Rozložitý tmavooký muž, asi o šest sedm let starší než Rand, si Taima nevšímal a popošel dopředu. Jur Grady, v hrubém venkovském kabátci, před Randem přešlapoval z nohy na nohu a kroutil plátěnou čapkou v mohutných tlapách. Oči upíral na čapku, nebo snad na zem před svými ošlapanými botami, a k Randovi vzhlédl vždy jen na chviličku. „Ehm... můj pane Draku, tak jsem si říkal... ehm... táta se stará o můj pacht, je to dobrej kus půdy, jestli potok nevyschne... ještě by se mohlo něco urodit, jestli zaprší, a... a...“ Drtil čapku a pak ji zase opatrně narovnával. „Říkal jsem si, že půjdu domů.“
Ženy se kolem Taima netlačily. Stály tam mlčky v řadě, tvářily se ustaraně, pevně držely děti a dívaly se. Nejmladší z nich, kyprá světlovláska, jíž se u sukní držel asi čtyřletý hošík, byla Sora Gradyová. Tyhle ženy sem následovaly své manžely, ale Rand tušil, že polovina hovorů mezi mužem a ženou se nakonec stočí k odchodu. Pět mužů už odešlo, a i když žádný neudal manželství jako důvod, všichni byli ženatí. Která žena by se klidně dívala na to, jak se její manžel chce naučit usměrňovat? Muselo to být jako dívat se, jak páchá sebevraždu.
Někteří řeknou, že tohle není místo pro rodiny, ale ti samí lidé nejspíš také řeknou, že by tu muži vůbec neměli být. Podle Randova názoru udělaly Aes Sedai chybu, když se uzavřely před světem. Kromě Aes Sedai do Věže vstoupilo jen málo lidí, většinou jenom ženy, které se chtěly stát Aes Sedai, a ti, kteří jim sloužili. Pouze skutečná hrstka tam hledala pomoc, a i to jen pod velkým tlakem. Když Aes Sedai opouštěly Věž, většina se nosila dost pyšně a některé dokonce vůbec nevycházely. Pro Aes Sedai byli lidé kameny ve hře a svět šachovnicí, ne místo k žití. Pro ně byla skutečná jenom Bílá věž. Žádný muž by nemohl zapomenout na svět a obyčejné lidi, když měl před sebou svoji rodinu.
Tohle muselo vydržet jen do Tarmon Gai’donu – jak dlouho? Rok? Dva? – ale otázkou bylo, jestli to vydrží aspoň takhle. Nějak ano. On zařídí, aby to vydrželo. Rodiny mužům připomínaly, zač jdou bojovat.
Sora upírala oči na Randa.
„Jdi, jestli chceš,“ pronesl k Jurovi. „Můžeš odejít kdykoliv, než se skutečně začneš učit usměrňovat. Jakmile jednou uděláš tenhle krok, budeš na tom stejně jako voják. Víš, že budeme potřebovat každého vojáka, kterého před Poslední bitvou najdeme, Jure. Stín bude mít nové hrůzopány, připravené usměrňovat. Na to se můžeš spolehnout. Je to ale tvoje volba. Možná to dokážeš prosedět na svém statku. Na světě musí být pár míst, která uniknou tomu, co přichází. Doufám v to. Nicméně my ostatní uděláme, co bude v našich silách, abychom zajistili, že jich unikne co nejvíc. Aspoň ale dej svoje jméno tady Taimovi. Byla by hanba odejít dřív, než zjistíš, jestli by ses to mohl naučit.“ Jur se zatvářil zmateně a Rand se otočil, vyhýbaje se Sořiným očím. A ty odsuzuješ Aes Sedai za to, že manipulují s lidmi, pomyslel si hořce. Udělal, co musel.
Taim pořád ještě sbíral jména od přešlapující tlupy a po Randovi vrhal zamračené pohledy, které jen trochu tlumil. Náhle mu zřejmě došla trpělivost. „Dost už toho. Jména můžou přijít později, řeknou mi je ti z vás, co tu ještě budou i zítra. Kdo bude první?“ A stejně rychle jim zamrzly jazyky. Někteří dokonce ani nemrkli, jenom na něj tupě zírali. Taim ukázal prstem na Damera. „Stejně dobře to můžu vyřídit s tebou. Pojď sem.“ Damer se nepohnul, dokud ho Taim nepopadl za paži a neodtáhl několik kroků stranou od ostatních.
Rand přistoupil blíž a díval se.
„Čím víc jediné síly se použije,“ pravil Taim Damerovi, „tím snazší je zachytit rezonanci. Na druhou stranu příliš velká rezonance může udělat nepříjemné věci s tvou myslí, možná tě i zabít, takže začnu pomalu.“ Damer zamrkal. Očividně nepochopil jediné slovo, snad až na tu část o nepříjemných věcech a zabíjení. Rand však věděl, že vysvětlení bylo míněno pro něj. Taim zakrýval jeho nevědomost.
Náhle se objevil malý plamínek, coul vysoký, a tančil ve vzduchu přesně uprostřed trojice mužů. Rand v Taimovi cítil jedinou sílu, i když jen malé množství, a viděl tenký proud ohně, který ten muž setkal. Plamínek Randovi přinesl překvapivou úlevu, překvapivou, poněvadž to byl důkaz, že Taim skutečně umí usměrňovat. Bashereho první pochyby mu musely uvíznout v koutku mysli.
„Soustřeď se na ten plamen,“ nakazoval Taim. „Jsi ten plamen, svět je plamen, neexistuje nic, jenom ten plamen.“
„Necítím nic, jenom mě začínají bolet oči,“ zamumlal Damer a hřbetem drsné, mozolnaté ruky si otřel čelo.
„Soustřeď se!“ štěkl Taim. „Nemluv, nemysli, nehýbej se. Soustřeď se.“ Damer kývl, potom zamrkal, jak se na něj Taim mračil, a ztuhl, mlčky hleděl na malý plamínek.
Taim se tvářil napjatě, ale proč, tím si Rand nebyl jistý. Zřejmě poslouchal. Rezonance – tak to říkal. Rand se soustředil, poslouchal, pátral po – něčem.
Minuty se natahovaly a nikdo z nich nehnul ani svalem. Pět, šest, sedm pomalých minut, kdy Damer skoro ani nemrkl. Stařec ztěžka dýchal a potil se tolik, až to vypadalo, jako by mu někdo na hlavu vylil vědro vody. Deset minut.
Náhle to Rand ucítil. Rezonanci. Bylo to nepatrné, drobná ozvěna maličkého proudu síly pulzující v Taimovi, ale tohle zřejmě vycházelo z Damera. Muselo to být to, o čem Taim mluvil, ale Taim se nehýbal. Třeba toho bylo víc, nebo to zrovna nebylo to, co si Rand myslel.
Uplynula další minuta dvě a nakonec Taim kývl a plamen a saidín propustil. „Můžeš se to naučit... Damer, že?“ Vypadal překvapeně, nepochybně nevěřil, že hned první zkoušený muž projde, a navíc skoro plešatý stařík. Damer se chabě usmál, spíš se tvářil, že je mu nevolno. „Asi by mě nemělo překvapit, ani když projdou všichni tihle prosťáčci,“ zamumlal muž s orlím nosem a vrhl pohled na Randa. „Zřejmě máš štěstí jako deset mužů.“
Ostatní „prosťáčci“ znepokojeně šoupali nohama. Někteří nepochybně doufali, že neprojdou. Teď už ale nemohli couvnout, jestli však neuspějí, mohou odejít domů s vědomím, že to zkusili, aniž by museli čelit tomu, co přicházelo s úspěchem.
Rand sám byl trochu překvapený. Koneckonců na tom nebylo nic než ta ozvěna, a sám to ucítil dřív než Taim, muž, který věděl, co hledá.
„Časem zjistíme, jak silný můžeš být,“ řekl Taim, když se Damer vrátil mezi ostatní. Ti od něj kousek poodstoupili a nedívali se mu do očí. „Třeba se ukáže, že budeš dost silný, aby ses vyrovnal mně nebo dokonce tady pánu Drakovi.“ Prostor kolem Damera se o maličko zvětšil. „To ukáže jen čas. Dávej pozor, až budu zkoušet ostatní. Jestli jsi bystrý, měl bys to pochytit, než najdu čtyři pět dalších.“ Rychlý pohled na Randa ukázal, že to bylo míněno jemu. „Tak, kdo půjde další?“ Nikdo se nehýbal. Saldejec si mnul bradu. „Ty.“ Ukázal na těžkopádného chlapíka hodně přes třicet, tmavovlasého tkalce jménem Kely Huldin. Kelyho manželka v řadě žen zasténala.
Šestadvacet dalších zkoušek zabere zbytek dne, možná víc. Horko nehorko, dny se stále krátily, jako by skutečně přicházela zima, a neúspěšná zkouška zabere o pár minut víc než úspěšně složená, jenom aby byla jistota. Bashere čekal a ještě bylo třeba navštívit Weiramona a...
„Pokračuj v tom,“ nařídil Rand Taimovi. „Vrátím se zítra a podívám se, jak sis vedl. Nezapomínej ale na důvěru, kterou do tebe vkládám.“ Nevěř mu, sténal Luis Therin. Ten hlas jako by pocházel od jakési poskakující postavy ve stínech jeho hlavy. Nevěř mu. Důvěra značí smrt. Zabij ho. Zabij je všechny. Ach, zemřít a skoncovat s tím, skoncovat s tím vším, spát beze snů, snů o Ilieně, odpusť mi, Ilieno, odpuštění není, jenom smrt, zasloužím si zemřít... Rand se otočil, než se mu vnitřní zápas objeví i na obličeji. „Zítra. Jestli to půjde.“