Rand si ho se zamračením převzal a dech se mu zadrhl v hrdle, když ucítil tvrdý tvar pod látkou. Spěšně odmotal různobarevné hadry a objevil se kotouč o velikosti jeho dlaně, kotouč podobný tomu na praporci nad palácem, zpola bílý a zpola černý, starobylý symbol Aes Sedai z doby před Rozbitím světa. Přejel prstem po spojených slzách.
Takových kotoučů bylo vyrobeno jen sedm, z cuendillaru. Zámky na věznici Temného, zámky, které držely Temného mimo svět. Měl dva další, pečlivě schované. Velmi dobře chráněné. Cuendillar nedokázalo rozbít nic, dokonce ani jediná síla ne – okraj jemného šálku vyrobeného z cuendillaru mohl poškrábat i ocel nebo démant – ale tři ze sedmi se rozbily. Viděl je rozbité. A díval se, jak Moirain odřezává tenoučký plátek z okraje dalšího. Zámky slábly a jen samo Světlo vědělo proč nebo jak. Kotouč v jeho rukou byl na pohmat tvrdě hladký jako cuendillar, jako spojení nejjemnějšího porcelánu s leštěnou ocelí – ale Rand si byl jist, že by se rozbil, kdyby ho upustil na dláždění.
Tři byly rozbité. Tři vlastnil on. Kde je sedmý? Pouze čtyři zámky stály mezi lidstvem a Temným. Čtyři, pokud byl ten poslední stále celý. Pouze čtyři stály mezi lidstvem a Poslední bitvou. Jak dobře ještě drží, když jsou tak oslabené?
Hlas Luise Therina byl jako dunění hromu. Rozbij to rozbij je všechny musíš je rozbít musíš musíš musíš je rozbít všechny rozbít všechny a zaútočit musíš zaútočit rychle musíš zaútočit teď rozbij to rozbij to rozbij to...
Rand se roztřásl námahou, jak se snažil ten hlas potlačit, jak se snažil zbavit mlhy, která se lepila jako pavučiny. Svaly ho bolely, jak zápolil s mužem z masa a kostí, s obrem. Hrstku po hrstce nacpal tu mlhu, která byla Luisem Therinem, do nejhlubších škvírek, do nejhlubších stínů, které ve své mysli našel.
Náhle uslyšel slova, která ochraptěle mumlal. „Musím to rozbít teď rozbít je všechny rozbiju to rozbiju to rozbiju to.“ Najednou si uvědomil, že má ruce nad hlavou a drží zámek, připraven jím mrštit o bílé dláždění. Jediné, co mu v tom bránilo, byl Bashere, stál na špičkách a držel Randa za ruce.
„Nevím, co to je,“ pravil Bashere zcela klidně, „ale myslím, že bys měl možná počkat, než se rozhodneš to rozbít. Co?“ Tumad a ostatní už nepozorovali Taima. Teď s pusou otevřenou a vytřeštěnýma očima hleděli na Randa. Dokonce i Děvy přenesly pohled na něj, oči měly ustarané. Sulin nakročila směrem k mužům a Jalani k Randovi natáhla ruku, aniž by si to zjevně uvědomila.
„Ne.“ Rand polkl, bolelo ho v krku. „Nemyslím, že bych měl.“ Bashere pomalu couvl a Rand dal zámek dolů stejně pomalu. Jestli Rand považoval Taima za neotřesitelného, měl teď opačný důkaz. Teď se mu ve tváři zračil děs. „Víš, co to je, Taime?“ chtěl vědět Rand. „Musíš, jinak bys mi to nepřinesl. Kdes to našel? Máš další? Víš, kde je další?“
„Ne,“ řekl Taim roztřeseným hlasem. Ne však strachy, aspoň ne úplně. Spíš jako muž, jemuž se náhle pod nohama nečekaně utrhl okraj útesu a jemu se nějak podařilo dostat se zpátky na pevnou půdu. „Tohle je jediný, co jsem... Od chvíle, co jsem unikl Aes Sedai, jsem slyšel všechny možné řeči. Obludy, co se zjevují z ničeho nic. Podivné šelmy. Muži, co mluví se zvířaty, a zvířata jim odpovídají. Aes Sedai, které zešílely, jako máme zešílet my. Celé vesnice, co zešílely a vyvraždily se. Něco z toho může být pravda. Polovina z toho, o čem vím, že je pravda, není o nic míň šílená. Slyšel jsem, že některé z těch zámků se rozbily. Tenhle by rozbila i rána kladivem.“
Bashere se zamračil a zadíval se na zámek v Randových rukou, pak zalapal po dechu. Pochopil.
„Kde jsi ho našel?“ zopakoval Rand. Kdyby dokázal najít poslední... Pak co? Luis Therin se zavrtěl, ale Rand odmítl poslouchat.
„Na posledním místě, které by mě napadlo,“ odpověděl Taim, „což je asi to první místo, kde hledat ostatní. Na jednom polorozpadlém státečku v Saldeii. Zastavil jsem se tam kvůli vodě a ten sedlák mi ho dal. Byl již dost starý, neměl děti ani vnuky, kterým by to předal, a myslel si, že jsem Drak Znovuzrozený. Tvrdil, že ho jeho rodina stráží přes dva tisíce let. Tvrdil, že za trollockých válek byli jeho předkové králové a královny a šlechtici pod Artušem Jestřábí křídlo. Ten jeho příběh mohl být dokonce i pravdivý. Rozhodně byl asi stejně pravděpodobný, jako je najít tohle v chajdě pár dní cesty na koni od Mornské hranice.“
Rand kývl, potom se sehnul a posbíral hadry. Byl zvyklý na to, že se kolem něj dějí mnohé divné věci. Někde, někdy se to prostě stát muselo. Chvatně zámek zabalil a podal ho Basheremu. „Pečlivě to střez.“ Rozbij to! Tvrdě ten hlas potlačil. „Nic se tomu nesmí stát.“
Bashere balík uctivě převzal a držel ho oběma rukama. Rand si nebyl jist, jestli se Saldejec klaní jemu nebo zámku. „Deset hodin i deset let, bude v bezpečí, pokud si to nevyžádáš.“
Rand si ho chvíli prohlížel. „Každý jen čeká, až zešílím, bojí se toho, ty ale ne. Musel sis myslet, že už jsem mimo, teď před chvílí, ale ani tehdy ses mě nebál.“
Bashere pokrčil rameny a pod prošedivělými kníry se zazubil. „Když jsem poprvé usnul v sedle, byl vrchním maršálem Muad Cheade. Ten chlap byl bláznivý jako zajíc při jarním tání. Dvakrát denně prohledával svého osobního sluhu kvůli jedu a nepil nic než vinný ocet a vodu, o čemž tvrdil, že je to skvělé proti jedu, který mu ten kluk podstrčil, ale jedl všechno, co mu připravil, celou dobu, co jsem ho znal. Jednou nechal posekat celý dubový hájek, protože se na něj ty duby dívaly. A pak trval na tom, že se jim musí vystrojit důstojný pohřeb. Pronesl na něm řeč. Máš vůbec představu, jak dlouho trvá vykopat hroby pro třiadvacet dubů?“
„Proč někdo něco neudělal? Jeho rodina třeba?“
„Ti, co nebyli tak šílení jako on, nebo šílenější, se na něj báli křivě podívat. A Tenobiin otec by stejně nikomu nedovolil na něj sáhnout. Možná byl šílený, ale dokázal přetrumfnout každého, koho jsem kdy viděl. Nikdy neprohrál jedinou bitvu. Nikdy se dokonce ani nepřiblížil k porážce.“
Rand se zasmál. „Takže za mnou jdeš, protože si myslíš, že dokážu přetrumfnout Temného?“
„Jdu za tebou kvůli tomu, kdo jsi,“ řekl Bashere klidně. „Svět musí jít za tebou, nebo si ti, co přežijí, budou přát, aby byli mrtví.“
Rand pomalu kývl. Proroctví říkala, že rozbije státy a připoutá je k sobě. Ne že by to chtěl, ale proroctví byla jeho jediným vodítkem k tomu, jak bojovat Poslední bitvu, jak ji vyhrát. Dokonce i bez nich si však myslel, že spojit státy je nezbytné. V Poslední bitvě nebude stát jenom on proti Temnému. Nemohl tomu uvěřit. Měl-li zešílet, nebyl zatím šílený natolik, aby si myslel, že je něco víc než člověk. Bude to lidstvo proti trollokům a taky myrddraalům a všem možným zplozencům Stínu, které dokáže Morna vyvrhnout, a temným druhům, vylézajícím ze svých skrýší. Na cestě k Tarmon Gai’donu budou další nebezpečí, a jestli svět nebude jednotný... Děláš, co se udělat musí. Nebyl si jistý, jestli to byl on sám nebo Luis Therin, ale pokud viděl, byla to pravda.
Rychle se vydal k nejbližším sloupům a přes rameno řekl Basheremu. „Vezmu Taima na statek. Chceš jít s námi?“
„Na statek?“ ozval se Taim.
Bashere zavrtěl hlavou. „Děkuji, ne,“ prohlásil suše. Možná působil dojmem, že nemá žádné nervy, ale Rand a Taim dohromady byli nejspíš nejvíc, co dokázal zvládnout. A statku se rozhodně vyhýbal. „Moji muži měknou, když pro tebe hlídkují v ulicích. Chci některé z nich zase na pár hodin strčit do sedla, jak to má být. Chtěl jsi je odpoledne vidět. Změnilo se něco?“