Perrin se obrátil a usnul a zdálo se mu, že je vlk běžící nekonečnou pahorkatinou. Příštího rána nebylo po vlcích ani stopy – dokonce ani Aielové nehlásili, že by nějakého zahlédli – ale Perrin je cítil, bylo jich několik set a další byli na cestě.
Země se v příštích čtyřech dnech srovnala do zvlněné pláně, kde si nejvyšší pahorek málem nezasloužil název kopec, aspoň ne ve srovnání s tím, čím projížděli za Alguenyou. Les prořídl a přešel v louky, tráva byla hnědá a spálená, jen tu a tam se objevilo pár stromů. Řeky a potoky, které přecházeli, málem ani nesmočily koňům kopyta, a ani předtím, než se smrskly na úzké proužky protékající v korytech z vysušeného bláta a kamení, skoro nestály za řeč. Vlci Perrinovi každou noc hlásili, co mohli, o Aes Sedai vepředu, což nebylo moc. Smečka, kterou vedla Lesní požár, Aes Sedai hezky z dálky sledovala. Ale jedna věc začala být zřejmá. Perrin každého dne urazil tolik, co první den, a pokaždé ukousl deset mil z náskoku, který Aes Sedai měly. Ale až je dožene, co pak?
Než se každou noc ozvali vlci, Perrin se posadil k Loialovi a tiše spolu rozmlouvali a pokuřovali fajfku. Perrin chtěl hlavně mluvit o tom, co udělají, až Aes Sedai dohoní. Dobraine si očividně myslel, že by měli zaútočit a padnout, když budou dělat, co jen půjde. Rhuark jenom řekl, že musí počkat, aby viděl, nač slunce zítra posvítí, a že všichni muži se musí probudit ze sna, což se moc nelišilo od toho, co říkal Dobraine. Loial byl možná na ogiera mladý, ale pořád mu bylo devadesát. Perrin měl tušení, že Loial přečetl víc knih, než on sám kdy viděl, a často přišel s nějakou překvapivou informací o Aes Sedai.
„Existuje několik knih o tom, jak Aes Sedai zacházejí s muži, kteří umějí usměrňovat.“ Loial se přes fajfku zamračil. Hlavička jeho fajfky, s vyřezávanými lístky, byla velká jako obě Perrinovy pěsti. „Elora, dcera Amar, dcery Couřiny, napsala Muže ohně a ženy vzduchu za prvních dní vlády Artuše Jestřábí křídlo. A Ledar, syn Shandina, syna Koimalova, napsal Spis o mužích, ženách a jediné síle mezi lidmi teprve asi před třemi sty lety. Tihle dva jsou, myslím, nejlepší. Zvlášť Elora, psala ve stylu... Ne, zkrátím to.“ Perrin o tom pochyboval. Stručnost se mezi Loialovými přednostmi vyskytovala zřídkakdy, když mluvil o knížkách. Ogier si odkašlal. „Podle věžového práva musí být muž dopraven do Věže k soudu, než ho zkrotí.“ Loial chvíli divoce stříhal ušima a zachmuřeně věšel dlouhé obočí, ale pak Perrina poplácal po rameni, aby ho utěšil. „Neumím si představit, že by to chtěly udělat, Perrine. Slyšel jsem, jak mluvily o tom, že ho budou ctít, a on je Drak Znovuzrozený. Ony to vědí.“
„Ctít?“ opáčil Perrin tiše. „Možná ho nechají spát v hedvábí, ale vězeň je pořád vězeň.“
„Jsem si jistý, že s ním zacházejí slušně, Perrine. Jsem si tím jistý.“ Ogier rozhodně nemluvil s jistotou a jeho vzdech zněl jako vítr v údolí. „A dokud nedorazí do Tar Valonu, je v bezpečí. Elora a Ledar – a ještě několik dalších spisovatelů – se shodují v tom, že na zkrocení muže je třeba třinácti Aes Sedai. Já ale pořád nechápu, jak ho chytily.“ Obracel obrovskou hlavu v otevřeném údivu. „Perrine, Elora i Ledar říkají, že když Aes Sedai najdou muže s velikou silou, vždycky se jich sejde třináct, aby ho lapily. Ách, zapsali příběhy o čtyřech či pěti z nich a oba se zmiňují o Caraighan – vlekla jednoho muže do Věže skoro dva tisíce mil poté, co zabil oba její strážce – ale... Perrine, psali i o Jurianovi Kamenném luku a Guairu Amalasanovi. O Raolinovi Zhoubci Temného a taky Davianovi, ale starosti mi dělají ostatní.“ Tihle čtyři byli kdysi dávno, před příchodem Artuše Jestřábí křídlo, nejmocnější mezi muži, kteří si říkali Drak Znovuzrozený. „Juriana Kamenný luk se pokusilo chytit šest Aes Sedai a on tři zabil a zbytek chytil sám. Šest se jich pokusilo chytit Amalasana, jednu zabil a dvě další utišil. Rand je určitě stejně silný jako Kamenný luk nebo Amalasan. Je jich před námi opravdu jenom šest? Hodně by to vysvětlovalo.“
Možná ano, Perrina to však neuklidnilo. Třináct Aes Sedai by mohlo odrazit útok, který by mohl Perrin podniknout, i bez jejich strážců a strážných. Třináct Aes Sedai by mohlo vyhrožovat, že Randa zkrotí, jestli Perrin zaútočí. Určitě by to neudělaly – věděly, že Rand je Drak Znovuzrozený, věděly, že tu musí být pro Poslední bitvu – mohl to však Perrin riskovat? Kdo věděl, proč Aes Sedai dělají cokoliv? Nikdy se nedokázal přimět uvěřit i těm Aes Sedai, které se snažily tvářit jako přítelkyně. Vždycky měly svá tajemství, a jak si mohl být muž jistý, když je cítil, jak mu chodí za zády, ať už se mu do obličeje usmívaly sebevíc? Kdo mohl říci, co nějaká Aes Sedai udělá?
Pravdou bylo, že Loial nevěděl moc, co by mohlo pomoci, až přijde ten den, a kromě toho ho mnohem víc zajímalo povídání o Erith. Perrin věděl, že u Faile nechal dva dopisy, jeden adresovaný své matce a druhý Erith, aby je doručila, až to půjde, pokud by se mu něco stalo. Přičemž se Loial mohl přetrhnout, jak ji ujišťoval, že se nic takového nestane. Vždycky si dělal hrozné starosti, když někomu způsobil starosti. Perrin taky zanechal dopis pro Faile. Amys ho odnesla a nechala u moudrých, které zůstaly v táboře.
„Je tak krásná,“ zamumlal Loial s pohledem upřeným do noci, jako by ji viděl před sebou. „Má tak jemný obličej, přitom ale silný. Když se jí podívám do očí, jako bych neviděl nic jiného. A její uši!“ Náhle sám prudce zastříhal ušima a rozkašlal se. „Prosím,“ zalapal po dechu, „zapomeň, že jsem se zmínil... Neměl jsem mluvit o... Však víš, že nejsem hrubec, Perrine."
„Už jsem na to zapomněl,“ odrušil Perrin chabě. Její uši?
Loial chtěl vědět, jaké to je být ženatý. Ne že by se chtěl nějak rychle ženit, jak rychle dodal. Byl ještě příliš mladý a nebyl připravený vést usedlý život a neopouštět domovskou državu, kromě návštěvy v jiné, na čemž bude jeho žena jistě trvat. Byl jenom zvědavý, nic víc než to.
A tak Perrin mluvil o svém životě s Faile, jak ho přesadila do jiné půdy dřív, než si to uvědomil. Kdysi bývalo jeho domovem Dvouříčí, nyní byl jeho domov tam, kde byla Faile. Při pomyšlení na to, že čeká, zrychlil krok. V její přítomnosti se v místnosti rozsvítilo, a když se usmála, všechny potíže ustoupily. Ovšem, nemohl mluvit o tom, jak se mu při pomyšlení na ni rozpálí krev nebo jak se mu při pohledu na ni rozbuší srdce – neslušelo by se to – a rozhodně se nehodlal zmiňovat o potížích, které mu dělala. Co měl dělat? Byl opravdu připravený kleknout na kolena, ale železné semínko umíněnosti v něm vyžadovalo, aby ona nejdřív pronesla to slovíčko. Kdyby tak jen řekla, že chce, aby věci byly jako dřív.
„A co její žárlivost?“ zeptal se Loial, a teď se rozkašlal Perrin. „Jsou takové všechny ženy?“
„Žárlivost?“ opáčil Perrin důrazně. „Faile není žárlivá. Kde jsi na to přišel? Ona je dokonalá.“
„Ovšemže je,“ vydechl Loial mdle a upíral oči na svou fajfku. „Nemáš ještě nějaký dvouříčský tabák? Mně už zbývá jenom nějaké ostré cairhienské listí.“
Kdyby šlo všechno tak hladce, cesta by byla v podstatě klidná, přestože to bylo pronásledování. Ve zvlněné krajině nepotkali živou duši. Slunce bylo jako roztavené zlato, vzduch byl rozpálený jako v peci a na bezmračné modré obloze často kroužila káňata. Vlci, kteří nechtěli, aby se jim lidé courali po revíru, naháněli jeleny k silnici v takovém počtu, že jich bylo dokonce víc, než potřebovala i tak početná skupina, a nebylo ani vzácným jevem vidět pyšného jelena se svými laněmi a několika špičáky stát klidně u cesty, všem jasně na dohled. Existovalo však jedno staré rčení: „Jediný úplně klidný člověk je člověk bez pupku.“