Выбрать главу

Tentokrát se kůň pohnul a muž při posledních krocích seskočil. Byl vysoký a v měsíčním světle vypadala jeho hranatá tvář jako vyřezaná z kamene. Pak stál před ní, tyčil se nad ní, a když Myrelle vzhlédla do studených modrých očí Lana Mandragorana, uviděla v nich smrt. Světlo jí pomáhej. Jak ho má udržet naživu dost dlouho?

53

Svátek světel

Lidé tančící v ulicích Cairhienu Perrina rozčilovali. Projít mezi nimi bylo téměř nemožné. Řada tanečníků se propletla za jeho zády za chlapíkem s velkým nosem a bez košile, hrajícím na flétnu. Poslední v řadě poskakovala kulatá ženuška, která se vesele smála a sundala ruku z pasu muže před sebou, aby se pokusila přitáhnout Perrina za sebou. Perrin zavrtěl hlavou, a buď ji jeho žluté oči vyděsily, nebo se tvářil skutečně tak ponuře, jak se cítil, poněvadž spolkla své veselí a nechala se řadou vést. Ohlížela se po něm přes rameno, dokud jej nezakryl dav. Jakási prošedivělá žena, stále pohledná, s barevnými pruhy na šedých hedvábných šatech do poloviny pasu, popadla Perrina štíhlýma rukama kolem krku a hladově se k němu natahovala pro polibek. Zatvářila se překvapeně, když ji jemně uchopil v podpaždí a odstavil ji z cesty. Vrazila do něho skupinka mužů a žen v jeho věku, poskakujících do rytmu tamburínek, vesele se smáli a tahali ho za kabát. Nevšímali si toho, že vrtí hlavou, dokud nakonec jednoho z mužů tvrdě neodstrčil a na ostatní nezavrčel jako vůdčí vlk smečky. Smích na okamžik zmizel ve vykuleném úžasu, ale vzápětí už zase řvali a snažili se napodobit jeho vrčení, než odskotačili a zmizeli v davu.

Byl první den Svátku světel, nejkratší den v roce, poslední den v roce, a město oslavovalo tak, že si to Perrin neuměl představit. Ve Dvouříčí se bude rovněž tancovat...! Cairhieňané byli zřejmě rozhodnutí si vynahradit rok usedlého života ve dvou dnech oslav. Majetek šel do stoupy a s ním i všechny přehrady mezi obyčejnými lidmi a šlechtici, alespoň na veřejnosti. Zpocené ženy v prostém drsném plátně se chytaly upocených mužů v tmavém hedvábí s barevnými pruhy a tahaly je do tance. Muži v povoznických kabátech roztáčeli ženy, které měly na šatech barevné pruhy někdy i do pasu. Muži s nahou hrudí se polévali vínem a taky všechny, kdo byli poblíž. Očividně mohl každý muž políbit kteroukoliv ženu a obráceně, a dělali to s velkou chutí všude, kam se Perrin podíval. Snažil se nedívat příliš pozorně. Některé urozené paní s vlasy vyčesanými do složitých kuželů z kudrlinek byly pod lehkými plášti, které se ani nesnažily držet, do pasu nahé. Mezi obyčejnými lidmi se jen málo z žen, jež si svlékly blůzky, obtěžovalo nějak zakrývat, jen měly rozpuštěné vlasy, a málokdy příliš dlouhé. Polévaly sebe i ostatní vínem stejně bláznivě jako muži. Bouřlivý smích se svářel s tisícem různých melodií, hrálo se na píšťaly, bubny a rohy, citery, vihuely a dulcimery.

Ženský kroužek z Emondovy Role by dostal hysterický záchvat a vesnická rada mrtvici, ale nemravné hrátky Perrinovo podráždění jen trochu přiživovaly. Nandera říkala pár hodin a Rand už byl pryč šest dní. Min buď odešla s ním, nebo zůstávala u Aielů. A nikdo zřejmě nic nevěděl. Až na někoho jménem Sorilea byly moudré stejně vyhýbavé jako Aes Sedai, když už se Perrinovi občas podařilo dostat některou do kouta. Sorilea mu drze řekla, ať se stará o svou ženu a nestrká nos do věcí, do kterých mokřiňanům nic není. Jak Sorilea věděla, že má s Faile potíže, to Perrin netušil, ale bylo mu to jedno. Cítil, že ho Rand potřebuje, jako svrbění pod kůží, každý den silněji. Nyní šel z Randovy školy, posledního místa, které ho napadlo, ale všichni tam pili, tančili a pelešili se jako zbytek Cairhienu. Jako hlavu školy mu označili ženskou jménem Idrien, ale když se mu s nemalými obtížemi a za nemalých rozpaků podařilo přerušit její líbání s mužem dost mladým, aby mohl být její syn, na dost dlouho, aby se jí zeptal, řekla mu jen, že by možná mohl něco vědět chlapík jménem Fel, načež se ukázalo, že Fel tancuje se třemi mladými ženami, jež mohly být jeho vnučkami. Se všemi třemi zároveň. Fel si málem nevzpomínal ani na to, jak se jmenuje, což za daných okolností nebylo divu. Světlo spal Randa! Odešel beze slova, když věděl o Mininých viděních, věděl, že bude Petřina zoufale potřebovat. Dokonce i Aes Sedai to zřejmě znechutilo. Právě dnes ráno Perrin zjistil, že už před třemi dny vyrazily k Tar Valonu, s tím, že nemá smysl zůstávat dál. Co má Rand za lubem? Z toho svrbění by Perrin nejradši do něčeho kousl. Když dorazil zpět do Slunečního paláce, hořely všechny lampy a svíčky byly všude, kam se nějaká dala postavit. Chodby se třpytily jako drahokamy na slunci. Ve Dvouříčí by byl také každý dům osvětlený, svítila by každá lampa i svíčka až do východu slunce příštího dne. Většina palácových sloužících byla venku v ulicích, a těch pár, kteří zůstali, se zjevně smálo, tancovalo a zpívalo, stejně jako pracovalo. Dokonce i tady byly některé ženy obnažené do pasu, dívky právě tak dost staré, aby si ve Dvouříčí mohly zaplést copy, i prošedivělé báby. Aielové v chodbách se zatvářili znechuceně, když si toho všimli, avšak pravda byla, že si toho nevšímali zrovna často. Zvlášť Děvy zuřily, ačkoliv Perrin tušil, že to nemá nic společného s obnaženými Cairhieňankami. Děvy byly od Randova odchodu jako kočky s vytaženými drápky.

Perrin pro změnu procházel chodbami otevřeně. Skoro si přál, aby do něj Berelain vrazila. Hlavou mu proletěla představa, jak ji drží za krk v zubech a třese s ní, až bude připravená utéci s ocasem staženým mezi nohama. Možná naštěstí se do svých komnat dostal, aniž z ní viděl jediný chlup.

Faile málem vzhlédla od hrací desky, když vstoupil. Perrin si byl jistý, že to udělala. Stále z ní vycházel žárlivý pach, ale nebyl nejsilnější, hněv byl silnější, byť ne nejhorší, a nejsilnější byl tupý, nevýrazný odér, v němž poznal zklamání. Proč byla kvůli němu zklamaná? Proč s ním nemluvila? Jediné slovo, které by něco naznačilo, které by vrátilo všechno k tomu, co bylo předtím, a on by byl na kolenou a přijal vinu za všechno, co by mu chtěla hodit na hlavu. Jenomže ona jenom položila černý kámen a zamumlala: „Jsi na řadě, Loiale. Loiale?“

Loial neklidně stříhal ušima a svěsil dlouhé obočí. Ogierové možná neměli zvlášť dobrý čich – no, o nic lepší než Faile – ale Loial dokázal vycítit náladu tam, kde by si žádný člověk ničeho nevšiml. Když byli Perrin a Faile ve stejné místnosti, Loial vypadal, že mu je do pláče. Teď si jenom povzdechl, znělo to, jako když jeskyní věje vítr, a položil bílý kámen na značku, kde by měl chytit do pasti většinu Faileiných kamenů, pokud by si nedala pozor. Nejspíš si toho všimne, protože byli s Loialem vyrovnaní hráči, mnohem lepší než Perrin.

Ve dveřích do ložnice se objevila Sulin s polštářem v náručí a na Faile s Perrinem se zamračila. Její pach Perrinovi připomněl vlčici, jež už má plné zuby všech štěňat, které ji při hře hryžou do ocasu. Taky z ní byly cítit starosti. A kupodivu obavy. Ačkoliv proč by mělo být divné, že z bělovlasé služebné jsou cítit obavy – i když měla tak ošlehanou zjizvenou tvář jako Sulin – to Perrin nechápal.

Perrin sebral knihu v kožené vazbě, usadil se v křesle a svazek otevřel. Přesto nezačal číst, dokonce ani knihu pořádně nevnímal, vlastně ani nevěděl, co si vybral. Zhluboka se nadechl a snažil se soustředit jen na Faile. Zklamání, hněv, žárlivost a pod tím, dokonce i pod slaboučkou čerstvě bylinkovou vůní jejího mýdla, byla ona. Perrin ji hladově vdechoval. Jediné slovo, víc říkat nemusela.