„Jsou tu taky devadesát čtyři moudré,“ připojila Amys. „Ty nejsilnější v jediné síle.“ Tohle vyslovila váhavě – Perrin měl dojem, že aielské ženy jen nerady přiznávají, že mohou usměrňovat – ale ona pokračovala. „Nepřivedly bychom jich tolik, ale všechny chtěly jít.“ Sorilea si odkašlala a tentokrát se zapýřila Amys. Zeptá se na to Gaula. Aielové se tolik lišili od lidí, které znal. Zřejmě se začínají červenat, když zestárnou. „Sorilea nás vede,“ dokončila Amys a starší žena si odfrkla, znělo to nesmírně spokojeně. Rozhodně byla cítit spokojeně.
Perrin se zarazil jenom tak tak, aby nepotřásal hlavou. Co věděl o jediné síle, se dalo nacpat do náprstku a ještě by zbylo místo na tlustý palec, ale viděl, co dokážou Verin a Alanna, a viděl plamínek, který udělala Sorilea. Jestli patřila k nejsilnějším mezi moudrými, tak si nebyl jist, zda těch šest Aes Sedai nezabalí všech čtyřiadevadesát moudrých do rance. V této chvíli by však neodehnal ani myš polní.
„Musejí mít náskok tak sedmdesát osmdesát mil,“ řekl. „Možná dokonce sto, jestli hodně spěchají. Musíme jet, jak nejrychleji to půjde.“ Když znovu nasedal, Rhuark a ostatní Aielové už klusali zpátky na kopec. Perrin zvedl ruku a Dobraine dal jezdcům znamení, že se jede dál. Perrina ani nenapadlo, proč muži, kteří byli dost staří, aby mohli být jeho otcem, a ženy dost staré na jeho matku, muži a ženy uvyklí velení, vlastně poslouchají jeho.
Uvažoval však, staral se kvůli tomu, jak rychle se dokážou pohybovat. Aielové v cadin’sorech udrží krok s koňmi, to věděl, přesto si nejdřív dělal hlavu kvůli moudrým v sukních, některé byly stejně staré jako Sorilea. Sukně nesukně, bílé vlasy nebílé vlasy, dokázaly jít stejně rychle jako ostatní, udržely krok se zvířaty a přitom v malých hloučcích rozmlouvaly.
Silnice vepředu byla prázdná, během Svátku světel a pár dní před ním nikdo necestoval, pokud neměl tak naléhavé záležitosti k vyřízení jako Perrin. Slunce šplhalo k nadhlavníku a kopce byly stále nižší. Než se za soumraku utábořili, Perrin odhadl, že urazili asi pětatřicet mil. Dobrá denní cesta. O polovinu víc, než zvládnou Aes Sedai, pokud by nechtěly zabít spřežení ve vozech. Už si nedělal starosti, jestli je dokážou dohonit předtím, než dorazí do Tar Valonu, jenom s tím, co udělá, až je dohoní.
Ležel v pokrývkách, hlavu měl opřenou o sedlo, a usmíval se na ubývající čtvrtku měsíce. Kdyby byly aspoň nějaké mraky, noc by nebyla zdaleka tak jasná. Byla dobrá noc pro lov. Dobrá noc pro vlky.
V duchu vytvořil obraz. Kosmatý mladý divoký býk, s rohy lesknoucími se v ranním sluníčku jako leštěný kov. Palcem obtáhl sekeru ležící vedle něj, s ošklivě zakřivenou čepelí a ostrým hrotem. Ocelové rohy Mladého býka. Takhle ho vlci nazývali.
V duchu se volně toulal, vyslal svůj obraz do noci. Kolem budou nějací vlci a ti budou vědět o Mladém býkovi. Zpráva o člověku, jenž je schopen mluvit s vlky, musela krajem proběhnout jako závan větru. Slýchal příběhy od uprchlíků, kteří přicházeli do Dvouříčí. Ti zase slyšeli příběhy o mužích měnících se ve vlky, příběhy, jimž věřil jen málokdo, příběhy, jež se vyprávěly pro pobavení dětí. Tři lidé však tvrdili, že znali muže, kteří se stali vlky a běhali s nimi po lesích, a i když podrobnosti Perrinovi nepřipadaly správné, znepokojený způsob, jakým se dva z nich vyhýbali pohledu do jeho žlutých očí, byl jistým potvrzením pravdivosti jejich slov. Ti dva, žena z Tarabonu a muž z Almothské pláně, by za noci ani za nic nevyšli ven. Taky mu z nějakého důvodu pořád dávali česnek, který Perrin s chutí pojídal. Už se však nesnažil najít další takové, jako byl sám.
Cítil vlky a začínala k němu přicházet jejich jména. Dva měsíce a Lesní požár a Starý jelen, a do hlavy mu proudily tucty dalších. Nebyla to jména jako taková, nýbrž představy a pocity. Mladý býk byl na vlky ještě velmi jednoduché jméno. Dva měsíce ve skutečnosti znamenaly tmou zahalené jezero, hladké jako led, ve chvíli, než se zvedne větřík, s příchutí podzimu ve vzduchu, kdy jeden měsíc v úplňku visí na obloze a druhý se odráží ve vodě tak dokonale, že se nedá poznat, který z nich je pravý. A to bylo ořezané až na kost.
Nějakou dobu si jenom vyměňovali jména a pachy. Pak si Perrin pomysleclass="underline" Hledám lidi, kteří jsou přede mnou. Aes Sedai a muže, s koňmi a vozy. Tedy, přesně tohle si nepomyslel, to dá rozum, stejně jako Dva měsíce nebyl jen dva měsíce. Lidé byli „dvounožci“ a koně „tvrdotlapí čtyřnožci". Aes Sedai byly „dvounožky, které se dotýkají větru, co pohybuje sluncem a rozdmýchává oheň". Vlci neměli oheň rádi a na Aes Sedai si dávali pozor ještě víc než na obyčejné lidi. Udivovalo je, že nepozná Aes Sedai. Oni brali jejich schopnosti za stejně dané jako to, že Perrin dokáže najít po čichu bílého koně ve stádě vraníků, tedy rozhodně nic, co by stálo za zmínku, a rozhodně nic, co by se dalo jasně vysvětlit.
V hlavě jako by mu noční obloha zavířila, náhle se klenula nad táborem s vozy, stany a ohni. Nevypadaly úplně správně – vlkům na lidech zrovna moc nezáleželo, takže vozy a stany působily matně a táborové ohně nebezpečně hučely a koně vypadali chutně – a tohle přecházelo z vlka na vlka, než se obraz dostal až k Perrinovi. Tábor byl větší, než Perrin čekal, ale Lesní požár neměla nejmenší pochybnosti. Její smečka právě teď obcházela širokým obloukem místo, kde byly „dvounožky, které se dotýkají větru, co pohybuje sluncem a rozdmýchává oheň". Perrin se pokoušel zjistit, kolik jich je, ale vlci neměli pro čísla pochopení. Kolik věcí kde je si sdělovali tím, že ukázali, kolik jich viděli, a jakmile Lesní požár a její smečka vycítily Aes Sedai, nehodlaly se přiblížit.
Na Jak daleko? dostal lepší odpověď, zase přecházela z vlka na vlka, i když si ji musel rozluštit. Lesní požár tvrdila, že by mohla zaběhnout na kopec, kde se zatrpklý vlk jménem Půlocas a jeho smečka krmili na jelenovi, a měsíc by se přitom pohyboval takhle daleko po obloze a pod tímhle úhlem. Půlocas se mohl dostat ke Králičímu nosu – očividně velmi mladému a zuřivému samci – a měsíc by se zatím posunul takhle daleko pod jiným úhlem. A tak dál, až se to dostalo ke Dvěma měsícům. Dva měsíce zachovával důstojné mlčení, vhodné pro starého samce s nosem víc bílým než šedým. On a jeho smečka byli od Perrina asi míli a bylo by urážlivé myslet si, že nevědí přesně, kde sedí.
Perrin si to přebral, jak nejlíp mohl, a přišel s číslem šedesát či sedmdesát mil. Zítra dokáže poznat, jak rychle se k nim blíží.
Proč? To byl Půlocas, jméno se předávalo spolu s pachem.
Perrin zaváhal, než odpověděl. Tohohle se děsil. Měl k vlkům stejný vztah jako k lidem z Dvouříčí. Mají v kleci Stínobijce, pomyslel si nakonec. Takhle vlci nazývali Randa, ale Perrin netušil, jestli Randa považují za důležitého.
Zděšení, které mu zaplnilo mysl, jako odpověď stačilo, avšak noc vzápětí naplnilo vytí, vzdálené i blízké, vytí naplněné hněvem a strachem. V táboře začali koně ustrašeně řičet a podupávat, jak se vzpírali proti provazům. Muži je honem běželi uklidnit a další vyhlíželi do tmy, jako by čekali, že se na jejich zvířata vrhne velká smečka.
Přijdeme, odpověděl Půlocas nakonec. Jenom to, a pak odpovídaly další, smečky, s nimiž Perrin mluvil, a smečky, které jenom mlčky poslouchaly dvounožce, který uměl mluvit, jako mluví vlci. Přijdeme. Nic víc.