Když se ozvalo zaklepání na dveře, Sulin vyrazila z ložnice, mrskla červenobílými suknicemi a zlobně se zamračila na Perrina, Faile i Loiala, jako by přemítala, proč neodpoví někdo z nich. Když uviděla Dobraina, ohrnula pysk zcela nepokrytě – od chvíle, co Rand odešel, to dělala dost často – ale pak se zhluboka nadechla, jako by se chtěla uklidnit, a viditelně se přinutila k téměř podlézavé mírnosti. Její hluboké pukrle by se hodilo i pro krále, který si rád hraje taky na kata, a tam zůstala, s tváří málem u podlahy. Náhle se roztřásla. Pach hněvu se rozplynul a dokonce i starosti přemohl pach připomínající tisíce tenoučkých, jako jehla ostrých třísek. Perrin už z ní stud cítil předtím, ale tentokrát by řekl, že by mohla studem zemřít. Cítil hořkosladký pach, který ženy vydávaly, když se rozplakaly z přemíry citů.
Dobraine se na ni samozřejmě ani nepodíval. Místo toho upřel zapadlé oči na Perrina. Tvářil se vážně, dokonce přísně. Čelo měl vyholené a napudrované. Z Dobraina nebyla cítit ani kapka alkoholu a taky se nezdálo, že by tancoval. Když se s ním Perrin sešel jednou předtím, byl cítit suchou ostražitostí. Ne obavami, ale jako by procházel hustým lesem plným jedovatých hadů. Ten pach byl dnes desetkrát silnější. „Milost tě provázej, urozený pane Aybaro,“ řekl Dobraine a sklonil hlavu. „Smím si s tebou pohovořit o samotě?“
Perrin odložil knihu na podlahu vedle křesla a ukázal muži do křesla naproti. „Světlo na tebe sviť, urozený pane Dobraine.“ Když chtěl být ten muž formální, mohl být Perrin taky. Existovaly ale hranice. „Ať už chceš říct cokoliv, moje žena to může slyšet. Nemám před ní žádná tajemství. A Loial je můj přítel.“
Ucítil na sobě Failein pohled. Náhle jej téměř přemohl její pach. Z nějakého důvodu si ho spojoval s její láskou k němu. Když byla nejněžnější nebo když byly její polibky nejohnivější, to aroma jej téměř přemáhalo. Napadlo ho, že řekne Dobrainovi, aby odešel – a Loialovi a Sulin rovněž, když byla Faile cítit takhle, určitě by se mu podařilo nějak všechno napravit – ale Cairhieňan už si sedal. „Muž, jenž může věřit své ženě, urozený pane Aybaro, je provázen větší milostí, než může znamenat majetek.“ Přesto se na ni Dobraine chvíli díval, než pokračoval. „Dneska se v Cairhienu stala dvě neštěstí. Ráno byl nalezen mrtev v posteli urozený pán Maringil, zjevně se jedná o jed. A chvilku poté urozený pán Meilan zřejmě padl na ulici za oběť čepeli lupiče. Během Svátku světel je to velmi neobvyklé.“
„Proč nám to vykládáš?“ zeptal se Perrin pomalu.
Dobraine rozhodil rukama. „Ty jsi přítel pána Draka a on tady není.“ Zaváhal, a když pokračoval, mluvil nuceně. „Včera v noci Colavaere večeřela s hosty z menších rodů. Byli tam členové rodin Daganred, Chuliandred, Annallin, Osiellin a dalších. Samy o sobě jsou malé, ale je jich hodně. Předmětem jednání bylo spojenectví s rodem Saighan a také podpora Colavaere při usilování o Sluneční trůn. Tu schůzku se nijak nesnažila utajit.“ Znovu se odmlčel a Perrina zvažoval pohledem. Ať už Dobraine viděl cokoliv, zřejmě si myslel, že je nutné bližší vysvětlení. „Tohle je velmi zvláštní, protože jak Maringil, tak Meilan chtěli trůn pro sebe a jeden i druhý by ji udusil jejím vlastním polštářem, kdyby to zjistil.“
Konečně Perrin pochopil, ačkoliv ne to, proč při tom Dobraine potřebuje tak třískat do křoví okolo. Přál si, aby se ozvala Faile. V těchhle věcech uměla chodit mnohem lépe než on. Koutkem oka na ni dohlédl, skláněla hlavu nad hrací deskou a úkosem ho sledovala. „Jestli si myslíš, urozený pane Dobraine, že Colavaere spáchala zločin, měl bys zajít za... za Rhuarkem.“ Chtěl říci Berelain, ale i tak od Faile zachytil slabý pach žárlivosti.
„Za tím aielským divochem?“ prskl Dobraine. „To je lepší jít za Berelain, i když jen o trochu. Připouštím, že ta mayenerská holka ví, jak řídit město, ale podle ní je každý den Svátkem světel. Colavaere by ji nechala nařezat a uvařit s papričkami. Ty jsi přítel Draka Znovuzrozeného. Colavaere –“ Tentokrát se zarazil, protože si konečně uvědomil, že do místnosti bez klepání vplula Berelain s něčím dlouhým a úzkým, zabaleným v pokrývce, v náručí.
Perrin zaslechl cvaknout dveře a při pohledu na ni, s poodhaleným poprsím, dostal takový vztek, že skoro zapomněl na všechno ostatní. Ta ženská si přijde sem, aby pokračovala ve svém flirtování před jeho manželkou? Zuřivost ho zvedla na nohy, dunivě tleskl. „Ven! Ven, ženská! Ven, hned! Nebo tě vyhodím a vyhodím tě tak daleko, že se dvakrát odrazíš!“
Berelain sebou při prvním slově trhla tak, že pustila své břemeno a s vykulenýma očima couvla, ačkoliv neodešla. Při posledním slově si Perrin uvědomil, že na něj všichni zírají. Dobraine se tvářil bezvýrazně, ale táhl se od něj úžas, ostrý pach mezi nevýraznými. Loial měl uši postavené a bradu málem na prsou. A Faile, s tím chladným úsměvem... Perrin to vůbec nechápal. Vlny žárlivosti očekával, když byla Berelain přímo tady v místnosti, ale proč z ní byla stejně silně cítit bolest?
Náhle Perrin uviděl, co Berelain pustila. Pokrývka se odhrnula a byl vidět Randův meč a opasek s Dračí přezkou. Odešel by Rand bez nich? Perrin si rád věci nejdřív pořádně promyslel. Když člověk spěchal, mohl lidem ublížit, aniž by to tak myslel. Ale meč, který tu ležel, byl jako zásah bleskem. Rychlost byla při práci v kovárně hloupá a lajdácká, ale teď se Perrinovi zježily všechny chlupy na těle a hluboko v hrdle zavrčel.
„Ony ho unesly!“ zakvílela náhle Sulin ke zděšení ostatních. Zvrátila hlavu, zavřela oči a sténala do stropu. „Aes Sedai unesly mého prvního bratra!“ Líce se jí leskly slzami.
„Uklidni se, dobrá ženo,“ zarazila ji důrazně Berelain. „Jdi vedle a uklidni se.“ K Perrinovi a Dobrainovi dodala: „Nesmíme jí dovolit rozšířit tu zprávu –“
„Ty mě nepoznáváš,“ přerušila ji náhle Sulin divoce, „v těchhle šatech a s delšími vlasy. Ještě jednou o mně promluvíš, jako bych tady nebyla, a já ti udělám, co jsem slyšela, že ti udělal Rhuark v Tearském Kameni a měl udělat i teď.“
Perrin si vyměnil zmatené pohledy s Dobrainem a Loialem, dokonce i s Faile, než ucukla pohledem. Berelain, na druhou stranu, střídavě bledla a rudla. Bylo z ní cítit čiré pokoření, svraštělé a ponižující.
Sulin došla ke dveřím a rozrazila je dřív, než se někdo stačil pohnout. Alespoň Dobraine se k tomu chystal, ale žlutovlasá mladá Děva, procházející kolem, ji zahlédla a pobaveně se usmála. „Utři si obličej, Luaine,“ štěkla Sulin. Zřejmě pohybovala rukama, ačkoliv to lidé za ní nemohli vidět. Luaine se okamžitě přestala šklebit. „Vyřiď Nandeře, že musí okamžitě přijít sem. A Rhuarkovi. A přines mi cadin’sor a nůžky, abych si mohla slušně ostříhat vlasy. Utíkej, ženská! Jsi Far Dareis Mai, nebo Shae’en M’taal?“ Žlutovlasá Děva vyrazila pryč a Sulin se se spokojeným kývnutím vrátila do pokoje a práskla za sebou dveřmi. Faile civěla s otevřenou pusou.
„Milost nás provázej,“ zavrčel Dobraine. „Ona Aielům nic neřekne, ta ženská se musela zbláznit. Můžeme se rozhodnout, co jim řekneme, až ji svážeme a dáme jí roubík.“ Pohnul se, jako by to chtěl udělat, dokonce z kapsy kabátce vytáhl zelený šátek, ale Perrin ho chytil za ruku.
„Ona je Aielka, Dobraine,“ podotkla Berelain. „Děva oštěpu. Té livreji nerozumím.“ Kupodivu si varovné zamračení od Sulin vysloužila Berelain.
Perrin pomalu vydechl. A on chtěl před Dobrainem tu bělovlasou stařenku chránit. Cairhieňan se na něj tázavě podíval a pozvedl ruku se šátkem. Očividně pořád dával přednost poutům a roubíku. Perrin se postavil mezi ty dva a zvedl Randův meč.