Amys položila Rhuarkovi ruku na loket. „Má právo to vědět, stíne mého srdce. Je to Randa al’Thora skoro-bratr.“ Hlas měla něžný, ale cítit byla odhodláním.
Rhuark se pozorně podíval na moudré a opovržlivě na Dobraina. Nakonec se narovnal do celé své výšky. „Můžu vzít jenom Děvy a siswai’aman.“ Z jeho tónu a pachu bylo cítit, že by raděj i ztratil paži, než řekl tohle. „Příliš mnoho ostatních by si s Aes Sedai s oštěpy nezatančilo.“ Dobraine pohrdlivě zkřivil ret.
„Kolik Cairhieňanů bude bojovat proti Aes Sedai?“ zeptal se Perrin tiše. „Šest Aes Sedai, a my nemáme nic než ocel.“ Kolik Děv a těch sis-cosi dokáže Rhuark sebrat? Nezáleželo na tom. Pořád tu byli vlci. Kolik vlků zemře?
Dobraine narovnal ret. „Já, vznešený pane Aybaro,“ řekl škrobeně. „Já a mých pět set, i kdyby těch Aes Sedai bylo šedesát.“
Dokonce i Sorilein smích zněl tvrdě. „Neboj se Aes Sedai, zabijáku stromů.“ Náhle, ke všeobecnému zděšení, před ní ve vzduchu zatančil plamínek. Ona umí usměrňovat!
Když se pustili do plánování, nechala plamínek zmizet, ale Perrin na to nezapomínal. Malý, slabě se mihotající, nějak však byl vyhlášením války, silnějším než hlas trub, války na nože.
„Když budeš spolupracovat,“ prohodila Galina konverzačním tónem, „budeš mít mnohem příjemnější život.“
Dívka mrzutě opětovala její pohled a poposedla si na stoličce, byť pořád cítila bolest. Silně se potila, ačkoliv neměla kabátec. Ve stanu muselo být horko. Galina na teplotu okolí občas úplně zapomínala. Nikoliv poprvé se zamyslela nad touhle Min nebo Elmindredou nebo jak se vlastně jmenovala doopravdy. Když ji Galina viděla poprvé, měla na sobě klučičí šaty a byla ve společnosti Nyneivy z al’Mearů a Egwain z al’Vereů. A rovněž Elain z rodu Trakandů, avšak ty první dvě byly svázány s al’Thorem. Podruhé patřila Elmindreda k těm ženám, které Galina nenáviděla, vyparáděná a uvzdychaná, a v podstatě pod osobní ochranou Siuan Sanche. Jak mohla být Elaida tak hloupá, že jí dovolila opustit Věž, to si Galina neuměla představit. Co má ta holka v hlavě? Možná ji Elaida nedostane hned. Když ji ve Věži vhodně použije, mohla by ta holka Galině pomoci chytit Elaidu do sítě jako vlaštovku. Přes všechno, co povídala Alviarin, se Elaida stávala jednou z těch silných, schopných amyrlin, jež pevně držely v rukou všechny otěže. Dostat ji do klece, to by Alviarin určitě oslabilo. Kdyby ji vhodně využila právě teď...
Vycítila změnu v pramenech a prudce se narovnala. „Promluvím si s tebou znovu, až budeš mít víc času si to promyslet, Min. A přemýšlej o tom, za kolik slz stojí nějaký chlap."
Když byla venku, vyštěkla Galina na podsaditého strážce, jenž tu hlídal. „Tentokrát ji hlídej pořádně.“ Carilo nebyl na stráži, když včera v noci došlo k tomu střetu, ale gaidinové byli už tak dost rozmazlení. Když už museli existovat, mělo by se s nimi zacházet jako s vojáky a šmytec.
Nevšímajíc si jeho úklony, odplula od stanu hledajíc Gawyna. Od chvíle, kdy byl al’Thor lapen, byl mladý muž jakoby duchem nepřítomný a až příliš zamlklý. Galina nehodlala dovolit, aby bylo všechno zničeno, protože Gawyn bude chtít pomstít svou matku. Zahlédla ale Gawyna sedět na koni na kraji tábora, kde mluvil s hloučkem těch kluků, co si říkali Molodci.
Dnes z nutnosti zastavili dřív a odpolední slunce vrhalo dlouhé stíny na stany a vozy u cesty. Tábor byl obklopen zvlněnou plání a nízkými kopečky, v dohledu bylo jen pár hájků, většinou řídkých a malých. Třicet tři Aes Sedai se sluhy – a strážci, devět bylo zelených, jen třináct červených a zbytek bílých, z Alviarinina bývalého adžah – potřebovalo hodně prostoru i bez Gawyna a jeho vojáků. Značný počet sester postával venku nebo vyhlížel ze stanů, neboť ucítily to, co Galina. Pozornost se soustředila na sedm Aes Sedai, šest jich sedělo na stoličkách kolem mosazí obité truhlice postavené tam, kde na ni ještě dopadalo co nejvíc paprsků zapadajícího slunce. Sedmá byla Erian. Od chvíle, kdy al’Thora včera v noci strčily zpátky do truhly, příliš se od ní nevzdalovala. Jakmile byli venku z Cairhienu, dovolily mu vylézt, ale Galina usoudila, že Erian bude chtít, aby zbytek cesty absolvoval v té truhle. Zelená se k ní otočila, jakmile se Galina přiblížila. Erian byla obvykle celkem hebká, bledou tvář měla dokonale oválnou, jenže nyní měla červené líce, jako téměř bez ustání od včerejší noci, a krásné tmavé oči měla zarudlé. „Znovu se pokoušel prorazit štítem, Galino.“ Díky hněvu promísenému s opovržením nad mužskou hloupostí zněl její hlas drsně. „Musí být znovu potrestaný. A já chci být ta, kdo ho potrestá.“
Galina zaváhala. Mnohem lepší by bylo potrestat Min. To by al’Thora utišilo. Rozhodně dost zuřil, když viděl, jak ji včera v noci trestaly za její výbuch, k němuž na oplátku došlo, když viděla, jak trestají jej. Celý střet vznikl, když al’Thor zjistil, že Min je v táboře, poté, co ji jeden ze strážců po setmění neopatrně pustil na procházku, místo aby ji nechal zavřenou ve stanu. Kdo by si pomyslel, že al’Thor, odstíněný a v obklíčení, dostane takový záchvat šílenství. Nejen že se pokusil prorazit skrz štít, ale holýma rukama zabil jednoho strážce a několik jich vážně zranil jeho mečem, jednoho dokonce tak vážně, že při léčení zemřel. A to všechno ve chvilce, než sestry překonaly šok a svázaly ho s pomocí jediné síly.
Galina sama by byla sebrala ostatní červené sestry a už dávno al’Thora zkrotila. Jelikož to však bylo zakázáno, raději by ho dopravila do Věže bez škrábnutí, dokud se bude chovat zdvořile. Přesto jí záleželo hlavně na účelnosti, a účelné by bylo přivést sem Min a nechat ji znovu kvičet a brečet před ním, aby poznal, že její bolest způsobil on. Jenže náhodou oba mrtví strážci patřili právě Erian. Většina sester bude mít pocit, že na to má právo. A Galina sama chtěla, aby se illiánská zelená s tváří panenky své zuřivosti zbavila co nejdřív. Mnohem lepší bude po zbytek cesty obdivovat její porcelánovou tvář neposkvrněnou.
Galina kývla.
Rand zamrkal, když do truhly náhle proniklo světlo. Nemohl si pomoci, aby sebou netrhl. Věděl, co přichází. Luis Therin mlčel. Rand se držel prázdnoty jen tak tak, přesto si až příliš dobře uvědomoval, jak jeho ztuhlé svaly sténají, když ho narovnaly. Zaťal zuby a snažil se nezavírat oči, i když měl pocit, že je jasno jako v poledne. Vzduch byl nádherně svěží. Propocená košile se mu lepila na tělo, pot z něj jen tekl. Nedržely ho žádné provazy, ale za žádnou cenu by nedokázal udělat jediný krok. Kdyby ho nepřidržovala jediná síla, byl by upadl. Dokud si nevšiml, jak nízko je slunce, neměl nejmenší ponětí, jak dlouho tam byl, s hlavou vtlačenou mezi kolena, v kaluži vlastního potu.
Slunce si však všiml jen letmo. Jeho oči nevyhnutelně přitáhla Erian ještě dřív, než se před ním rozkročila. Malá štíhlá žena k němu vzhlížela, oči plné vzteku, a on sebou málem znovu trhl. Na rozdíl od včerejší noci nic neřekla, rovnou začala.
První neviděná rána ho zasáhla mezi lopatky, druhá do prsou, třetí zezadu přes stehna. Prázdnota se roztříštila. Vzduch. Jenom vzduch. Tak to znělo měkčeji. Každá rána však byla jako úder bičem, který drží paže silnější než mužská. Než začala, od ramen po kolena byl jedna modřina. Věděl o nich a necítil je tak slabě, jak by si přál. Dokonce i uvnitř prázdnoty mu bylo do pláče. Poté, co prázdnota zmizela, by vyl.