Okamžitě byl obklopen lidmi, přihnali se Dobraine a Nurelle, Rhuark a Urien, Nandera a Sulin, Sorilea a Amys. „Jeďte dál,“ nařídil jim a otočil Kliďase k západu. „Možná potkáme pár přátel, kteří se k nám přidají, ale nesmíme ztrácet čas.“
Oni poslechli, ale nenechali ho jet samotného. Než ujel čtvrt míle, už měl za zadkem tucet okřídlených gardistů a stejně tolik Cairhieňanů, přinejmenším dvacet Děv pod velením Sulin a stejně tolik siswai’aman v čele s prošedivělým mužem se zelenýma očima a tváří, kterou snad používal k lámání kamene. Perrina jenom překvapilo, že tu nejsou jedna dvě moudré.
„Přátelé,“ mumlala si Sulin jenom tak pro sebe, klusajíc vedle jeho třmene. „Přátelé, co se najednou bez varování objeví, a on najednou ví, že jsou tady.“ Vzhlédla k němu a promluvila hlasitěji. „Nerada bych tě viděla, jak zase zakopáváš o polštář a padáš na nos.“
Perrin potřásl hlavou a přemítal, jaké další klacky jí poskytl, zatímco se maskovala za služku. Aielové prostě byli zvláštní.
Podle slunce jel skoro hodinu, vlci ho vedli rovně jako šíp letící na cíl, a když vyjel na nízké návrší, nepřekvapilo ho, když asi dvě míle před sebou uviděl jezdce v dlouhém dvojstupu, dvouříčtí muži s jeho vlastní korouhví s červenou vlčí hlavou, vlnící se v lehkém vánku. Překvapily ho však ženy, které byly s nimi – napočítal jich devět – a značný počet mužů, již jistě nepocházeli z Dvouříčí. Zuby zaťal kvůli druhému praporci. Rudý orel Manetherenu. Už ani nevěděl, kolikrát jim říkal, aby ho netahali z Dvouříčí. Jedna z mála věcí, které doma nedokázal zarazit pouhým naznačením, byla vyvěšování téhle vlajky. Nicméně nedokonalé vlčí poselství o praporcích ho na ni připravilo.
Muži jej a jeho společníky samozřejmě rychle zahlédli. V tlupě bylo několikero dobrých očí. Přitáhli otěže a čekali, někteří si sundali luky ze zad, velké dvouříčské luky, které dokázaly člověka zabít i na tři sta kroků, někdy víc.
„Nikdo nepůjde přede mě,“ prohlásil Perrin. „Až mě poznají, nebudou střílet.“
„Zdá se, že žluté oči vidí daleko,“ ucedila Sulin. Hodně ostatních se na něj zvláštně podívalo.
„Prostě se držte za mnou,“ povzdechl si Perrin.
Když přijel blíž k čelu zvláštního oddílu, muži začali sklánět luky, které předtím zvedli, a šípy vraceli do toulců. Perrin si s potěšením všiml, že mají Tanečníka, a s menším potěšením, že vedou i Vlaštovku. Faile by mu nikdy neodpustila, kdyby dovolil, aby se její vrance něco stalo. Bude dobré mít zpět svého bělouše, ale možná si nechá i Kliďase. Pán může mít dva koně. Dokonce i pán, kterému možná nezbývá víc než čtyři dny života.
Ze zástupu Dvouříčských vyjel Dannil, který si hřbetem ruky uhlazoval husté kníry, Aram a ty ženy. Perrin poznal bezvěké tváře Aes Sedai ještě dřív, než rozeznal Verin a Alannu, neboť obě jely až vzadu. Ostatní neznal, ale byl si jistý, kdo to je, byť ne, jak se sem dostaly. Devět. Devět Aes Sedai by mohlo být za tři čtyři dny užitečných, ale nakolik jim může důvěřovat? Bylo jich devět a Rand jim řekl, že ho smí následovat jen šest. Perrina napadlo, která z nich je asi Merana, jejich vůdkyně.
Aes Sedai s hranatým obličejem, která pod svou bezvěkostí vypadala jako selka, promluvila dřív, než stačil Dannil otevřít pusu. Seděla na mohutné hnědé klisně. „Tak ty jsi Perrin Aybara. Pán Perrin, bych měla říct. Hodně jsem o tobě slyšela.“
„Překvapuje mě, že tě potkáváme tady,“ pravila jiná nadutá, i když krásná, žena chladně, „v tak divné společnosti.“ Jela na tmavém valachovi s ohnivým pohledem. Perrin by se byl vsadil, že zvíře je cvičené jako válečný kůň. „Mysleli jsme, že už určitě budeš před námi.“
Perrin si jich nevšímal a obrátil se k Dannilovi. „Ne že by mě to netěšilo, ale jak jste se sem dostali?“
Dannil se podíval na Aes Sedai a pak si začal zuřivě hladit kníry. „Vyjeli jsme, jaks říkal, urozený pane Perrine, a tak rychle, jak to šlo. Totiž, nechali jsme tam vozy a všecko, poněvadž jsi zřejmě musel mít důvod, žes odešel tak rychle. Pak nás dohonily Kiruna Sedai a Bera Sedai a ostatní a říkaly, že Alanna dokáže najít Randa – totiž pána Draka – a jelikož jsi šel s ním, tak jsem si byl jistej, že budeš s ním, ať už je kdekoliv, a nemohli jsme vědět, jestli jsi už odešel z Cairhienu, a...“ Zhluboka se nadechl. „A stejně, zdá se, že měly pravdu, co, pane Perrine.“
Perrin se zamračil a uvažoval nad tím, jak ho mohla Alanna najít. Ale musela to dokázat, jinak by Dannil a ostatní nebyli tady. S Verin se obě držely vzadu spolu se štíhlou ženou s oříškovýma očima, která hodně vzdychala.
„Jsem Bera Harkin,“ prohlásila žena s hranatou tváří, „a tohle je Kiruna Nachiman.“ Ukázala na svou povýšenou společnici. Ostatní zřejmě zatím nebylo třeba představovat. „Povíš nám, proč jsi tady, když mladý al’Thor – pán Drak – je několik dní cesty na sever?“
Nepotřeboval dlouho přemýšlet. Jestli se těch devět Aes Sedai bude chtít připojit k těm vepředu, tak je v podstatě nemohl zastavit. Devět Aes Sedai na jeho straně však... „Drží ho v zajetí. Aes Sedai jménem Coiren a nejmíň pět dalších ho vezou do Tar Valonu. Nebo aspoň chtějí. Já je hodlám zastavit.“ To vyvolalo značné zděšení, Dannil vyvalil oči a Aes Sedai začaly všechny mluvit najednou. Aram byl jediný, na koho to zřejmě neudělalo dojem, ale jemu zřejmě příliš nezáleželo na ničem kromě Perrina a svého meče. Pach od Aes Sedai byl přes jejich klidné tváře samé rozhořčení a strach.
„Musíme je zastavit, Bero,“ ozvala se žena s vlasy spletenými do tarabonských cůpků ve chvíli, kdy bledá Cairhieňanka na hubené hnědé kobyle řekla: „Nesmíme dovolit, aby ho měla Elaida, Bero.“
„Šest?“ řekla žena s oříškovýma očima. „Šest by ho zajmout nedokázalo. Tím jsem si jistá.“
„Říkala jsem vám přece, že je zraněný.“ Alanna málem brečela. Perrin znal její pach natolik dobře, aby ho rozeznal mezi ostatními. Byla cítit bolestí. „Říkala jsem to.“ Verin mlčela, ale byla cítit vztekem – a strachem.
Kiruna přelétla Perrinův oddíl opovržlivým pohledem. „Tak ty chceš zastavit Aes Sedai s těmihle, mladý muži? Verin neříkala, že jsi trouba.“
„Mám pár dalších na Tarvalonský silnici,“ odtušil suše.
„Tak se k nám smíte připojit,“ sdělila mu Kiruna, jako by dělala ústupek. „To bude v pořádku, Bero, že?“ Bera kývla.
Perrin nechápal, proč ho Kirunin přístup tak štve, ale nyní nebyla vhodná chvíle, aby si to promýšlel. „Taky tu mám tři stovky dvouříčských lučištníků, které hodlám vzít s sebou.“ Jak mohla Alanna vědět, že je Rand zraněný? „Vy, Aes Sedai, můžete jet s náma.“
Rozhodně se jim to nelíbilo. Odjely o pár kroků stranou, aby si to probraly – dokonce ani Perrin nic nezaslechl, musely nějak používat jedinou sílu – a chvíli měl dojem, že pojedou samy.
Nakonec přišly, ale Bera a Kiruna jely celou cestu k silnici po jeho boku, každá na jedné straně, a střídavě mu vykládaly, jak je celá situace nebezpečná a delikátní a že nesmí udělat nic, čím by mohl mladého al’Thora ohrozit. Bera si alespoň občas vzpomněla nazvat Randa Drakem Znovuzrozeným. Jednu věc mu daly docela jasně najevo, totiž že Perrin nesmí udělat ani krok bez toho, aniž by se jich nejdřív nezeptal. Bera začala být trochu rozčilená, že jí její slova neopakuje. Kiruna řekla, že to chápe tak, že je řekl. Perrin začal přemýšlet, jestli snad neudělal chybu, když je požádal, aby jely s sebou.