Rand zařval ve své hlavě: Sklapni! K jeho úžasu hlas zmlkl.
Po tváři se mu řinul pot, který si otřel rukou, jež se mu jen tak tak netřásla. Sám se chopil pravého zdroje, muselo to tak být. Hlas mrtvého muže to nemohl dokázat. Bezděky nebyl ochoten Taimovi důvěřovat, když držel takové množství saidínu, a on sám tu stál bezmocný. To bylo ono.
„Prostě dávej pozor, jestli se někdo neučí moc rychle,“ zamumlal. Možná toho Taimovi prozrazoval příliš, ale lidé měli právo vědět, proti čemu stojí. Aspoň tolik, kolik potřebovali vědět hned. Neměl odvahu dovolit Taimovi nebo komukoliv jinému zjistit, kde se naučil většinu toho, co věděl. Jestli zjistí, že držel jednoho ze Zaprodanců jako vězně a dovolil mu uniknout... Kdyby to proniklo ven, v lidských řečech se z toho mohla docela dobře vytratit ta část o vězni. Bělokabátníci o něm tvrdili, že je falešný Drak, a kromě toho nejspíš i temný druh. A kdyby se svět dozvěděl o Asmodeanovi, mohlo by tomu uvěřit mnohem víc lidí. Nebylo podstatné, že Rand toho muže potřeboval, aby ho učil o saidínu. Žádná žena ho tohle naučit nemohla, stejně jako ženy nemohly vidět jeho tkanino a on zase jejich. Muži snadno uvěří tomu nejhoršímu, a ženy zase, že se pod tím skrývá něco ještě horšího. Tak znělo staré dvouříčské pořekadlo. S Asmodeanem si to vyřídí sám, jestli se ten chlap ještě někde ukáže. „Prostě dávej pozor. Potichu.“
„Jak můj pán Drak velí.“ Taim se skutečně lehce poklonil, než se vrátil přes dvůr.
Rand si uvědomil, že se Děvy dívají na něj. Enaila a Somara, Sulin a Jalani a všechny ostatní, a tvářily se ustaraně. Přijímaly téměř všechno, co udělal, všechny ty věci, při kterých se sám chvěl, když je prováděl, všechny ty věci, při nichž se kromě Aielů chvěli všichni. Rand obvykle vůbec netušil, z čeho naskakuje husí kůže jim. Přijímaly to a dělaly si o něj starosti.
„Nesmíš se unavovat,“ řekla Somara tiše. Rand se na ni podíval a žena s vlasy jako len zrudla. Tohle se nemohlo počítat mezi veřejná místa – Taim už byl příliš daleko, aby je slyšel – ale její poznámka stejně zacházela příliš daleko.
Enaila však vytáhla od pasu náhradní šufu a podala mu ji. „Příliš mnoho slunce pro tebe není dobré,“ zamumlala.
Jedna z ostatních zabručela: „Potřebuje ženu, aby na něj dohlídla.“ Nepoznal, která to byla. Dokonce i Somara a Enaila tyhle řeči za jeho zády omezovaly. Věděl však, koho tím Děva myslela. Aviendhu. Koho by si měl syn Děvy vzít raději než Děvu, která se vzdala oštěpu, aby se stala moudrou?
Potlačil záchvěv hněvu, omotal si šufu kolem hlavy a byl za ni vděčný. Slunce skutečně pálilo a šedohnědá látka odrážela překvapivě velké množství tepla. Látka byla vzápětí propocená. Zná snad Taim ten trik Aes Sedai, jak nedovolit, aby se jich dotklo horko nebo zima? Saldeia byla vysoko na severu, a přesto se ten muž potil skoro tak málo jako Aielové. Přes svůj vděk Rand řekclass="underline" „Co nesmím, je postávat tady a marnit čas.“
„Marnit čas?“ ozvala se malá Jalani až příliš nevinným hlasem, odvinula si šufu a na okamžik byly vidět krátké vlasy stejně rudé, jako měla Enaila. „Jak může Car’a’carn marnit čas? Když jsem se naposledy potila tolik jako on, tak jsem běžela od východu do západu slunce."
Ostatní Děvy se začaly zubit a dokonce smát nahlas. Rusovlasá Maira, nejméně o deset let starší než Rand, se plácala do stehna. Zlatovlasá Desora zakrývala úsměv za rukou, jako to dělala vždy. Liah s jizvou na tváři poskakovala na špičkách a Sulin se málem složila na zem. Aielský humor byl přinejlepším zvláštní. V příbězích v žádném případě nikdo nedělal vtipy na hrdinův účet – dokonce ani v těch zvláštních ne – a Rand pochyboval, že by je někdo dělal na účet králů. Část jeho problému spočívala v tom, že aielský náčelník – dokonce ani Car’a’carn – nebyl král. Mohl mít v mnoha věcech autoritu náčelníka, avšak za náčelníkem mohl přijít každý Aiel a říci mu, co si myslí. Větší část problému však spočívala v něčem jiném.
Přes to, že ho ve Dvouříčí vychoval Tam al’Thor a jeho žena Kari, ačkoliv ta zemřela, když mu bylo pět, Randovou matkou byla Děva oštěpu, jež zemřela poté, co ho porodila na svahu Dračí hory. Nebyla Aielanka, ačkoliv jeho otec Aiel byl, nicméně byla Děva. Teď se ho dotýkaly aielské zvyky silnější než zákon. Ne, ne dotýkaly, obklopovaly jej. Žádná Děva se nemohla vdát a dál nosit oštěp, a pokud se nevzdala oštěpu, každé dítě, které porodila, moudré předaly jiné ženě, tak aby dotyčná Děva nevěděla, které. Aielové věřili, že každé dítě, které se narodí Děvě, nosí štěstí jak sobě, tak těm, již ho vychovají, ačkoliv nikdo kromě ženy, která dítě vychovávala, a jejího manžela, netušil, že není její vlastní. A navíc aielské rhuideanské proroctví říkalo, že Car’a’carn bude takový, vychovaný mokřiňany. Pro Děvy byl Rand jako všechny vrácené děti, první dítě Děvy, o němž kdy věděli i ostatní.
Většina Děv, ať už byly starší než Sulin, či mladé jako Jalani, ho přijímala s otevřenou náručí jako dávno ztraceného bratra. Na veřejnosti mu prokazovaly tolik úcty jako kterémukoliv náčelníkovi, i když to někdy bylo dost těsné, ale pokud s ním byly samy, mohl docela dobře být jejich bratrem, ačkoliv byl-li starším či mladším bratrem, nemělo to zřejmě nic společného s věkem té které ženy. Rand byl jenom rád, že pouze hrstka se vydala po stejné stezce jako Enaila a Somara. V soukromí či na veřejnosti bylo prostě otravné, když se k němu žena skoro stejně stará jako on chovala, jako kdyby byl jejím synem.
„Tak bychom měli jít někam, kde se potit nebudu,“ prohlásil a podařil se mu i úsměv. Dlužil jim to. Některé pro něj již zemřely a další ještě zemřou, než to skončí. Děvy rychle potlačily veselí. Byly připravené jít tam, kam Car’a’carn řekne, připravené jej chránit.
Otázkou bylo, kam jít. Bashere čekal na jeho pečlivě naplánovanou náhodnou návštěvu, jestli se však o ní doslechla Aviendha, mohla by být docela dobře u něj. Rand se jí vyhýbal, jak jen to bylo možné, a zvláště se vyhýbal tomu, zůstat s ní o samotě. Zatím se mu dařilo to zatajit před Děvami. Kdyby něco takového vytušily, udělaly by mu ze života peklo. Faktem bylo, že se od ní musel držet dál. Nosil smrt jako nakažlivou nemoc. Byl cílem a lidé kolem něj umírali. Musel se zatvrdit a nechat umírat Děvy – Světlo ho navěky spal za ten slib! – ale Aviendha se oštěpu vzdala, aby mohla studovat s moudrými. Nebyl si jist, co k ní cítí, jenom věděl, že kdyby kvůli němu zemřela, něco v něm by zemřelo s ní. Bylo štěstí, že tam, kde šlo o něj, neměla žádné citové vazby. Snažila se u něj držet jen proto, že moudré chtěly, aby ho pro ně hlídala, a protože ho sama chtěla hlídat pro Elain. Žádný z těch důvodů pro Randa situaci nezjednodušoval, právě naopak.
Rozhodnutí bylo dost snadné, vážně. Bashere bude muset počkat, aby se Rand mohl vyhnout Aviendze, takže mohl navštívit Weiramona. Návštěva u něj měla začít tajně v paláci, přitom však tak, aby si toho někdo všiml. Bylo pěkně hloupé rozhodovat se na základě takhle malicherných důvodů, ale co měl muž dělat, když žena odmítala pochopit důvody rozumné? Takhle to mohlo fungovat ku prospěchu všech zúčastněných. Ti, kteří se měli dozvědět o jeho návštěvě, se o ní stejně dozvědí, a možná uvěří i tomu, čemu uvěřit měli, tím spíš, že bude provedena skutečně v tajnosti. Možná pak návštěva Bashereho a Saldejců bude vypadat ještě méně nápadná, protože ji nechá až na později. Ano. Zákruty v zákrutech plánů hodné Cairhieňana hrajícího velkou hru rodů.