„Jaký statek?“ chtěl vědět Taim.
Rand si povzdechl, náhle ho přemohla únava. „Ne, nezměnilo. Budu tam, jestli to stihnu.“ Přehlídka byla až příliš důležitá, aby ji měnil, i když to kromě Bashereho a Mata nikdo nevěděl. Nemohl připustit, aby to někdo jiný považoval za víc než běžnou záležitost, zbytečnou ceremonii pro muže, který si začíná zvykat na nabubřelost svého postavení, kdy se Drak Znovuzrozený nechává zdravit svými vojáky. Musel dnes vykonat ještě jednu návštěvu, o níž si budou všichni myslet, že se ji snaží udržet v tajnosti. Dokonce to i mohlo zůstat tajemstvím, aspoň pro většinu lidí, ale Rand nepochyboval, že ti, o nichž chtěl, aby to zjistili, to zjistí.
Vzal si meč, který předtím opřel o tenký sloup, a připjal si ho přes nezapnutý kabátec. Opasek byl z nezdobené tmavé vepřovice, stejně jako pochva, a stejnou kůží byl rovněž ovinut dlouhý jílec. Přezka byla velmi zdobná, jemně vytepaný drak z leptané oceli vykládané zlatem. Měl by se té přezky zbavit, najít si jen něco prostého. Ale nemohl se k tomu přimět. Byl to dar od Aviendhy. Což byl důvod, proč by se jí měl zbavit. Z tohohle kruhu nenašel cestu ven.
Čekalo tam však na něj ještě něco, půl sáhu dlouhý oštěp se zelenobílým střapcem pod ostrou hlavicí. Zvedl ho a ještě se obrátil na nádvoří. Jedna z Děv vyřezala do krátkého ratiště draky. Někteří lidé to již nazývali Dračí žezlo, zvláště Elenia a její banda. Rand si ho nechával, aby mu připomínal, že má možná víc nepřátel než ty, které má na očích.
„O jakém statku to mluvíte?“ Taimovi se v hlase ozývala zlost. „Kam mě to chceš vzít?"
Rand si ho dlouze prohlížel. Neměl Taima rád. Něco v jeho chování to nedovolovalo. Nebo možná něco v něm samém. Dost dlouho byl jediným mužem, který mohl vůbec pomyslet na usměrňování, aniž by se musel ohlížet přes rameno ve strachu z Aes Sedai. No, zřejmě to byla dlouhá doba, a aspoň se ho Aes Sedai nepokusí zkrotit, ne teď, když vědí, kdo je. Mohlo to být tak prosté? Žárlil, že už není jediný? Myslel si, že ne. Kromě ostatních věcí by přivítal, kdyby další muži, kteří dokážou usměrňovat, mohli chodit po zemi v klidu. Konečně by přestal být zrůdou. Ne, tak daleko to nezajde, ne před Tarmon Gai’donem. Byl výjimečný. Byl Drak Znovuzrozený. Ať už ty důvody byly jakékoliv, prostě toho muže neměl rád.
Zabij ho! vřískal Luis Therin. Zabij je všechny! Rand ho potlačil. Nemusel mít Taima rád, jenom ho využije. A musí mu věřit. To byla ta těžší část.
„Vezmu tě tam, kde mi můžeš sloužit,“ řekl chladně. Taim sebou netrhl ani se nezamračil. Prostě se jen díval a čekal, pouze na okamžik zvedl koutky úst v tom svém skoroúsměvu.
3
Moci ženy
Rand potlačil své podráždění – a mumlání Luise Therina – a natáhl se pro saidín, vrhl se do nyní známé bitvy o ovládnutí a přežití uprostřed prázdnoty. Jak usměrňoval, proudila do něj i špína, dokonce i v prázdnotě ji cítil, jako by mu pronikala do kostí, možná i do duše. Neuměl popsat, co udělal, jen to, že vytváří záhyb ve vzoru, díru do vzoru. Tohle se naučil sám, a jeho učitel nebyl moc dobrý, když měl vysvětlit třebas jen to, co spočívá v pozadí věcí, které učil. Ve vzduchu se objevila jasná svislá čára a rychle se rozšířila do otvoru připomínajícího velké dveře. Vlastně to vypadalo, jako by se průchod otočil na bok, a za ním byla vidět slunečním světlem zalitá mýtina mezi suchem poničenými stromy.
Enaila a dvě další Děvy si zvedly závoje a proskočily skrz málem dřív, než se průchod zastavil. Půl tuctu dalších je následovalo, některé s připravenými luky z rohoviny. Rand nečekal, že tam bude něco, před čím by ho měly chránit. Umístil druhý konec – pokud tu byl nějaký druhý konec, sice tomu nerozuměl, ale měl nějak dojem, že to má konec jenom jeden – na mýtinu, protože otvor průchodu mohl být v přítomnosti lidí nebezpečný, ale vykládat Děvám nebo kterémukoliv jinému Aielovi, že není třeba být na stráži, bylo jako vykládat rybě, že nemusí plavat.
„Tohle je průchod,“ řekl Taimovi. „Ukážu ti, jak takový udělat, jestli sis to nezapamatoval.“ Muž na něj zíral. Jestli se pozorně díval, měl by být schopen vidět, jak Rand spřádá saidín. Tohle dokázal každý muž schopný usměrňování.
Taim se k němu připojil, když Rand procházel na mýtinu. Sulin a ostatní Děvy je následovaly. Některé se opovržlivě podívaly na meč u Randova boku, když procházely kolem, a tiše si mezi sebou ukazovaly znakovou řečí. Nepochybně znechuceně. Enaila a přední stráž se už ostražitě rozestoupily mezi ucourané stromy, jejich kabátce a spodky, cadin’sor, splývaly se stíny, ať už k šedé a hnědé přidaly zelenou či nikoliv. S jedinou sílou v sobě Rand viděl každou jednotlivou suchou jehličku na každé z borovic, víc jich bylo suchých než živých. Cítil nakyslou mízu kalin. Vzduch sám byl horký, suchý a prašný. Žádné nebezpečí tu na něj nečíhalo.
„Počkej, Rande al’Thore,“ ozval se z druhé strany průchodu ženský hlas. Aviendžin hlas.
Rand okamžitě propustil tkanivo i saidin a průchod zmizel, stejně jako se objevil. Bylo nebezpečí a nebezpečí. Taim se na něj zvědavě podíval. Některé Děvy, zahalené i nezahalené, mu obětovaly chvilku a taky se po něm ohlédly. Tvářily se nesouhlasně. Zase se zamíhaly prsty ve znakové řeči Děv. Měly však dost rozumu, aby držely jazyk za zuby. V tom se Rand vyjádřil jasně.
Nevšímaje si zvědavosti i nesouhlasu, Rand se vydal mezi stromy s Taimem po boku. Suché listí a větvičky jim praskaly pod nohama. Děvy v hodně širokém kruhu kolem nich, v měkkých botách zašněrovaných ke koleni, nedělaly nejmenší hluk. Ostražitost překryla pokárání. Některé již tuto cestu vykonaly s Randem předtím, vždy bez nehody, ale je nikdy nic nepřesvědčí, že tyhle lesy nejsou vhodné místo pro přepadení ze zálohy. Před Randovým příchodem byl život v Pustině po skoro tři tisíce let samé přepadávání, šarvátky, svár a válka, trvající bez delšího přerušení.
Od Taima se Rand určitě mohl pár věcí přiučit – i když zdaleka ne tolik, kolik si Taim myslel – avšak učení bude probíhat oběma směry, a nastal čas, aby začal staršího muže vzdělávat. „Dřív nebo později narazíš na Zaprodance, když půjdeš za mnou. Možná ještě před Poslední bitvou. Pravděpodobně dřív. Nevypadáš překvapeně.“
„Slyšel jsem řeči. Nakonec se museli dostat ven.“
Takže zpráva se šířila. Rand se proti své vůli zazubil. Aes Sedai to nepotěší. Kromě všeho ostatního cítil jistou radost, když je mohl zatahat za nos. „Můžeš čekat cokoliv kdykoliv. Trolloky, myrddraaly, draghkary, šedé muže, gholamy...“
Zaváhal a dlaní s vypálenou volavkou pohladil jílec svého obouručního meče. Neměl ponětí, co je to gholam. Luis Therin se nepohnul, ale on věděl, odkud se to jméno vzalo. Kousky a útržky občas propluly přes tenkou přehradu, která ležela mezi ním a tím hlasem, a staly se součástí Randových vzpomínek, obvykle bez toho, aby je něco vysvětlovalo. V poslední době se mu to stávalo častěji. Se zlomky ale nemohl bojovat jako s hlasem toho muže. Zaváhal jen na chviličku.
„Nejen na severu poblíž Morny. Tady i kdekoliv jinde. Používají Cesty.“ To byla další věc, se kterou bude muset něco udělat. Jenže jak? Zprvu vytvořené s pomocí saidínu, Cesty nyní byly temné, pošpiněné jako saidin sám. Zplozenci stínu se sice nedokázali vyhnout všem nebezpečím Cest, která zabíjela lidi, či s nimi prováděla něco horšího, přesto se jim však dařilo je používat, a i když Cesty nebyly tak rychlé jako průchody a cestování, nebo dokonce klouzání, pořád umožňovaly za den urazit stovky mil. Problém na později. Měl až příliš mnoho problémů na později. Měl až příliš mnoho problémů i teď. Podrážděně švihl Dračím žezlem po větvičce kaliny. Na zem se snášely kousky širokých, tuhých listů, téměř hnědých. „Jestli o nich někdy uslyšíš nějakou pověst, tak jí věř. Dokonce i temní psi, i když jestli je to skutečná divoká štvanice, tak aspoň Temný není volný, aby jezdil za nimi. I bez toho jsou ale dost špatní. Některé dokážeš zabít, jak stojí v pověstech, ale jiné nezabije nic kromě odřivousu, tím jsem si jistý. Znáš odřivous? Jestli ne, tak to je jedna věc, kterou tě nenaučím. Pokud ho znáš, tak ho nepoužívej na nic kromě zplozenců Stínu. A nikoho jiného to neuč.