Poté, co Rand a Aielové dobyli město, hodně lidí z Caemlynu uprchlo. Palác sám se přes noc téměř zcela vylidnil. Rand by byl rád našel jisté lidi, kteří mu kdysi pomohli, ale všichni zmizeli. Někteří stále ještě utíkali. Jednou z těch, kteří uprchli hned v prvních dnech, byla mladá Aes Sedai, dost mladá, aby na její tváři ještě nebyla vidět zrádná bezvěkost. Bashereho muži ji našli v hostinci a poslali jí zprávu, ale když zjistila, kdo Rand je, s křikem utekla. Doslova s křikem. Dokonce ani nezjistil její jméno nebo adžah. Povídalo se, že někde ve městě je ještě jedna, ale drbů teď Caemlynem kolovaly stovky, tisíce, a jeden byl méně pravděpodobný než druhý. Rozhodně nebylo pravděpodobné, že by nějaký vedl k Aes Sedai. Aielské hlídky zahlédly několik, které Caemlyn objížděly, každá očividně někam velmi spěchala a žádná nehodlala vstoupit do města obsazeného Drakem Znovuzrozeným.
„Mohl bych snad nějaké Aes Sedai věřit?“ zeptal se Rand. „Bylo to jenom bolení hlavy. Nemám tak tvrdou hlavu, aby mě trochu nebolela, když mě do ní praští.“
Bashere si odfrkl tak mocně, až se mu zavlnily kníry. „Ať už máš hlavu jakkoliv tvrdou, dřív nebo později budeš muset nějaké Aes Sedai začít důvěřovat. Bez nich nikdy nespojíš všechny státy pod svým velením, jedině že bys je dobyl. Lidé takové věci hledají. A ať už se bude povídat, že jsi těch Proroctví splnil Světlo ví kolik, oni budou pořád čekat, až si tě poznačí Aes Sedai.“
„Bojům se stejně nevyhnu, a ty to dobře víš,“ prohlásil Rand. „Bělokabátníci mě v Amadicii nepřivítají, i kdyby Ailron souhlasil, a Sammael Illian bez boje taky nevydá.“ Sammael a Rahvin a Moghedien a... Drsně tyto myšlenky vyhnal z hlavy. Nebylo to snadné. Přicházely bez varování, a nikdy to nebylo snadné.
Zadunění ho přimělo ohlédnout se přes rameno. Arymilla ležela jak široká tak dlouhá na dláždění a Karind klečela u ní, stahovala jí suknice přes kotníky a třela jí zápěstí. Elegar se kymácel, jako kdyby se mohl každou chvíli připojit k Arymille, a ani Nasin, ani Elania nevypadali o mnoho lépe. Většina ostatních byla zřejmě připravená vrhnout. Mohla to všechno způsobit zmínka o Zaprodancích, zvláště proto, že jim Rand řekl, že urozený pán Gaebril byl ve skutečnosti Rahvin. Rand si nebyl jist, nakolik mu uvěřili, ale jenom pomyšlení na tuto možnost stačilo, aby se většině roztřásla kolena. Jen díky svému zděšení byli prozatím naživu. Kdyby si Rand myslel, že Rahvinovi sloužili vědomě... Ne, pomyslel si. I kdyby to byli věděli, kdyby to byli všechno temní druzi, i tak bys je využil. Občas mu bylo ze sebe tak zle, že byl vážně připravený zemřít.
Alespoň mluvil pravdu. Všechny Aes Sedai se pokoušely udržet v tajnosti, že Zaprodanci jsou volní. Bály se, že to vyvolá jen další zmatek a paniku. Rand se snažil tuto pravdu šířit. Lidé mohli zpanikařit, ale budou mít čas se vzpamatovat. Kdyby bylo podle Aes Sedai, mohla by tato informace a následná panika přijít příliš pozdě, aby se lidé ještě stačili vzpamatovat. Kromě toho lidé měli právo vědět, proti čemu stojí.
„Illian se dlouho neudrží,“ poznamenal Bashere. Rand se prudce otočil zpátky, ale Bashere byl příliš zkušený voják, aby mluvil o něčem, o čem by neměl, tam, kde by ho mohl slyšet někdo nepovolaný. Jen se snažil odvést řeč od Zaprodanců. Ačkoliv jestli Zaprodanci, či cokoliv jiného, vyváděli Davrama Bashereho z míry, tak to na něm Rand ještě neviděl. „Illian praskne jako ořech, když do něho praštíš kladivem.“
„S Matem jste vymysleli dobrý plán.“ Základní nápad byl Randův, ale Mat a Bashere přišli s tisícem podrobností, díky nimž by plán měl fungovat. Mat měl víc nápadů než Bashere.
„Zajímavý junák, tenhle Mat Cauthon,“ zadumal se Bashere. „Těším se na to, až si s ním znovu promluvím. Nikdy nechce říct, u koho studoval. U Agelmara Jagada? Slyšel jsem, že jste oba byli v Shienaru.“ Rand mlčel. Matova tajemství patřila jenom jemu. Rand si sám ani nebyl jistý, co to vlastně je za tajemství. Bashere naklonil hlavu a prstem se poškrábal ve vousech. „Na to, aby studoval u kohokoliv jiného, je moc mladý. Není starší než ty. Našel někde nějakou knihovnu? Rád bych viděl ty knihy, co přečetl.“
„To se musíš zeptat jeho,“ řekl Rand. „Já nevím.“ Předpokládal, že Mat někde nějakou knihu občas přečte, nicméně Mata knížky moc nezajímaly.
Bashere jenom kývl. Když se Rand o něčem nechtěl bavit, Bashere to obvykle nechal být. Obvykle. „Až příště zase pojedeš do Cairhienu, co kdybys přivedl tu zelenou sestru, co je tam? Egwain Sedai? Slyšel jsem, jak o ní Aielové mluví. Povídali, že je taky z tvé vesnice. Té bys snad mohl věřit, ne?“
„Egwain má jiné povinnosti.“ Rand se zasmál. Zelená sestra. Kdyby jen Bashere věděl.
Po Randově boku se objevila Somara s Randovou lněnou košilí a kabátcem z dobrého červeného sukna podle andorské módy, s draky na velkém límci a hustě vyšitými vavřínovými listy na klopách a rukávcích. Byla vysoká dokonce i na Aielanku, snad jenom o dlaň nižší než on sám. Jako ostatní Děvy, i ona si shrnula závoj, ale hlavu měla stále pokrytou šedohnědou šufou, takže jí byl vidět jenom obličej. „Car’a’carn se nachladí,“ zamumlala.
Pochyboval o tom. Aielům možná tohle horko nepřipadalo nijak neobvyklé, ale on se potil skoro stejně tolik, jako když cvičil s mečem. Přesto si ale přetáhl košili přes hlavu a zastrkal ji do spodků, i když tkanice nezavázal, a oblékl si i kabátec. Sice si nemyslel, že by se ho Somara skutečně pokoušela do šatů obléknout, ne před ostatními, ale takhle se vyhne poučování od ní a Enaily a nejspíš i několika dalších, spolu s bylinkovým čajem.
Pro většinu Aielů byl Car’a’carnem, a tak to bylo i s Děvami. Na veřejnosti. Když byl sám s těmito ženami, které se rozhodly odvrhnout sňatek a domácí krb kvůli oštěpu, záležitosti se zkomplikovaly. Předpokládal, že by to dokázal zarazit – možná – dlužil jim však, že to neudělá. Košili měl okamžitě propocenou a na kabátci se mu začínaly tvořit tmavé skvrny.
„Potřebuješ Aes Sedai, al’Thore.“ Rand doufal, že Bashere bude aspoň z poloviny tak umíněný, až dojde na boj. Bashere měl takovou pověst, ale měl jenom tu pověst a pár týdnů času. „Nemůžeš si dovolit mít je proti sobě, a jestli si nebudou alespoň myslet, že si na tebe uvázaly pár provázků, mohly by se do toho dát doopravdy. Aes Sedai jsou zrádné a lstivé, člověk nikdy neví, co udělají a proč.“
„Co když ti řeknu, že tu jsou stovky Aes Sedai, které jsou připravené mě podpořit?“ Rand si uvědomoval, že Andořané stále poslouchají. Musel si dát pozor, aby neřekl příliš. Ne že by toho moc věděl. Co věděl, bylo nejspíš přehnané a toužebné přání. Rozhodně pochyboval, že to jsou „stovky", ať už Egwain naznačovala cokoliv.
Bashere přimhouřil oči. „Kdyby z Věže přišlo poselstvo, věděl bych to, takže...“ Ztišil hlas téměř do šepotu. „Rozkol? Věž se skutečně rozdělila?“ Mluvil, jako by nevěřil slovům, která mu vycházela z úst. Všichni věděli, že Siuan Sanche byla sesazena z amyrlinina stolce a utišena – a popravena, jak se povídalo – a přesto byl pro většinu lidí rozkol ve Věži jen domněnkou, skutečně tomu věřil jen málokdo. Bílá věž zůstávala jednotná, monolit tyčící se nad trůny po tři tisíce let. Saldejec však byl muž, jenž zvažoval všechny možnosti. Pokračoval skutečně šeptem a přistoupil blíž, aby ho Andořané nemohli slyšet. „Musí to být ty vzbouřenkyně, co jsou připravené tě podpořit. S nimi bys mohl uzavřít lepší dohodu – budou tě potřebovat stejně tolik, jako ty potřebuješ je, možná víc – ale vzbouřenkyně, dokonce i vzbouřené Aes Sedai, nebudou mít takovou váhu jako Bílá věž, rozhodně ne u koruny. Obyčejní lidé rozdíl nepoznají, ale králové a královny ano.“