Berelain se na něj zadívala, byla cítit umíněností, a hlavu držela vysoko zdviženou. Umíněnost pomalu vyprchala a ona zamumlala: „Občas si myslím, že je tu příliš mnoho mužů, kteří mohou...“ Slyšet to mohl jenom Perrin. S úsměvem promluvila nahlas, podivuhodně královským tónem. „To je moudrá rada, Rhuarku. Myslím, že ji poslechnu.“
Nejpozoruhodnější však byl způsob, jak se jejich pachy prolínaly, Rhuarkův a její. Perrinovi připomínali vlka a dospívající štěně. Shovívavý otec milující svou dceru a ona jej, ačkoliv ji občas musí štípnout do nosu, aby se chovala slušně. Důležitější však bylo, že Perrin viděl, jak se Faile z očí vytrácí odhodlání. Co si počne? Dožije-li se toho, že ji znovu uvidí, co si počne?
Zpočátku dělali hrubě oblečení veslaři, občas dokonce bez košil, drsné vtipy, nijak nepřátelské, o tom, jak zlato rozhodně nestojí za to, co si nechávají ujít. Jak po palubě přecházeli sem a tam s vesly, smáli se a každý prohlašoval, že tancovali nebo se líbali s urozenou dámou. Jeden vytáhlý hubený chlapík s velkou bradou dokonce tvrdil, že měl na koleni tairenskou šlechtičnu, než přišel na Manalovo zavolání, ale nikdo mu nevěřil. Perrin rozhodně ne. Tairenští muži se jedním okem podívali na to, co se děje, a po hlavě se vrhli do oslavování. Tairenské ženy se na to jedním okem podívaly a zavřely se doma se strážnými u dveří.
Smích a vtipy dlouho nevydržely. Gaul stál co možná nejblíž středu prámu a mírně vytřeštěné oči upíral na protější břeh, navíc stál málem na špičkách, jako by byl připravený skočit. Bylo to samozřejmě jenom kvůli vodě okolo, ale veslaři to nemohli vědět. A Loial, opírající se o sekeru s dlouhým toporem, již našel ve Slunečním paláci, s čepelí, připomínající čepel obrovské dřevorubecké sekery, zdobně cizelovanou, stál jako socha a jeho široký obličej vypadal jako vytesaný ze žuly. Převozníci zavřeli pusu a dřeli se s vesly, co měli sil. Na pasažéry se skoro nepodívali. Když přívoz konečně přirazil ke kamennému molu na západním břehu Alguenyi, Perrin dal majiteli – když se nad tím zamyslel, tak doufal, že je to majitel – zbytek zlata a navíc hrst stříbrňáků, aby je rozdal veslařům, aby je odměnil za to, že je Loial s Gaulem tak vyděsili. Tlouštík si peníze vzal, odskočil a uklonil se přes svůj objem tak hluboko, že se hlavou málem dotkl kolen. Gaul s Loialem možná nebyli jediní s děsivým výrazem.
Za nábřežím stály obrovské budovy bez oken, obklopené dřevěným lešením. Kámen byl zčernalý a na mnoha místech ležely hromady rumu. Sýpky byly vypáleny před nějakým časem při pouličních nepokojích a teprve se začínaly opravovat, avšak v ulicích lemujících sýpky a stáje, skladiště a ohrady pro vozy, nebylo živé duše. Jeden každý z těch, kdo tu obvykle pracovali, byl ve městě. V dohledu nebyl nikdo, teprve po nějaké době vyjeli z boční ulice dva muži.
„Jsme připravení, pane Aybaro,“ hlásil Havien Nurelle dychtivě. Růžovolící mladík, o hodně vyšší než jeho společník, vypadal v červeně omalovaném kyrysu a přilbě s dlouhým červeným pérem vyfintěně. Dokonce byl cítit dychtivostí a mládím.
„Už jsem si skoro myslel, že nepřijedete,“ zamumlal Dobraine. Byl bez přilby, měl ocelí vyztužené rukavice a otlučený kyrys, na němž byly pozůstatky kdysi bohatého zlacení. Podíval se na Perrina a dodaclass="underline" „Pod Světlem, nemyslel jsem to neuctivě, urozený pane Aybaro.“
„Čeká nás daleká cesta,“ řekl Perrin a otočil ryzáka. Kliďas? Co si počne s Faile? Randova potřeba se mu zahryzla pod kůži. „Mají na nás teď čtyři dny.“ Pobodl koně patami a kliďas vyrazil rovnoměrným krokem. Dlouhý hon, nebylo by vhodné zchvátit koně. Ani Loial, ani Gaul neměli potíže s nimi udržet krok.
Nejširší z rovných ulic se náhle změnila v Tarvalonskou silnici – cairhienskou Tarvalonskou silnici, neboť byly i další – široký pás udusané hlíny, vinoucí se severozápadním směrem mezi zalesněnými pahorky, nižšími než byly ty, na nichž stálo město. Po míli cesty se k nim v lese připojily dvě stovky mužů z mayenerské okřídlené gardy a pět set ozbrojenců rodu Taborwin, všichni na nejlepších koních, jaké našli.
Mayenerové měli všichni červené kyrysy a barbuty, které jim kryly i šíji, a na kopích měli červené fábory. Mnoho z nich se tvářilo dychtivě jako Nurelle. Menší Cairhieňané měli kyrysy a kapalíny jako otevřené zvony, takže byly vidět tvrdé tváře, přilby i kyrysy však měli často zprohýbané. Na kopí neměli ozdoby, ačkoliv tu a tam se na krátké tyčce objevoval tuhý čtverec látky, modrý se dvěma stříbrnými kosočtverci, Dobrainův con, označující důstojníky či menší pány rodu Taborwin. Z nich se žádný dychtivě netvářil, jen zachmuřeně. Oni už viděli boj. V Cairhienu tomu říkali „vidět vlka".
Perrinovi z toho bylo do smíchu. Čas na vlky ještě nepřišel.
Bylo již skoro poledne, když z lesa vyklusal malý hlouček Aielů a seběhl ze svahu na silnici. Vedle Rhuarka klusaly dvě Děvy, Nandera, a jak si Perrin po chvíli uvědomil, Sulin. V cadin’soru vypadala docela jinak, bílé vlasy měla ostříhané na ježka, jen na temeni zůstal delší pramen. Vypadala... přirozeně... což se jí v livreji nikdy nepodařilo. Přišly s nimi Amys a Sorilea s loktušemi přehozenými přes lokty, chřestící náramky a náhrdelníky ze zlata a slonoviny. Na svahu si držely bachraté suknice, ale ostatním bez problémů stačily.
Perrin sesedl a šel s nimi v čele před ostatními. „Kolik?“ bylo vše, co řekl.
Rhuark se podíval na Gaula a Loiala, kráčející v předsunutém zástupu vedle Dobraina a Nurelleho na koních. Možná dokonce ani Perrin by na takovou vzdálenost nic nezaslechl, přes klapání kopyt, cinkání postrojů a vrzání sedel, Rhuark nicméně mluvil potichu. „Pět tisíc mužů z různých společenstev, o něco víc než pět. Nemohl jsem jich přivést moc. Timolan má už tak podezření, že s ním nepůjdu proti Shaidům. Obávám se, že jestli se rozšíří zpráva, že Aes Sedai drží Car’a’carna, bezútěšnost nás spolkne všechny.“ Nandera a Sulin zároveň hlasitě zakašlaly, zamračeně se na sebe podívaly a Sulin, celá rudá, odvrátila zrak. Rhuark po nich hodil pohledem – byl cítit rozčilením – a zamumlaclass="underline" „Taky mám skoro tisíc Děv. Kdybych nezaťal pěst, přiběhly by za mnou snad všecky s pochodní, aby světu ohlásily, že Rand al’Thor je v nebezpečí.“ Náhle mu ztvrdl hlas. „Každá Děva, kterou přistihnu, jak nás sleduje, zjistí, že jsem myslel vážně, co jsem řekl.“
Sulin a Nandera zrudly, ruměnec na sluncem osmahlých tvářích působil překvapivě.
„Já –“ začaly obě zároveň. Znovu si vyměnily zamračené pohledy a Sulin odvrátila zrak s tváří ještě nachovější. Perrin si nevzpomínal, že by se Bain a Chiad, jediné dvě Děvy, které skutečně znal, pořád tak červenaly. „Slíbila jsem,“ procedila Nandera škrobeně, „a každá Děva dala slovo. Stane se, jak náčelník velí.“
Perrin si zakázal ptát se, co je to bezútěšnost, právě jako se nezeptal, jak Rhuark dostal Aiely přes Alguenyu bez přívozu, když voda, kterou nedokázali překročit suchou nohou, byla jediná věc na světě, která Aiela dokázala zarazit. Velmi rád by to věděl, ale odpověď nebyla důležitá. Šest tisíc Aielů, pět set Dobrainových ozbrojenců a dvě stě mužů okřídlené gardy. Proti šesti Aes Sedai, jejich strážcům a asi pěti stovkám strážných by to mělo stačit. Jenomže. Aes Sedai držely Randa. Když mu položí nůž na krk, odváží se někdo zvednout ruku?