho pouto, zločin, kvůli kterému se Nisao tak starala. Pouto strážce předané z jedné Aes Sedai na druhou bez jeho souhlasu. Nisao měla pravdu v jedné věci. Musejí to udržet v tajnosti, jak nejdéle to půjde. Myrelle cítila jeho rány, některé se skoro zahojily, jiné byly téměř čerstvé. Přicházel za ní stejně jistě, jako že balvan svržený z vrcholku hory se musí skutálet do údolí. Ale taky neudělal jediný krok stranou od bitvy. Cítila v dálce jeho cestu a krev. Jeho krev. Přes Cairhien a Andoru, Murandy a teď Altaru, kraji zamořenými vzbouřenci a darebáky, lupiči a Dračími spřísahanci, mířil přímo k ní jako šíp na cíl, prosekával si cestu mezi ozbrojenými muži, kteří se mu do ní postavili. Dokonce ani on nemohl projít nepoznačen. Spočetla si v hlavě jeho zranění a žasla, že je ještě naživu.
Nejdřív uslyšela kroky koně, pravidelný klapot kopyt, a teprve pak ve tmě rozeznala vysokého vraného válečného hřebce. Jezdec byl jako sama tma. Musel mít svůj plášť. Kůň se zastavil dobře padesát kroků od ní.
„Nemělas posílat Nuhela a Croie, aby mě našli,“ zavolal neviditelný jezdec drsným hlasem. „Skoro jsem je zabil, než jsem poznal, co jsou zač. Avare, můžeš vylézt zpoza toho stromu.“ Napravo jako by se pohnula tma. Avar měl také svůj plášť a nečekal, že ho jezdec zahlédne.
„Tohle je šílené,“ zamumlala Nisao.
„Mlč,“ sykla Myrelle. Hlasitěji zavolala: „Pojď ke mně.“ Kůň se nepohnul. Vlčák tesknící za svou mrtvou paní nepřišel dobrovolně k nové paničce. Jemně spletla prameny ducha a dotkla se té jeho části obsahující její pouto. Muselo to být jemné, jinak by si toho všiml, a pouze Stvořitel věděl, jaký výbuch by mohl následovat. „Pojď ke mně.“