„Asha’mani, zvednout bariéru o dva sáhy!“ Na Taimův rozkaz se spodek kupole zvedl ze země. Překvapení Shaidové, kteří tlačili na něco, co nemohli vidět, popadali. Okamžitě se vzpamatovali a černě zahalená masa se hrnula dopředu, ale měli čas jen na jeden krok, než Taim zvolaclass="underline" „Asha’mani, zabít!“
Přední řada Shaidů vybuchla. Jinak se to popsat nedalo. Postavy v cadin’sorech se rozletěly na kusy ve spršce krve a tkáně. Prameny saidínu sahaly do husté mlhy a bleskurychle přebíhaly od těla k tělu, a další řada Shaidů zemřela, pak další a ještě jedna, jako by bojovníci nabíhali do ohromného mlýnku na maso. Rand, hledící na ten masakr, polkl. Perrin se předklonil a zvracel na prázdný žaludek. Rand ho naprosto chápal. Další řada zemřela. Nandera si dala ruku před oči a Sulin se odvrátila. Zkrvavené pozůstatky lidských bytostí začaly vytvářet hradbu.
Tohle nevydržel nikdo. Mezi dvěma smrtícími zášlehy se Shaidové vepředu náhle snažili dostat na opačnou stranu, drali se zpátky mezi válečníky, kteří se chtěli dostat dopředu. Meloucí se změť začala vybuchovat a pak už ustupovali všichni. Ne, utíkali. Déšť ohně a blesků, bušící do kupole, zmírnil.
„Asha’mani,“ zazvonil Taimův jasný hlas, „valivý prstenec země a ohně!“
Pod nohama Shaidů nejblíž k vozům najednou ve fontáně ohně a hlíny vybuchla zem a rozhazovala lidi na všechny strany. Těla ještě letěla vzduchem a ze země vyšlehly další plameny a další, a prstenec se rozšířil kolem vozů a pronásledoval Shaidy na padesát kroků, na sto, na dvě stě. Kolem teď vládla jen panika a smrt. Bojovníci odhazovali oštěpy a puklíře. Kupole už byla čistá, jen kouř ještě stoupal z hořících vozů.
„Dost!“ Hluk výbuchů pohltil Randův křik stejně snadno jako jekot mužů. Spletl prameny stejně, jak je použil Taim. „Dost, Taime!“ Jeho hlas udeřil jako hrom.
Ještě jeden prstenec vybuchl a Taim zavolaclass="underline" „Asha’mani, konec!“
Na okamžik jako by panovalo neuvěřitelné, až ohlušující ticho. Randovi zvonilo v uších. Pak zaslechl sténání a vřískání. V hromadách mrtvých se svíjeli ranění. A za nimi prchali Shaidové, nechávajíce za sebou roztroušené hloučky siswai’aman a Děv s pruhy červené látky, Cairhieňany a Mayenery, z nichž někteří ještě seděli na koních. Ti, téměř zdráhavě, začali přicházet k vozům, někteří Aielové si snímali závoje. Jelikož měl Rand zrak posílený jedinou silou, rozeznal Rhuarka, kulhal a jedna ruka mu bezvládně visela, ale byl na nohou. A hodný kus za ním šla velká skupina žen v tmavých bachratých suknicích a světlých jupkách, s doprovodem mužů v dvouříčských kabátech s dlouhými luky v rukou. Byli příliš daleko, aby rozeznal obličeje, ale z toho, jak Dvouříčtí kulili oči na prchající Shaidy, byli ohromení jako kdokoliv jiný.
Rand pocítil nesmírnou úlevu, ačkoliv ne dost velkou, aby se mu pořád neobracel žaludek. Min mu tiskla tvář do košile a plakala. Pohladil ji po vlasech. „Asha’mani,“ ještě nikdy nebyl raději, že mu prázdnota vysává z hlasů pocity, „vedli jste si dobře. Blahopřeji, Taime.“ Otočil se, aby se už nemusel dívat na ta jatka, a skoro neslyšel jásot „Pán Drak!“ a „asha’mani!", který vycházel z hrdel černě oděných mužů.
Když se otočil zpátky, uviděl Aes Sedai. Merana byla až vzadu, ale Alanna stála téměř těsně u něj, se dvěma Aes Sedai po boku, které nepoznal.
„Vedl sis dobře,“ řekla z dvojice ta s hranatou tváří. Selka, s bezvěkou tváří a očima, jež se jen tak tak držely vážnosti, nevšímala si asha’manů okolo. Nápadně si jich nevšímala. „Jsem Bera Harkin a toto je Kiruna Nachiman. Přišly jsme tě zachránit – s Alanninou pomocí –“ tohle očividně dodala, jelikož se Alanna náhle zamračila, „ačkoliv se zdá, že jsi nás skoro nepotřeboval. Přesto, počítá se úmysl a –“
„Vaše místo je u nich,“ řekl Rand a ukázal na Aes Sedai, odstíněné a pod stráží. Třiadvacet jich viděl, a Galina mezi nimi nebyla. Bzučení Luise Therina zesílilo, ale on odmítal poslouchat. Teď nebyl čas na šílené vztekání.
Kiruna se pyšně narovnala. Ať už byla cokoliv, rozhodně nebyla selka. „Zapomínáš, kdo jsme. Ony s tebou možná zacházely špatně, ale my –“
„Já nikdy na nic nezapomínám, Aes Sedai,“ pronesl Rand chladně. „Řekl jsem, že vás smí přijít šest, ale napočítal jsem devět. Řekl jsem, že na tom budete stejně jako vyslankyně Věže, a za to, že vás přišlo devět, taky budete. Ony jsou na kolenou, Aes Sedai. Kleknout!“
Hleděly na něj chladné, přísné tváře. Cítil, jak asha’manové připravují štíty z ducha. Kiruně se ve tváři objevil vzdor, rovněž Bere a ostatním. Randa a Aes Sedai obstoupily kruhem dva tucty mužů v černých kabátcích.
Taimův skoroúsměv připomínal skutečný úsměv nejvíc, co u něj Rand viděl. „Klekněte a přísahejte věrnost pánu Drakovi,“ pronesl Rand tiše, „nebo vás nechám kleknout.“
Jak už to u příběhů bývá, šířil se i tento, přes Cairhien a na sever a na jih, s kupeckými karavanami a formany i s prostými poutníky klevetícími v krčmách. Jak už to u příběhů bývá, měnil se i tento s každým vyprávěním. Aielové se obrátili proti Draku Znovuzrozenému a zabili ho, u Dumajských studní nebo jinde. Ne, Aes Sedai Randa al’Thora zachránily. Právě Aes Sedai ho zabily – ne, zkrotily ho – ne, unesly ho do Tar Valonu, kde strádal v žaláři pod Bílou věží. Nebo zase kde před ním poklekla sama amyrlin. Na příběh bylo dost neobvyklé, že většina lidí věřila něčemu, co se hodně blížilo pravdě.
V den ohně a krve zavlála nad Dumajskými studnami rozervaná vlajka s prastarým symbolem Aes Sedai.
V den ohně a krve a jediné síly, jak předpovídalo proroctví, neposkvrněná Věž, Věž zlomená, ohnula koleno před zapomenutým znamením.
Prvních devět Aes Sedai odpřisáhlo věrnost Draku Znovuzrozenému a svět se navždy změnil.
Epilog
Odpověď
Muž se zastavil jenom na tak dlouho, aby spočinul rukou na dvířkách nosítek, a zmizel, jakmile Falion převzala zprávu z jeho prstů. Na její zaklepání dva nosiči vykročili málem dřív, než chlapík v livreji Tarasinského paláce zmizel zpátky v hustém davu na náměstí.
Na malém čtverečku papíru stálo jediné slov. Pryč. Zmačkala papírek v pěsti. Nějak zase vyklouzly, aniž by je její lidé v paláci zahlédli. Měsíce marného pátrání ji přesvědčily, že zde žádný poklad angrialů není, ať už věřila Moghedien čemukoliv. Dokonce ji napadlo, že vyzpovídá moudrou ženu nebo dvě. Jedna z nich by mohla vědět, kde to je, pokud to existovalo. A koně by mohli létat. Tady, v tomto mizerném městě, ji drželo pouze to, že když jeden z Vyvolených vydá rozkaz, vy poslechnete, dokud ho nezmění. Cokoliv jiného byla zkratka ke smrti. Když tu ale byly Elain a Nyneiva... V Tanchiku zničily úplně všechno. Ať byly či nebyly hotové sestry – jakkoliv to vypadalo nemožně – Falion nehodlala brát jejich přítomnost jako shodu náhod. Možná tu ten poklad byl. Poprvé byla ráda, že si jí Moghedien nevšimla od chvíle, kdy jí před mnoha měsíci v Amadicii vydala rozkazy. I když to vypadalo, že ji opustila, mohla to být příležitost pozvednout se v očích Vyvolené. Ty dvě by ji ještě mohly dovést k pokladu, a pokud ne, pokud tu žádný poklad nebyl... Moghedien se zřejmě o Elain a Nyneivu zajímala osobně. Kdyby je dostala, bylo by to rozhodně lepší než neexistující angrialy.