Taim ho dohonil, než s Děvami došel do půli cesty k lesu. „Kdybys zůstal dýl, mohl by ses tu zkoušku naučit.“ Mluvil trochu rozčileně. „Teda pokud skutečně najdu čtyři pět dalších, což by mě vážně nepřekvapilo. Zřejmě máš Temného štěstí. Předpokládám, že se to chceš naučit. Pokud mi to všechno nechceš hodit na hlavu. Varuju tě, bude to pomalé. Ať už na ně budu tlačit jakkoliv, jenom tomuhle Damerovi potrvá dny, a možná týdny, než vůbec dokáže vycítit saidín, natož ho zachytit. Jen ho zachytit, neusměrnit třeba jen jiskřičku.“
„Už jsem to pochopil,“ odpověděl Rand. „Nebylo to dost těžké. A chci to všechno nechat na tobě, pokud jich nenajdeš víc a nenaučíš je dost, aby ti mohli pomoct s hledáním. Pamatuj, co jsem říkal, Taime. Uč je rychle.“ Spočívalo v tom jisté nebezpečí. Učit se usměrňovat ženskou polovici pravého zdroje bylo jako učit se objímat, tak to aspoň Randovi říkaly, učit se podvolit se něčemu, co poslechne, jakmile se tomu poddáte. Bylo to jako vést ohromnou sílu, která vám neublíží, pokud ji nezneužijete. Elain a Egwain to považovaly za přirozené. Rand tomu málem nedokázal uvěřit. Usměrňovat mužskou polovici byla jen neustálá válka o ovládnutí a přežití. Skočit do toho příliš rychle, příliš daleko, a byl z vás chlapec vhozený nahý do zuřící bitvy proti ozbrojeným nepřátelům. I když jste se to jednou naučili, saidín vás mohl zničit, zabít vás, zamlžit vám mysl, pokud to ve vás nespálilo schopnost usměrňovat. Stejnou cenu, jakou Aes Sedai donutily zaplatit muže, kteří mohli usměrňovat a ony je chytily, mohl zaplatit muž sám v jednom neopatrném okamžiku, ve chvilce, kdy se neměl na pozoru. Ne že by někteří z mužů před stodolou nebyli ochotní tu cenu zaplatit rovnou v tu chvíli. Kulatolící žena Kelyho Huldina držela manžela za košili a naléhavě mu něco povídala. Kely nejistě vrtěl hlavou a ostatní ženatí muži pohlíželi na své ženy. Jenomže tohle byla válka a ve válkách byly oběti, dokonce i mezi ženatými muži. Světlo, že ale začínal být otrlý, že by se z toho i koze udělalo špatně. Trochu se otočil, aby se nemusel podívat do očí Soře Gradyové. „Povedeš je za ruku,“ nařídil Taimovi. „Nauč je tolik, kolik se dokážou naučit, a tak rychle, jak jen se to dokážou naučit.“
Taim při Randových prvních slovech lehce stiskl rty. „Kolik jen se dokážou naučit,“ pronesl bezvýrazně. „Ale co? Předpokládám, že něco, co se dá použít jako zbraň.“
„Zbraň,“ souhlasil Rand. Musejí se z nich stát zbraně, z nich všech, včetně jej. Mohou si zbraně dovolit mít rodinu? Může si zbraň dovolit zamilovat se? Odkud se vzalo tohle? „Cokoliv, co se dokážou naučit, ale tohle hlavně.“ Bylo jich tak málo. Sedmadvacet, a jestli se najde ještě jeden, který se to kromě Damera dokáže naučit, poděkuje Rand tomu, že je ta’veren, že to k němu toho muže přitáhlo. Aes Sedai chytaly a krotily pouze muže, kteří skutečně usměrňovali, avšak v posledních třech tisících letech v tom byly skutečně velmi dobré. Některé Aes Sedai očividně věřily, že mají úspěch v něčem, co nikdy neměly v úmyslu, totiž ve vypletí schopnosti usměrňovat z lidské rasy. Bílá věž byla postavena tak, aby tam celou dobu mohlo přebývat tři tisíce Aes Sedai, i mnohem víc, když byly svolány i ostatní, a byly tu i pokojíky pro stovky dívek v učení, ale před rozkolem bylo ve Věži jen asi čtyřicet mladších novicek a méně než čtyřicet přijatých. „Potřebuju jich víc, Taime. Tak nebo tak, najdi jich víc. Nejdřív ze všeho je nauč zkoušet.“
„Takže ty se chceš vyrovnat Aes Sedai?“ Taimem to zřejmě nehnulo, i kdyby měl Rand tohle v plánu. Šikmé tmavé oči měl nevzrušené.
„Kolik je Aes Sedai dohromady? Tisíc?“
„Myslím, že tolik ani ne,“ řekl Taim opatrně.
Vyplet lidskou rasu. Světlo je za to spal, i pokud k tomu měly důvod. „No, i tak bude nepřátel až dost.“ Jedna věc mu rozhodně nechyběla, totiž nepřátelé. Temný a Zaprodanci, zplozenci Stínu a temní druzi. Bělokabátníci, rozhodně, a nejspíš i Aes Sedai, nebo aspoň některé z nich, ty, které patřily k černému adžah, a ty, které ho chtěly ovládat. Ty poslední počítal mezi své nepřátele, i když ony se za ně nepočítaly. Určitě zde budou taky nějací ti hrůzopáni, přesně jak to říkal. A mnoho dalších. Dost nepřátel, aby zničili všechny jeho plány, aby zničili všechno. Sevřel vyřezávané ratiště Dračího žezla pevněji. Čas byl největším nepřítelem ze všech, tím, kterého měl nejmenší šanci porazit. „Já je porazím všechny, Taime. Všechny. Oni si myslí, že dokážou všechno rozbít. Vždycky je to rozbíjení, nikdy ne stavění! Já něco postavím, něco za sebou nechám. Ať se stane cokoliv, to udělám! Porazím Temného. A očistím saidín, aby se muži nemuseli bát šílenství a svět se nemusel bát mužů, kteří dokážou usměrňovat. Udělám...“
Zelenobílý střapec zavlál, jak Rand rozzlobeně máchl oštěpem. Bylo to nemožné. Horko a popel se mu vysmívaly. Něco z toho se dalo dokázat, ale všechno bylo nemožné. Nejlepší, v co mohli doufat, bylo vyhrát a zemřít dřív, než zešílejí – a on neviděl, jak by mohl dokázat aspoň tohle. Mohl se jen dál snažit. Měl by ale existovat nějaký způsob. Pokud existovalo něco takového jako spravedlnost, tak by měl existovat nějaký způsob.
„Očistit saidín,“ poznamenal tiše Taim. „Myslím, že to bude chtít větší sílu, než si vůbec umíš představit.“ Zamyšleně zavřel oči. „Slyšel jsem o něčem, co se jmenuje sa’angrial. Máš nějaký, který by skutečně mohl –“
„Zapomeň na to, co mám nebo nemám,“ štěkl Rand. „Ty budeš učit každého, kdo se může učit, Taime. Pak najdeš další a budeš učit i je. Temný na nás nebude čekat. Světlo! Nemáme dost času, Taime, ale musíme to zvládnout. Musíme!“
„Udělám, co půjde. Jenom nečekej, že Damer bude zítra bořit městské hradby.“
Rand zaváhal. „Taime? Dávej si pozor na studenty, kteří by se snad učili moc rychle. Okamžitě mi dej vědět. Mezi studenty by se mohl pokusit proklouznout některý ze Zaprodanců.“
„Některý ze Zaprodanců!“ Muž skoro šeptal. Na okamžik vypadal otřeseně, tentokrát se skutečně polekal. „Proč by –?“
„Jak silný jsi?“ přerušil ho Rand. „Popadni saidín. Udělej to. Co nejvíc udržíš.“ Taim na něj chvíli hleděl, tvářil se neutrálně, a pak se do něj vlila jediná síla. Neobjevila se žádná záře, jakou ženy viděly kolem sebe, jen tu byly cítit síla a hrozba, ale Rand je cítil jasně a mohl je zvážit. Taim udržel dost saidínu, aby okamžitě zničil statek i všechny přítomné, dost, aby zničil zemi, kam až oko dohlédlo. Nebylo to o moc méně, než zvládl Rand sám bez pomoci. Ale taky se mohl držet zpátky. Nebyla na něm vidět žádná námaha a nemusel se chtít Randovi předvádět ve své plné síle. Jak měl vědět, jak by mohl Rand zareagovat?
Saidín, jeho pocit, se z Taima vytratil, a Rand si poprvé uvědomil, že je sám naplněn mužskou polovicí pravého zdroje, zuřící záplavou, natáhl každičké vlákno, které dokázal přes angrial, který měl v kapse. Zabij ho, mumlal Luis Therin. Zabij ho hned! Randa se na chvíli zmocnilo zděšení. Prázdnota kolem něj se zachvěla, saidín zuřil a sílil, a Rand ho stačil propustit právě včas, než stačil rozdrtit prázdnotu i jej samotného. Chopil se pravého zdroje sám, nebo to udělal Luis Therin? Zabij ho! Zabij ho!