První vyrazili dvouříčtí muži a okřídlená garda, byli rozdělení do dvou setnin, jednu obklopovali opěšalé moudré, druhou Aes Sedai a strážci na koních. Objeli kopec zleva a zprava. Dannil je nechal, aby znovu vyvěsil Rudého orla, navíc k Rudé vlčí hlavě. Rhuark se ani nepodíval na Amys, která šla kousek od Kirunina tmavého valacha, ale Perrin ho zaslechl mručet: „Kéž znovu společně uvidíme vycházet slunce, stíne mého srdce.“
Na konci měli Mayenerové a Dvouříčtí krýt moudré a Aes Sedai při ústupu, nebo to možná bude obráceně. V každém případě se Beře a Kiruně plán moc nelíbil. Velice chtěly být tam, co Rand.
„Jsi si jistý, že nepojedeš, vznešený pane Aybaro?“ ptal se Dobraine ze sedla. Pro něj představa boje pěšmo odpovídala trestu.
Perrin poplácal sekeru, kterou měl pověšenou u pasu. „Tohle se ze sedla moc použít nedá.“ Byla to pravda, ale on hlavně nechtěl vést Tanečníka nebo Kliďase do toho, co je čekalo dole. Lidé se mohli rozhodnout, že se vrhnou doprostřed víru ostré oceli a smrti. On rozhodoval za své koně, a dneska se rozhodl, že nevezme žádného. „Třeba mi půjčíš třmen, až přijde čas.“ Dobraine zamrkal – Cairhieňané pěšáky moc nepoužívali – ale pochopil a kývl.
„Je čas, aby pištci zahráli do tance,“ ozval se Rhuark a zvedl si černý závoj přes obličej, ačkoliv dneska žádní pištci nebudou, což se některým Aielům nelíbilo. Mnohým Děvám se nelíbilo, že si musí kolem paže ovázat pruh červené látky, aby se pro mokřiňany odlišily od shaidských Děv. Zřejmě si myslely, že by je měl každý na pohled rozeznat.
Černě zahalené Děvy a siswai’aman se rozběhli v širokém zástupu dolů z kopce a Perrin došel s Dobrainem k místu, kde již v čele Cairhieňanů stál Loial, který svíral oběma rukama sekeru a uši měl přitisknuté k hlavě. Byl tu i Aram, opěšalý, s obnaženým mečem. Bývalý Cikán se temně usmíval v očekávání věcí příštích. Dobraine mávl rukou za Randovými dvěma korouhvemi a ozvalo se vrzání sedel, jak se malý lesík pěti set kopiníků připojil k Aielům.
V bitvě nedošlo k žádné změně, což Perrina překvapilo, dokud si neuvědomil, že uběhla teprve chvilka, co se díval naposled. Jemu to připadalo jako dlouhá doba. Mohutný dav Shaidů se stále tlačil dovnitř, vozy stále hořely, možná víc než předtím, z oblohy stále létaly blesky a objevovaly se ohnivé koule.
Dvouříčtí muži už byli skoro na místě spolu s Mayenery, Aes Sedai a moudrými, pohybovali se beze spěchu přes zvlněnou pláň. Perrin by je byl zadržel, aby jim dal lepší šanci k útěku, až na něj přijde čas, ale Dannil trval na tom, že se musejí dostat aspoň na tři sta kroků, aby byly jejich luky k něčemu, a Nurelle stejně naléhal, že se nebudou držet zpátky. Dokonce i Aes Sedai, o nichž si byl Perrin jistý, že stačí, aby byly natolik blízko, že uvidí na nepřítele, trvaly na svém. Žádný ze Shaidů se zatím neotočil. Aspoň žádný neukazoval na hrozbu, jež se pomalu blížila. Nikdo se neobracel, aby jim čelil. Všichni se zřejmě upínali na dobytí kruhu vozů, uskakovali před ohněm a blesky, a pak se znovu vrhali dopředu. Stačilo by, aby se ohlédl jen jeden jediný, ale peklo vepředu je plně upoutávalo.
Osm set kroků. Sedm set. Dvouříčtí sesedli a popadli luky. Šest set. Pět. Čtyři.
Dobraine tasil meč a zvedl ho nad hlavu. „Za pána Draka, Taborwiny a vítězství!“ zařval a jeho křik zopakovalo pět set kopiníků, sklánějících kopí.
Perrin měl jen tak tak čas popadnout Dobraina za třmen, než se Cairhieňané vyřítili kupředu. Loialovy dlouhé nohy stačily koňským. Perrin klusal vedle Dobrainova koně a nechal se jím táhnout. Vyslal myšlenku. Přijďte.
Ze země pokryté hnědou trávou, zdánlivě prázdné, se najednou zvedla tisícovka vlků, hubených hnědých planinských vlků i některých z jejich tmavších, těžších lesních bratranců – vyřítili se a vrhli se na záda Shaidů ve chvíli, kdy z oblohy nad nimi začaly pršet dvouříčské šípy. Do vzduchu vyletěla i druhá salva. Se šípy sjížděly nové blesky, zahořely nové ohně. Zahalení Shaidové se obraceli, aby se bránili vlkům, a měli jen chvilku, aby si uvědomili, že zvířata nejsou jedinou hrozbou, než do nich uhodil pevný klín Aielů spolu s kladivem cairhienských kopiníků.
Perrin uvolnil sekeru, sťal Shaida, jenž mu stál v cestě, a padlého přeskočil. Musejí se dostat k Randovi, na tom záviselo všechno. Loialova sekera vedle něj se zvedala a padala a prosekávala cestu. Aram se svým mečem jako by tančil a smál se, když sekal do všeho, co bylo v dohledu. Nebyl čas myslet na nic jiného. Perrin pracoval se sekerou metodicky. Jako by štípal dříví, ne sekal do masa. Snažil se nevidět tryskající krev, i když mu karmínova sprška postříkala obličej. Musel se dostat k Randovi. Prosekával si prostě cestu ostružiním.
Soustředil se pouze na muže před sebou – myslel na ně jako na muže, i když výška napovídala, že by to mohly být Děvy. Nebyl si jistý, jestli by se dokázal rozmáchnout zakrvácenou půlměsičnou čepelí, kdyby si připustil, že se napřahuje na ženu – soustředil se, ale před očima mu přebíhaly i jiné věci, jak si prosekával cestu kupředu. Stříbřitý blesk vyhodil do vzduchu postavy oděné v cadin’sorech, některé měly šarlatovou pásku na čele, jiné ne. Další střela srazila Dobraina z koně. Cairhieňan se hned vyškrábal na nohy a rozehnal se mečem. Oheň obklopil hlouček Cairhieňanů a Aielů, muži i koně se změnili ve vřískající pochodně, tedy ti, co ještě mohli vřískat.
Tyhle věci mu probíhaly před očima, ale on si je nepřipouštěl. Před ním byli jenom muži, ostružiní, které je třeba prosekat sekerou, jeho a Loialovou, a Aramovým mečem. Pak uviděl něco, co jeho soustředění narušilo. Vzpínající se kůň, jehož jezdce strhávají ze sedla a zároveň mu do těla vjíždí aielský oštěp. Jezdec měl červený kyrys. A byli tu další okřídlení gardisté, celý hlouček, bodajících kopími, Nurellemu vlálo péro nad hlavou. O chvíli později zahlédl Kirunu, s tváří klidnou a nezaujatou, nesoucí se jako královna bitev stezkou, kterou jí prosekávali její tři strážci, a oheň, jenž jí vyletoval z rukou. A byla tu Bera, a o kus dál Faeldrin, Masuri a... Co, pod Světlem, dělají tady? Co tady vůbec dělají? Měly zůstat s moudrými!
Odněkud se ozvalo duté zadunění – jako hromobití – proniklo i hlukem bitvy, řevem a jekem. O chvíli později se necelých dvacet kroků od něho objevil pruh světla, jenž proťal několik mužů a koní jako obrovská břitva, načež se rozšířil v průchod. Z něj vyskočil muž v černém kabátci s mečem v ruce a padl k zemi se shaidským oštěpem v břiše, ale o chvíli později vyskočilo osm devět dalších, než průchod zmizel, kteří kolem padlého muže utvořili kruh mečů. Víc než mečů. Někteří ze Shaidů, kteří se na ně vrhli, padli čepelí, ale víc jich prostě vzplálo plamenem. Hlavy jim vybuchovaly jako melouny, jež z výšky dopadnou na kámen. Perrin měl dojem, že asi sto kroků za nimi zahlédl další kruh mužů v černých kabátech, obklopený ohněm a smrtí, ale neměl čas se divit. Shaidové se stahovali i kolem něj.
Postavili se zády k zádům s Loialem a Aramem a zoufale se kolem sebe oháněli zbraněmi. Teď se postupovat nedalo. Měli co dělat, aby se vůbec udrželi na místě. Krev Perrinovi bušila v hlavě a slyšel sám sebe, jak lapá po dechu. Slyšel funět i Loiala, znělo to jako obrovské měchy. Perrin čepelí odrazil bodající oštěp, hrotem prosekl dalšího Aiela při rubovém seku, rukou zachytil hlavici, nevšímaje si krvavé rány, kterou mu způsobila, a proťal zahalenou tvář. Nemyslel si, že se ještě dlouho udrží. Každou částí svého já se soustředil na to, aby zůstal naživu ještě o chviličku déle. Skoro každou částí. V koutku mysli si držel obraz Faile a smutnou myšlenku, že se jí nebude moci omluvit za to, že se nevrátí.