Ciarhieňané samozřejmě nebyli z Aielů nadšení, často se na ně mračili nebo nad nimi otevřeně ohrnovali nos. Dobraine nejednou zamumlal něco o tom, že jsou proti přesile dvanáct na jednoho.
Vážil si jejich bojové zdatnosti, ale jistým způsobem si takové nebezpečné vlastnosti vážíte i u smečky vzteklých vlků. Aielové se nemračili ani neohrnovali nos, prostě dávali jasně najevo, že Cairhieňané nestojí za pozornost. Perrina by nijak nepřekvapilo, kdyby se jeden z nich pokusil projít skrz některého Cairhieňana, protože by prostě odmítal připustit, že tam je. Rhuark říkal, že žádné potíže nebudou, dokud si zabijáci stromů s něčím nezačnou. Dobraine tvrdil, že žádné potíže nebudou, pokud se mu ti divoši nebudou plést do cesty. Perrin by byl měl rád jistotu, že se nezačnou zabíjet ještě předtím, než vůbec zahlédnou Aes Sedai držící Randa.
Doufal, že by Mayenerové mohli tvořit mezi těmito dvěma skupinami jakýsi most, ačkoliv občas se přistihl, že toho lituje. Vojáci v červených kyrysech dobře vycházeli s menšími muži v prosté zbroji – a Mayenerové také dobře vycházeli s Aiely. Kromě v aielské válce, Mayenerové s Aiely nikdy nebojovali. Dobraine se docela spřátelil s Nurellem, často se dělili o večeři, a Nurelle začal pokuřovat s různými Aiely. Zvláště s Gaulem. A z toho vzcházely potíže.
„Mluvil jsem s Gaulem,“ prohodil Nurelle dost nesměle. To bylo čtvrtého dne cesty a on přijel od Mayenerů a zařadil se vedle Perrina v čele zástupu. Perrin poslouchal jen na půl ucha. Lesní požár dovolila jednomu z mladších vlků své smečky připlížit se blíž k Aes Sedai, když ráno vyrážely na cestu, a on Randa nespatřil. Každý vlk zřejmě věděl, jak Stínobijec vypadá. Přese všechny nedostatky toho, co Ranní oblaka viděl, měly všechny vozy až na jeden plátěnou střechu na obručích. Rand byl nejspíš na některém voze a v mnohem větším pohodlí než Perrin, jemuž se po krku řinul pot. „Vyprávěl mi o bitvě u Emondovy Role,“ pokračoval Nurelle, „a o tvém dvouříčském tažení. Urozený pane Aybaro, byl bych velice poctěn, kdybych o těch bitvách slyšel od tebe.“
Perrin se prudce narovnal v sedle a pořádně se na chlapce vedle sebe podíval. Ne, nebyl to chlapec, i když měl růžové tvářičky a upřímnou tvář. Nurelle byl určitě aspoň tak starý jako sám Perrin. Ale byl cítit nadšením, lehce se chvěl... Perrin málem zasténal. Tenhle pach znal od chlapců doma, ale aby ho uctíval jako hrdinu muž jeho vlastního věku, bylo málem víc, než dokázal unést.
Kdyby však tohle bylo nejhorší, vůbec by mu to nevadilo. Čekal, že se Aielové s Cairheiňany nebudou milovat. Měl čekat, že mladý muž, který nikdy nebyl v boji, bude vzhlížet k někomu, kdo bojoval s trolloky. Starosti mu dělaly věci, které nemohl předvídat. Nepředvídatelné vás mohlo kousnout do kotníku, když jste to nejméně čekali, a on si nemohl dovolit ani nejmenší rozptýlení.
Až na Gaula a Rhuarka měl kolem spánků každý Aiel uvázaný pruh červené látky s černobílým kotoučem na čele. Perrin je viděl v Cairhienu a v Caemlynu, ale teprve teď se zeptal Gaula a potom Rhuarka, jestli to je označení siswai’aman, o nichž Rhuark mluvil, a oba se snažili předstírat, že nevědí, o čem Perrin mluví, jako by ty červené pásky u pěti tisícovek mužů neviděli. Perrin se dokonce zeptal muže, jenž byl zřejmě ve velení pod Rhuarkem, Uriena, Reyna z klanu Dvě věže, s nímž se Perrin setkal kdysi dávno, ale Urien zřejmě taky nerozuměl. No, Rhuark řekl, že může přivést pouze siswai’aman, takže tak na ně Perrin myslel, i když netušil, co to znamená.
Věděl však, že by mohlo dojít ke značným potížím mezi siswai’aman a Děvami. Když se někteří muži dívali na Děvy, zachytil Perrin závan žárlivosti. Když se některé Děvy dívaly na siswai’aman, jejich pach mu připomínal vlčici, jež se krčí nad mrtvolou jelena a nehodlá k němu pustit nikoho ze smečky, i kdyby se měla vším tím masem udávit. Neuměl si představit proč, ale bylo to tu, a ostré.
Tohle se možná časem vyřeší. Jiné věci byly jisté. První dva dny po odchodu z města Sulin i Nandera popošly dopředu obě, kdykoliv Rhuark řekl něco ohledně Děv. Sulin pokaždé couvla, celá rudá, ale příště tam byla zas, a pokaždé. Druhého večera, když byl postaven tábor, se pokusily navzájem zabít holýma rukama.
Aspoň tak to Perrinovi připadalo, kopaly do sebe, tloukly do sebe pěstmi, třískaly sebou o zem a kroutily si pažemi, až si byl Perrin jist, že praskne nějaká kost – až se té, která byla v nevýhodě, podařilo osvobodit švihem či ranou. Rhuark ho zarazil, když se je pokusil zastavit, a tvářil se překvapeně, že to vůbec chce udělat. Seběhlo se hodně Cairhieňanů a Mayenerů, dívali se a uzavírali sázky, ale jediný Aiel se na souboj nepodíval, dokonce ani moudré ne.
Nakonec Sulin přimáčkla Nanderu k zemi s oběma rukama bolestně zkroucenýma za zády. Popadla Nanderu za vlasy a třískala jí hlavou o zem, až upadla do bezvědomí. Dlouhou dobu tam starší žena stála a dívala se na poraženou. Pak si Sulin přehodila bezvládnou Nanderu přes rameno a odpotácela se s ní.
Perrin usoudil, že odteď bude mluvit Sulin, tak tomu ale nebylo. Pořád byla tady, ale potlučená Nandera odpovídala na Rhuarkovy otázky a přebírala velení, zatímco stejně potlučená Sulin mlčela, a když Nandera Sulin požádala, aby něco udělala, ta bez váhání poslechla. Perrin se mohl jen škrábat na hlavě a uvažovat, jestli skutečně viděl boj skončit tak, jak to vypadalo.
Moudré vždy kráčely v různě velkých skupinkách, jejichž členky se neustále vyměňovaly. Koncem prvního dne si Perrin uvědomil, že všechno to přebíhání se doopravdy soustřeďuje kolem dvou žen, Soriley a Amys. Koncem druhého dne si byl jistý, že obě trvají na naprosto odlišných hlediscích. Všechny moudré se hrozně mračily a chmuřily. Amys začala ustupovat pomaleji a méně se červenala. Když se Rhuark občas podíval na svou ženu, byl cítit úzkostí, jenomže to byla jediná známka toho, že vůbec něco viděl. Při stavbě třetího tábora Perrin zpola čekal, že uvidí souboj Sulin a Nandery, zopakovaný moudrými.
Místo toho si ženy vzaly měch s vodou, poodešly stranou, posadily se na zem a sundaly si přeložené šátky, které jim držely vlasy. Perrin je pozoroval v měsícem prozářené noci, dokud si neodešel lehnout, ale držel se dost daleko, aby nic ani náhodou nezaslechl, ony však jenom popíjely vodu a hovořily. Příštího rána se zbytek moudrých stále přeskupoval sem a tam, ale než dlouhý zástup urazil tři míle, Perrin si uvědomil, že se všechno soustředí kolem Soriley. Občas s Amys zašly na kraj cesty, aby si promluvily, ale už se nikdo nemračil. Kdyby byly vlky, Perrin by byl řekl, že vyzyvatel vůdce smečky byl poražen, podle jejich pachů však nyní Sorilea přijímala Amys téměř jako sobě rovnou, což se k vlkům vůbec nehodilo.
Sedmého dne na cestě, když dopoledne projížděli pod již pálícím sluncem, si lámal hlavu, jaké překvapení mu Aielové připraví příště, lámal si hlavu, jestli se Aielové a Cairhieňané budou od sebe držet dál ještě další den, a co asi udělá, až za tři čtyři dny dohoní Aes Sedai.
Všechno zmizelo při poselství od Půlocasa. Objevila se velká skupina mužů – a možná i žen, vlci měli občas problémy rozlišit lidské samce od samic – jen pár mil na západ a rychle mířila stejným směrem jako Perrin. Právě letmý obraz dvou praporců, za nimiž skupina jela, Petřina zburcoval.