Bolestivě zkroucený v truhle, lapající po dechu, Rand hmatal po štítu mezi sebou a pravým zdrojem. Prázdnotou se neslo sténání, temná zuřivost a spalující strach klouzaly po jejím okraji. Už si vůbec nebyl jistý, co je jeho a co Luise Therina. Náhle mu zamrzl dech. Šest bodů, ale jeden teď ztvrdl. A pak druhý. Třetí. V uších mu zazněl drsný smích. Po chvíli si ale uvědomil, že se směje on. Pak ztvrdl i čtvrtý uzel. Čekal a snažil se potlačit něco, co nepříjemně připomínalo šílené hihňání. Poslední dva body zůstaly měkké. Tlumené pochichtávání utichlo.
Ucítí to, sténal Luis Therin zoufale. Ony to ucítí a zavolají ostatní zpátky.
Rand si olízl popraskané rty stejně suchým jazykem. Všechna šťáva zřejmě přešla do potu, který ho zaplavoval a pálil v ranách. Jestli se pokusí a neuspěje, už nikdy druhou šanci nedostane. Nemohl čekat. Možná už stejně žádnou další příležitost mít nebude. Opatrně poslepu hmatal po čtyřech tvrdých bodech. Nic tam nebylo, stejně jako nemohl vidět nebo cítit samotný štít, ale nějak cítil kolem té nicoty, cítil její tvar. Jako uzly. Mezi provazem v uzlu bylo vždycky místo, jakkoliv pevně byl utažený, mezery menší než vlásek, kam se dostal pouze vzduch. Pomalu, tak pomalu, šátral v jedné z těch mezer, tlačil se do nekonečně malého prostoru mezi tím, co tam zřejmě vůbec nebylo. Pomalu. Za jak dlouho se ostatní vrátí? Jestli se toho znovu ujmou dřív, než najde cestu tím mučivým bludištěm... Pomalu. A najednou ucítil pravý zdroj, jako kdyby se o něj otřel špičkou prstu. Saidín byl pořád mimo dosah – štít stále držel – ale cítil naději stoupající v Luisi Therinovi, a vzrušení. Dvě Aes Sedai stále držely svou část přehrady, stále věděly, co dělá.
Rand by neuměl vysvětlit, co udělal vzápětí, ačkoliv Luis Therin mu vysvětlil jak. Vysvětlil mu to mezi svými šílenými představami, mezi záchvaty vzteku a kvílení kvůli ztracené Ilieně, mezi blábolením, že si zaslouží zemřít, a řvaním, že jim nedovolí, aby ho odřízly. Bylo to, jako by sevřel něco, co protáhl uzlem, sevřel to, jak nejpevněji dokázal. Uzel odolával. Rozechvěl se. A potom se rozletěl. Zůstalo jich jenom pět. Přehrada se ztenčila. Cítil, jak slábne. Neviditelná stěna, kterou nyní tvořilo jen pět řad cihel místo šesti. Dvě Aes Sedai to musely ucítit taky, ačkoliv možná zcela přesně nepochopily, co se stalo nebo jak. Prosím, Světlo, ne teď. Ještě ne.
Rychle, téměř až překotně zaútočil postupně na zbývající uzly. Ztratil se druhý. Štít slábl. Nyní to bylo rychlejší, jako by se učil cestu skrz, přestože to pokaždé bylo jiné. Jeden uzel zmizel a místo něj se objevil třetí měkký bod. Aes Sedai možná nevěděly, co dělá, ale nehodlaly tam jen tak sedět se založenýma rukama, zatímco štít stále slábl. Rand, nyní skutečně zoufalý, se vrhl na další uzel. Musel ho rozvázat, než ke štítu přijde čtvrtá sestra. Čtyři by ho možná dokázaly zadržet, ať by udělal cokoliv. Málem s pláčem se dral složitým vinutím, klouzal mezi nicotou. Horečnatě sevřel a roztříštil třetí uzel. Štít zůstal, nyní ho však držely jen tři. Kdyby se jen dokázal pohnout dost rychle.
Když sáhl po saidínu, neviditelná přehrada tam byla pořád, ale už nepřipomínala kámen ani cihly. Když zatlačil, poddávala se, ohýbala se pod jeho tlakem, ohýbala se stále víc. Náhle se před ním roztrhla jako zetlelá látka. Naplnila ho jediná síla a on se zároveň podíval na ty tři měkké body a nemilosrdně je rozdrtil pěstí z ducha. Kromě toho pořád mohl usměrňovat jen tam, kde viděl, a viděl jen matně vnitřek truhly, tedy to, co z ní mohl vidět, když měl hlavu vraženou mezi kolena. Ale ještě než skončil s pěstí z ducha, usměrnil vzduch. Truhlice se s hlasitým prásknutím rozletěla na třísky.
Volný, vydechl Luis Therin, a byla to ozvěna Randovy vlastní myšlenky. Volný. Nebo to možná bylo obráceně.
Za to zaplatí, zavrčel Luis Therin. Jsem Jitřní pán.
Rand věděl, že teď musí konat ještě rychleji, konat rychle a surově, ale nejdřív se musel snažit, aby se vůbec dokázal pohnout. Svaly tlučené dvakrát denně, ani nevěděl jak dlouho, a každý den nacpané do truhly, ty svaly protestovaly, když zaťal zuby a pomalu se zvedl na kolena. Protesty byly vzdálené, jako bolest v těle někoho jiného, ale nedokázal se pohybovat rychleji, bez ohledu na to, jak silný se díky saidínu cítil. Prázdnota tlumila emoce, ale snažilo se do ní procpat něco blízkého panice.
Byl v lesíku a mezi větvemi téměř bez listí pronikaly široké sluneční paprsky. Lekl se, když si uvědomil, že je ještě den, dokonce možná poledne. Musel konat, brzy přijdou další Aes Sedai. Dvě ležely opodál, zřejmě v bezvědomí, jedna měla na čele ošklivou krvácející ránu. Třetí, hranatá žena, klečela, zírala do prázdna, oběma rukama si držela hlavu a ječela. Třísky a kousky truhlice se jí zřejmě vůbec nedotkly. Žádnou z nich nepoznal. Na okamžik zalitoval, že neutišil ani Galinu, ani Erian – nebyl si jistý, jestli to vůbec chtěl udělat. Luis Therin dlouze vykládal, jak hodlá odříznout jednu každou z těch, které ho uvěznily, Rand doufal, že je to jeho vlastní nápad, jakkoliv uspěchaný – okamžik, a uviděl na zemi pod kousky truhlice ležet další postavu. V růžovém kabátci a spodcích.
Hranatá žena se na něj nepodívala a nepřestala vřískat, ani když ji srazil na nízké roubení studny, když se plazil kolem. Zoufale přemýšlel, proč nikdo na její vřískot neodpovídá. V půlce cesty k Min si uvědomil blesky létající po obloze a ohnivé koule, vybuchující mu nad hlavou. Ucítil hořící dřevo, uslyšel křik a jek mužů, řinčení kovu, bitevní vřavu. Nezáleželo mu na tom, jestli je to třeba samotný Tarmon Gai’don. Jestli zabil Min... Jemně ji převrátil na záda.
Vzhlédly k němu velké tmavé oči. „Rande,“ vydechla. „Ty žiješ. Bála jsem se podívat. Hrozně to zadunělo a všude lítaly kusy dřeva a já poznala část truhly a...“ Po tvářích se jí začaly řinout slzy. „Myslela jsem, že tě... Bála jsem se, že jsi...“ Spoutanýma rukama si otřela tváře a zhluboka se nadechla. Kotníky měla rovněž svázané. „Rozvážeš mě, ovčáku, a uděláš jeden z těch svých průchodů někam pryč odsud? Nebo se nenamáhej s rozvazováním. Jenom si mě přehoď přes rameno a běž.“
Rand obratně spletl oheň a rozdělil provazy, které ji držely. „Není to tak prosté, Min.“ Vůbec tohle místo neznal. Průchod, který by otevřel odsud, by mohl vést kamkoliv, pokud by se vůbec otevřel. O hranice prázdnoty se otíraly bolest a únava. Nebyl si jistý, kolik jediné síly dokáže natáhnout. Náhle si uvědomil, že cítí, jak všude kolem něj někdo usměrňuje saidín. Mezi stromy, za hořícími vozy, viděl Aiely bojovat se strážci a Gawynovými zeleně oděnými vojáky, zatlačovaly je oheň a blesky Aes Sedai, ale oni přesto zase přicházeli. Taim ho nějak našel a přivedl s sebou asha’manské vojáky a Aiely. „Ještě nemůžu odejít. Myslím, že pro mě přišli přátelé. Neboj se, ochráním tě.“
Strom na kraji lesíka rozštípl zubatý stříbřitý zážeh, dost blízko, aby se Randovi zježily vlasy. Min sebou trhla. „Přátelé,“ zamumlala a mnula si zápěstí.
Pokynul jí, aby zůstala stát na místě – kromě té jedné zbloudilé střely vypadal lesík nedotčený – ale když se zvedl na nohy, ona byla u něj a z boku ho podpírala. Když se potácel ke kraji lesíka, byl jí za podporu vděčný, ale přinutil se narovnat, přestal se o ni opírat. Jak by mohla věřit, že ji ochrání, když ji potřeboval, aby sebou neplácl na zem? Rukou se opřel o kmen stromu rozraženého bleskem, trochu to pomohlo. Ze dřeva stoupaly proužky dýmu, avšak ohněm nechytilo.