Za některými z těch řečí, co jsi slyšel, můžou být... nevím, jak to nazývat, snad jen ‚bubliny zla'. Představ si to jako bubliny, jež občas stoupají z bažiny, jenže tyhle stoupají z Temného, jak zámky slábnou, a místo hnilobného smradu jsou plné... no, zla. Proplouvají vzorem, než prasknou, a pak se může stát cokoliv. Cokoliv. Ze zrcadla na tebe může skočit tvůj vlastní odraz a snažit se tě zabít. Věř mi.“
Jestli Randova litanie Taima nějak rozrušila, nedal to v žádném případě najevo. Řekl jen: „Byl jsem v Morně. Už jsem trolloky zabíjel, i myrddraaly.“ Odstrčil z cesty nízkou větev a podržel ji, aby mohl projít i Rand. „O tom odřivousu jsem v životě neslyšel, ale jestli po mně půjdou ti temní psi, tak přijdu na nějaký způsob, jak je zabít.“
„Dobrá.“ To patřilo Taimově nevědomosti, stejně jako jeho sebedůvěře. Odřivous byl jednou z věcí, jíž by Rand vůbec nelitoval, kdyby úplně zmizela ze světa. „S trochou štěstí tady na nic takového nenarazíš, ale nemůžeš si být jistý.“
Les náhle skončil a objevil se statek, rozlezlý, dvouposchoďový omšelý dům s doškovou střechou, jemuž z jednoho komínu stoupal kouř, a velká stodola, která se výrazně nakláněla na bok. Den tu nebyl o nic chladnější než ve městě o pár mil dál, slunce zde nepálilo o nic méně. V prachu se popelily slepice, dvě plavé krávy přežvykovaly v ohradě, několik uvázaných černých koz usilovně okusovalo listí z keřů ve svém dosahu a ve stínu stodoly stál žebřiňák s vysokými koly, ale to místo jako statek nevypadalo. V dohledu nebyla pole, všude kolem dvora se rozkládaly lesy, přerušené jenom udusanou stezkou vinoucí se k severu, používanou pro vzácné výpravy do města. A bylo tam příliš mnoho lidí.
Čtyři ženy, všechny až na jednu ve středních letech, věšely na dvě šňůry mokré prádlo a asi tucet dětí, žádné starší než devět deset let, si hrál mezi slepicemi. Byli tu také muži, většina se věnovala své práci. Sedmadvacet jich bylo, i když v některých případech bylo hodně přehnané nazývat je muži. Eben Hopwil, hubený chlapík, který právě vytahoval okov ze studny, tvrdil, že mu je již dvacet, ale určitě byl o čtyři pět let mladší. Nos a uši vypadaly jako největší části jeho těla. Fedwin Morr, jeden ze tří mužů, kteří se potili na střeše, kde vyměňovali staré došky, byl o hodně robustnější a měl značně méně pupínků, ale rozhodně nebyl o nic starší. Víc než polovina z ostatních měla nejvíce o tři čtyři roky víc než tihle dva. Rand skoro poslal některé z nich domů, přinejmenším Ebena a Fedwina, nebýt toho, že Bílá věž přijímala novicky stejně mladé a někdy i mladší. Na několika hlavách se mezi tmavými vlasy objevovaly i šediny, a vrásčitý Damer Flinn, který před stodolou používal oloupané klacky, aby dvěma mladším mužům ukázal, jak zacházet s mečem, kulhal a měl jen úzký věneček bílých vlasů. Damer byl v královnině gardě, dokud ho do stehna nezasáhlo murandské kopí. Nebyl to žádný šermíř, vypadal však dost schopný na to, aby ostatním předvedl, jak si nevrazit zbraň do nohy. Většina mužů tady pocházela z Andoru, pár bylo z Cairhienu. Z Tearu ještě nikdo nepřišel, ačkoliv i tam byla amnestie vyhlášena. Dostat se tak daleko mužům chvíli potrvá.
Damer si Děv všiml první, samozřejmě, odhodil klacek a upozornil na Randa i své žáky. Pak Eben s výkřikem upustil okov, celý se přitom polil vodou, a vzápětí už se všichni sbíhali, křičeli do domu a nervózně se tlačili kolem Damera. Z domu se vynořily dvě ženy, v zástěrách a zarudlé od vaření, a pomohly ostatním sehnat děti za muže.
„Tady jsou,“ řekl Rand Taimovi. „Zbývá ti ještě skoro půl dne. Kolik jich dokážeš vyzkoušet? Chci co nejdřív vědět, kdo se to může naučit.“
„Tuhle bandu vyškrábali ze dna...“ začal Taim opovržlivě, ale pak se zastavil uprostřed dvora a vytřeštil oči na Randa. Kolem něj se popelily slepice. „Tys žádného z nich nevyzkoušel? Proč, ve jménu...? Ty to neumíš, viď? Umíš cestovat, ale nevíš, jak zjistit nadání.“
„Někteří z nich nechtějí skutečně usměrňovat.“ Rand pustil jílec. Nerad tomuhle muži přiznával mezery ve vzdělání. „Někteří nepomysleli dál než na slávu nebo bohatství nebo moc. Ale já chci udržet každého muže, který se to může naučit, ať už jsou jeho důvody jakékoliv.“
Studenti – muži, kteří se stanou studenty – Randa a Taima pozorovali od stodoly s poměrně slušnou nápodobou klidu. Koneckonců, všichni přišli do Caemlynu s nadějí, že se budou učit od Draka Znovuzrozeného, nebo si to aspoň mysleli. Ale byly to Děvy, jež nyní obstoupily statek a prolézaly dům a stodolu, kdo poutal jejich pozornost, byli ostražití, fascinovaní a trochu bázliví. Ženy si tiskly děti k sukním a oči upíraly na Randa a Taima, jejich výrazy přecházely od neutrálního po nervózní hryzání rtů.
„Pojď,“ řekl Rand. „Je čas, abys poznal své studenty.“
Taim se zdržel. „Je tohle opravdu všechno, co ode mě chceš? Abych se pokusil učit tyhle žalostné trosky? Teda jestli se některý může něco naučit. Kolik jich podle tebe skutečně v té hrstce, co se k tobě doplahočila, je?“
„Tohle je důležité, Taime. Udělal bych to sám, kdybych mohl, kdybych měl čas.“ Čas byl vždycky klíčový, vždycky ho bylo málo. A on už se přiznal, jakkoliv se mu z toho kroutil jazyk. Uvědomil si, že nemá Taima moc rád, ale taky ho rád mít nemusel. Rand dál nečekal a po chvíli ho druhý muž dohonil dlouhými kroky. „Zmiňoval ses o důvěře. Já ti svěruju tohle.“ Nevěř mu! funěl Luis Therin v temných zákoutích. Nikdy nikomu nevěř! Důvěra značí smrt! „Vyzkoušej je a začni je učit, jakmile zjistíš, kdo se může něco naučit.“
„Jak si pán Drak přeje,“ zamumlal Taim jaksi suše, když dorazili k čekající skupině. Přivítaly je úklony, ačkoliv žádná nebyla příliš uhlazená.
„Toto je Mazrim Taim,“ ohlásil Rand. Lidé samozřejmě otevírali úžasem ústa a kulili oči. Někteří z těch mladších se tvářili, jako by si mysleli, že sem Rand a Taim přišli bojovat. Pár se zřejmě dokonce těšilo na to představení. „Představte se mu. Ode dneška vás bude učit.“ Taim se na Randa ostře podíval. Studenti zatím pomalu nastupovali před něj a říkali mu svá jména.
Popravdě řečeno reakce mužů byly různé. Fedwin se dychtivě protlačil dopředu, hned vedle Damera, kdežto Eben se držel vzadu a byl bílý ve tváři. Ostatní byli někde mezi, váhaví, nejistí, ale nakonec promluvili. Randovo prohlášení pro některé z nich znamenalo konec týdnům čekání, někdy i celým létům snění. Skutečnost začínala dneska, a skutečnost mohla znamenat usměrňování se vším, co to pro muže obnášelo.