Jestli sbírka Aielů, Mayenerů a Cairhieňanů, pochodující po silnici, udělala na Aes Sedai nějaký dojem, nedaly to nijak najevo. Přidaly však svou trošku do bublajícího kotlíku. Mayenery a Cairhieňany zřejmě přítomnost devíti Aes Sedai a šestnácti strážců rozveselila, a málem se klaněli a šoupali nohama, kdykoliv se některá z žen přiblížila. Děvy a siswai’aman, na druhou stranu, na Aes Sedai hleděli hrozivě, pokud se netvářili, jako by čekali, že je ty ženy rozšlápnou. Moudré se tvářily stejně klidně jako Aes Sedai, ale Perrin od nich cítil vlny čiré zuřivosti. Až na hnědou jménem Masuri si Aes Sedai moudrých zprvu nevšímaly, ale poté, co byla Masuri v dalších dnech nejméně dvacetkrát odmrštěna – byla vytrvalá, ale moudré se Aes Sedai vyhýbaly tak uhlazeně, až si Perrin myslel, že to musejí dělat instinktivně – poté začaly Bera a Kiruna a všechny ostatní po moudrých pokukovat a neustále mluvily za neviditelnou přehradou, která Perrinovi bránila vyslechnout, co říkají.
Byl by je poslouchal, kdyby mohl. Skrývaly víc než jenom řeči o Aielankách. Například Alanna mu odmítala prozradit, jak ví, kde je Rand – „Tato informace by spálila každou mysl kromě Aes Sedai,“ řekla mu, chladná a záhadná, ale čpěla z ní úzkost a bolest – a nepřiznala dokonce ani to, že řekla, že je nějak zraněný. Verin s ním skoro nepromluvila, jenom všechno pozorovala těma svýma tmavýma ptačíma očima, s tajuplným úsměvem, přesto vydávala vlny zoufalství a hněvu. Podle pachu by Perrin řekl, že v čele stojí Bera nebo Kiruna. Myslel si, že Bera, ačkoliv to bylo těsné a občas se na chvíli vyměnily. Bylo těžké nechat se přesvědčit o opaku, přestože jedna či druhá s ním každý den jela dobrou hodinu a opakovala v obměnách původní „radu", a všeobecně předpokládaly, že tady velí ony. Nurelle si to zřejmě myslel taky, přijímal jejich rozkazy, aniž jen mrkl na Perrina, a Dobraine se na něj zprvu jenom podíval. Celý den a půl Perrin soudil, že Merana zůstala v Caemlynu, takže ho polekalo, když slyšel, jak onu štíhlou ženu s oříškovýma očima oslovují tímhle jménem. Rand řekl, že vede poselstvo ze Salidaru, ale, přestože se Aes Sedai navenek tvářily jako sobě rovné, Perrin si ji označil jako slabou vlčici ve smečce. V jejím pachu převažovala tupá odevzdanost a úzkost. Nebylo divu, že si Aes Sedai nechávají tajemství pro sebe, to bylo jasné, ale on hodlal zachránit Randa z rukou Coiren a té její bandy, a byl by rád, kdyby měl aspoň náznak, jestli ho nebude muset zachraňovat i před Kirunou a jejími kamarádkami.
Aspoň že byl zase pohromadě s Dannilem a ostatními, i když se k Aes Sedai chovali skoro stejně hrozně jako Mayenerové a Cairhieňané. Dvouříčtí muži byli tak rádi, že ho vidí, že jen málokterý zabrblal, když jim nařídil, aby Rudého orla schovali. Perrin si byl jistý, že ho nakonec zase vytáhnou, ale Dannilův bratranec Ban, jenž vypadal skoro přesně stejně jako Dannil, až na špičatý nos a dlouhé tenké kníry po domanském způsobu, prapor pečlivě složil a dal ho do sedlové brašny. Bez praporců však samozřejmě nejeli. Například tu byla jeho vlastní červená vlčí hlava. Kdyby jim nařídil, aby sbalili i tuhle korouhev, mohli by ho neposlechnout, a díky tomu, jak se Kiruna tvářila chladně a opovržlivě, ho dokonce chtěl ukazovat. Ale kromě toho Dobraine a Nurelle taky vytáhli praporce, když už byl jeden venku. Ne vycházející slunce Cairhienu ani zlatého jestřába Mayene. Oba si přinesli Randovu zástavu, červenozlatého draka na bílé a černobílý kotouč na karmínové. Aielům na tom zřejmě nezáleželo a Aes Sedai se zatvářily velice studeně, ale byly to vhodné prapory, vedoucí muže do boje.
Desátého dne, když bylo slunce v polovině cesty k vrcholu své denní dráhy, byl Perrin zachmuřený i přes praporce a dvouříčské muže a Tanečníka pod sebou. Brzy po poledni by měli dohonit vozy Aes Sedai, jenže on pořád nevěděl, co dělat pak. Tehdy přišlo od vlků poselstvo. Pojď hned. Mnoho dvounožců. Mnoho, mnoho, mnoho! Pojď hned!
55
Dumajské studny
Gawyn se snažil soustředit na krajinu. Jel v čele zástupu. Tenhle zvlněný terén s roztroušenými hájky byl právě dost plochý, abyste si mysleli, že vidíte do dálky, ačkoliv ve skutečnosti některé z dlouhých hřebenů a nízkých pahorků nebyly zdaleka tak nízké, jak vypadaly. Vítr dneska zvedal oblaka prachu a prach taky mohl hodně schovat. Dumajské studny ležely jenom kousek od silnice napravo, tři kamenné studny v malém háji. Sudy s vodou potřebovaly naplnit, a budou to nejméně čtyři dny, než se dostanou k dalšímu potvrzenému zdroji vody, pokud pramen Alianelle nevyschl, ale Galina nenařídila zastavit. Snažil se dávat pozor na to, na co měl, ale nemohl.
Čas od času se otočil v sedle a ohlédl se na dlouhého hada, na vozy, táhnoucí se po silnici, kolem nichž popojížděli Aes Sedai a strážci. Sloužící, kteří se nevezli na vozech, šli pěšky. Většina Molodců byla vzadu, kam je poslala Galina. Neviděl ten jeden vůz uprostřed zástupu, kolem něhož vždycky jelo šest Aes Sedai, ten, který neměl plachtu. Byl by al’Thora zabil, kdyby mohl, z tohohle se mu ale dělalo špatně. Dokonce i Erian se toho druhého dne již odmítala zúčastnit, a Světlo vědělo, že měla důvod. Galina však byla umíněná.
Gawyn upřel oči odhodlaně dopředu a dotkl se Egwainina dopisu v kapse kabátce, kde ho měl pečlivě zabalený do několika vrstev hedvábí. Jenom pár slov, že ho miluje, že musí odejít. Nic víc. Četl si ho pětkrát i šestkrát za den. O jeho slibu se vůbec nezmíníla. No, on proti al’Thorovi nehnul prstem. Když se dozvěděl, že je zajatec, ohromilo ho to, navíc se to doslechl až po několika dnech. Musí ji nějak přesvědčit, aby to pochopila. Slíbil jí, že proti němu nezvedne ruku, a neudělá to, i kdyby měl zemřít, ale ani nezvedne ruku, aby mu pomohl. To musí Egwain pochopit. Světlo, musí.
Po obličeji mu stékal pot, rukávem si vytřel oči. S Egwain nemohl udělat nic, jen se modlit. Mohl ale udělat něco s Min. Nějak to musí dokázat. Nezasloužila si, aby ji dotáhly do Věže jako zajatce. Tomu neuvěří. Kdyby ji jen strážci přestali na chviličku tolik hlídat, mohl by...
Náhle si uvědomil, že po silnici k vozům cválá kůň, zdánlivě bez jezdce, a od kopyt se mu zvedají oblaka prachu. „Jisao,“ nařídil, „řekni vozkům, ať zastaví. Hale, vyřiď Rajarovi, ať připraví Molodce.“ Muži beze slova otočili koně a odcválali. Gawyn čekal.
Byl to ocelově šedý valach Benjiho Dalfora, a když se přiblížil, Gawyn uviděl Benjiho, zhrouceného v sedle, držel se valachovy hřívy. Kůň skoro proběhl kolem, než Gawyn zachytil otěže.
Benji otočil hlavu, aniž se narovnal, a vzhlédl ke Gawynovi skelným zrakem. Kolem úst měl krev a jednou rukou si svíral břicho, jako by se chtěl udržet pohromadě. „Aielové,“ zamumlal. „Tisíce. Ze všech stran, myslím.“ Náhle se usmál. „Dneska je chladno, co –“ Z úst mu vytryskla krev a on přepadl na silnici a nehybné oči upřel do slunce.
Gawyn otočil hřebce a odcválal k vozům. Na Benjiho bude čas později, pokud někdo z nich přežije.
Galina mu vyrazila vstříc, lněný plášť proti prachu za ní vlál a tmavé oči jí ve vážné tváři zuřivě plály. Ode dne, kdy se al’Thor pokusil o útěk, byla vzteky bez sebe pořád. „Kdo si myslíš, že jsi, nařídit vozům zastavit?“ chtěla vědět.
„Blíží se k nám ze všech stran tisíce Aielů, Aes Sedai.“ Podařilo se mu mluvit zdvořile. Vozy konečně zastavovaly a Molodci se řadili, ale vozkové netrpělivě popotahovali za opratě, sloužící se ovívali a rozhlíželi se kolem sebe a Aes Sedai žvanily se strážci.
Galina opovržlivě zkřivila rty. „Ty hlupáku. To jsou nepochybně Shaidové. Sevanna řekla, že nám poskytne doprovod. Jestli ale pochybuješ, vezmi Molodce a přesvědč se sám. Tyhle vozy pojedou dál k Tar Valonu. Je čas, aby ses přesvědčil, že tady dávám rozkazy já, ne –“