Vrátila se do tábora a našla Erian pořád stát nad truhlicí s al’Thorem.
„On brečí, Galino,“ vyhrkla ohnivě. „Slyšíš ho? On bre –“ Náhle jí z očí vyhrkly slzy, prostě tam stála, tiše vzlykala a ruce zatínala do sukní.
„Pojď do mého stanu,“ řekla Galina, aby ji uklidnila. „Mám tam borůvkový čaj a dám ti na čelo studený mokrý hadr.“
Erian se přes slzy usmála. „Děkuji, Galino, ale nemůžu. Rashan a Bartol na mě budou čekat. Bojím se, že oni trpí víc než já. Nejenže cítí, jak trpím já, ale trpí, protože vědí, že já trpím. Musím je uklidnit.“ Vděčně Galině stiskla ruku a odplula.
Galina se zamračila na truhlu. Al’Thor zřejmě brečel, to, nebo se smál, a o tom ona silně pochybovala. Podívala se za Erian, která právě mizela ve stanu strážců. Al’Thor bude brečet. Do Tar Valonu jim zbývaly přinejmenším dva týdny. Odteď, ať bude Erian chtít nebo ne, bude trestán každý den ráno a večer. Až ho přivede do Bílé věže, políbí Elaidě prsten, bude mluvit, když bude osloven, a bude klečet v rohu, když o něj nebude zájem. S přimhouřenýma očima si šla vypít borůvkový čaj o samotě.
Když vstoupily do většího háje, Sevanna se obrátila k ostatním a říkala si, jak je pozoruhodné, že dokáže na stromy pomyslet tak lhostejně. Než překročila Dračí stěnu, nikdy tolik stromů neviděla. „Viděly jste všechno, co používaly, aby ho udržely?“ zeptala se a mluvila tak, aby to znělo, jako kdyby řekla „taky“ místo „všechno".
Therava se podívala na ostatní, jež přikývly. „Můžeme setkat všechno, co udělaly ony,“ potvrdila Therava.
Sevanna kývla a nahmátla malou kamennou krychličku se složitými řezbami, již nosila ve váčku. Ten zvláštní mokřiňan, jenž jí krychli dal, tvrdil, že by ji měla použít teď, když je al’Thor zajatcem. Dokud se na něj nepodívala, chtěla to udělat. Teď se rozhodla krychli zahodit. Byla vdova po náčelníkovi, který vstoupil do Rhuideanu, a po muži, který se nazýval náčelníkem, aniž vykonal návštěvu ve městě. Teď bude manželkou samotného Car’a’carna. Každý aielský oštěp bude patřit jí. Na prstě ještě cítila al’Thorův krk, kde přejela čáru, kterou vytvoří obojek, jejž mu nasadí.
„Je čas, Desaine,“ řekla.
Desaine samozřejmě překvapeně zamrkala a pak měla čas jen zaječet, než se ostatní pustily do práce. Desaine se spokojila s tím, že reptala na Sevannino postavení. Sevanna svůj čas využila lépe. Kromě Desaine stála jedna každá z přítomných žen pevně za ní a víc jí po boku.
Sevanna se velmi pozorně dívala, co ostatní moudré dělaly. Jediná síla ji fascinovala, všechny ty věci prováděné tak zázračně, tak bezpracně, a velmi důležité bylo, že bude naprosto jasné, že to, co udělaly Desaine, bylo možné provést pouze s pomocí jediné síly. Považovala za velmi pozoruhodné, že lidské tělo lze rozebrat na kusy a přitom vyteče tak málo krve.
54
Poselství
Když druhého dne Svátku světel ze slunce zbýval na obzoru jen malý kousek, ulice Cairhienu již byly plné hýřilů. Vlastně se po celou noc úplně nevyprázdní. Oslavy měly nádech posedlosti a jen málokdo si všímal muže s kudrnatým plnovousem, zachmuřenou tváří a sekerou u boku, jedoucího na vysokém ryzákovi dokonale přímými ulicemi dolů k řece. Někteří se podívali na jeho společníky. Aielové nyní byli docela běžní, ačkoliv když začaly oslavy, z ulic se vytratili, ne každý den však člověk mohl v Cairhienu zahlédnout ogiera, vyššího než jezdec na koni, a zvlášť ne ogiera se sekerou přes rameno, přičemž topor sekery byl skoro tak dlouhý, jako byl ogier vysoký. Vedle ogiera vypadal vousáč téměř vesele. Na lodích na Alguenye byly zapálené všechny lucerny – včetně lodi Mořského národa, která vyvolala tolik řečí už kvůli tomu, že vůbec připlula do Cairhienu, že tady kotvila tak dlouho a přitom se téměř nestýkala s pobřežím. Podle řečí, které Perrin zaslechl, Mořský národ neschvaloval zábavu ve městě ještě víc než Aielové, a Perrin měl dojem, že Gaul umře zděšením pokaždé, když uviděl, jak se muž a žena líbají. Jestli žena měla živůtek nebo ne, to Gaulovi nedělalo zdaleka takové starosti jako to, že se líbají tam, kde je bylo možné vidět.
Do řeky se mezi vysokými hradbami přístavu táhla dlouhá kamenná mola a u nich kotvily čluny všech velikostí a tvarů, včetně převozních prámů, na nichž se mohl přepravit jeden i padesát koní, ale Perrin na žádném neviděl víc než jednoho muže. Když se dostal k širokému plavidlu bez stěžně, šest či sedm sáhů dlouhému, uvázanému ke kamenným pacholatům, přitáhl ryzákovi otěže. Plavidlo mělo spuštěnou nakládací rampu. Na palubě seděl na obráceném koši šedovlasý tlouštík bez košile se šedovlasou ženou, která měla na náprsence šatů barevné pruhy, na kolenou.
„Chceme přes řeku,“ řekl Perrin hlasitě a snažil se dívat jenom natolik, aby viděl, jestli se dvojice rozpletla. Nerozpletla. Perrin hodil na palubu andorskou korunu a cinknutí kulaťoučké mince o palubu přimělo tlouštíka otočit hlavu. „Chceme přes řeku,“ zopakoval Perrin a pohazoval si v dlani druhým zlaťákem. Po chvíli přihodil další.
Převozník si olízl rty. „Budu muset ještě najít veslaře,“ zamumlal s pohledem upřeným na Perrinovu ruku.
Perrin si povzdechl a vytáhl z váčku další dvě mince. Vzpomínal si na dobu, kdy by mu vypadly oči, kdyby měl jen jediný takový peníz.
Převozník vyskočil, šlechtična dopadla se zaduněním na zadek. Muž se vyškrábal po rampě a funěl, že to bude jenom chvilička, můj pane, jenom chvilička. Žena se na Perrina podívala velmi káravě a odplula do přístavu s důstojností, kterou poněkud narušovalo to, že si třela pozadí. Než však došla příliš daleko, zvedla si suknice a hbitě se připojila ke skupince tanečníků poskakujících na nábřeží. Perrin zaslechl, jak se směje.
Trvalo to déle než chviličku, avšak příslib zlata očividně stačil, protože zanedlouho se převozník vrátil s dost chlapy, aby zvládli dlouhá vesla. Když plavidlo vyplulo na řeku, Perrin stál na palubě a hladil ryzáka po nose. Ještě se nerozhodl, jaké mu dá jméno. Zvíře pocházelo ze stájí Slunečního paláce. Bylo dobře okované, mělo bílé punčošky na předních nohou a vypadalo na vytrvalce, ačkoliv Tanečníkovi se rovnat nemohlo.
Na jedné straně měl pod podpínkou zasunutý nenapjatý dvouříčský luk a vepředu mu na vysokém sedle visel toulec šípů, vyvažující dlouhý, úzký a úhledně zabalený ranec na druhé straně. Randův meč. Faile balík zavázala a beze slova mu jej předala. Když si uvědomil, že ho nepolíbí, a obrátil se k odchodu, něco řekla.
„Jestli padneš,“ zašeptala, „převezmu tvůj meč.“
Nebyl si jistý, jestli chtěla, aby ji slyšel. Její pach tvořila taková změť, že se v tom vůbec nevyznal.
Věděl, že by se měl soustředit na to, co má v úmyslu, ale Faile se mu pokaždé nenápadně vkradla do myšlenek. V jednu chvíli si byl jist, že chtěla ohlásit, že pojede s ním, a srdce se mu stáhlo. Perrin tušil, že kdyby to byla udělala, nedokázal by jí to odmítnout – ani tohle, ani cokoliv jiného po tom, jak moc jí ublížil – ale před sebou měl šest Aes Sedai a krev a smrt. Perrin věděl, že kdyby Faile zemřela, zešílel by. Tahle chvíle nastala, když Berelain prohlásila, že při tomto honu povede svou mayenerskou okřídlenou gardu. Naštěstí chvíle rychle pominula, byť zvláštním způsobem.
„Jestli opustíš město, které ti Rand al’Thor svěřil do rukou,“ prohlásil tiše Rhuark, „kolik řečí z toho povstane? Jestli pošleš všechny svoje oštěpy, kolik řečí? Co vzroste s těch příběhů?“ Znělo to jako rada, ale zase ne tak docela. V hlase kmenového náčelníka se ozývalo něco, díky čemu to bylo mnohem silnější.