„Proč bych tam neměl jezdit?“
„Zdá se, že tam číhá nebezpečí.“
„Myslíte nebezpečí v podobě rodinného zloducha, či máte na mysli nebezpečí v podobě lidských bytostí?“
„To je právě to, co musíme zjistit.“
„Nechť je tomu jakkoliv, mohu vám odpovědět na místě. V celém pekle, pane Holmesi, není ďábla a na celém světě není člověka, jenž by mi mohl zabránit, abych se usadil v domě své rodiny – a můžete to považovat za odpověď s konečnou platností.“ Jeho černé brvy se při těchto slovech svraštily a tvář potemněla ruměncem. Bylo vidět, že ohnivá letora Baskervillů neuhasla ani v tomto posledním představiteli rodu. „Zatím jsem ovšem neměl pokdy promyslet všechno, co jste mi řekl. Je trochu nesnadné,“ dodal, „tolik toho pochopit a všemu porozumět na jedno posezení. Budu potřebovat nějakou hodinku, abych si to všechno v klidu promyslel. Podívejte, pane Holmesi, teď je půl dvanácté a já se vracím rovnou do hotelu. Jakpak kdybyste vy a váš přítel, doktor Watson, přišli a poobědvali s námi? Řekněme ve dvě hodiny? To vám už budu moct lépe říci, jak na to všechno pohlížím.“
„Hodí se vám to, Watsone?“
„Dokonale.“
„Můžete nás tedy v poledne očekávat. Mám vám dát zavolat drožku?“
„Raději bych se prošel. Ta věc mne trochu vzrušila.“
„Velmi rád vás doprovodím,“ řekl jeho společník.
„Setkáme se tedy ve dvě hodiny. Au revoir a dobrý den!“
Slyšeli jsme návštěvníky sestupovat se schodů a slyšeli jsme bouchnout domovní dveře. V mžiku se Holmes změnil. Místo flegmatického snílka tu byl muž činu.
„Obujte se, Watsone, honem, a vezměte si klobouk. Nesmíme ztratit ani okamžik!“ Když odkvapil do svého pokoje, měl na sobě župan, když se za několik vteřin vrátil zpátky, byl vycházkově oblečen. Spolu jsme seběhli se schodů a vyběhli na ulici. Doktor Mortimer a Baskerville byli ještě v dohledu. Šli před námi asi dvě stě metrů ve směru na Oxford Street.
„Mám za nimi doběhnout a zadržet je?“
„Za nic na světě, můj milý Watsone. Vaše společnost mi úplně stačí, nemáte-li námitek a pokud se spokojíte se mnou. Naši přátelé jsou moudří, neboť toto krásné dopoledne je opravdu jak stvořené pro procházku.“
Přidal do kroku, až jsme vzdálenost zmenšili na polovinu. Pak, udržujíce odstup jednoho sta kroků, jsme naše návštěvníky sledovali na Oxford Street a dále po Regent Street. Jednou se naši přátelé zastavili a zahleděli do nějaké výkladní skříně, načež Holmes učinil totéž. V příštím okamžiku tlumeně vykřikl. Z jeho hlasu zaznělo uspokojeni. Sledoval jsem směr Holmesova soustředěného pohledu a viděl jsem, kterak drožka s jedním cestujícím, která dosud stála na druhé straně ulice, začíná zvolna pokračovat v jízdě.
„Tam je náš muž, Watsone! Pojďte, pojďte! Alespoň si ho dobře prohlédneme, nemůžeme-li učinit nic víc.“
V tu chvíli jsem seznal, že se bočním oknem drožky na nás pronikavým pohledem dívá muž s černým plnovousem. V příští vteřině se prudce otevřelo stropní okénko[9], cestující něco zakřičel na vozku a drožka se bláznivým tryskem rozjela po Regent Street. Holmes se dychtivě rozhlížel po jiné drožce, ale žádnou volnou nebylo daleko široko vidět. Pak nedbaje silné frekvence, prudce se rozběhl za pádícím vozidlem, náskok povozu byl však příliš veliký a drožka zmizela z dohledu.
„Tentam!“ řekl Holmes trpce, když se vynořil z proudu vozidel udýchaný a bledý hněvem. „Viděl jste už někdy takovou nepřízeň osudu a takovou nešikovnost pátrače navíc? Watsone, Watsone, jste-li čestný člověk, zaznamenáte i toto a odečtete to od mých úspěchů.“
„Kdo to byl?“
„Nemám potuchy.“
„Zvěd?“
„Z toho, co nám bylo řečeno, jasně vyplývá, že někdo Baskervilla od jeho příjezdu do Londýna velmi bedlivě stopuje. Jak jinak mohlo vejít tak rychle ve známost, že si vyvolil právě hotel Northumberland? Z toho, že ho sledovali první den, usoudil jsem, že ho budou sledovat i druhý den. Snad jste si všiml, že jsem dvakrát nenápadně zašel k oknu, když doktor Mortimer předčítal tu svou starou listinu.“
„Ano, vzpomínám si,“
„Vyhlížel jsem lidi, kteří se zbytečně potloukají po naší ulici, ale nikoho jsem neviděl. Střetáme se s bystrým, prohnaným člověkem, Watsone. Tento případ má hluboké pozadí, a i když jsem v tuto chvíli ještě na vahách, zda mocnost, která s námi navázala dotek, je zlovolná či blahovolná, mám po celou dobu pocit, že někde působí cílevědomá síla. Když naši přátelé odešli, šel jsem okamžitě za nimi v té naději, že objevím jejich neviditelného společníka. Ale neznámý byl tak prohnaný, že se nespoléhal na vlastní nohy, ale najal si drožku, aby mohl jet pomalu za nimi nebo je mohl rychle předjet a uniknout tak prozrazení. Jeho metoda měla ještě dodatečnou výhodu. Byl s to je sledovat i v případě, že by si najali povoz. Jeho postup má arci také jednu zřejmou nevýhodu.“ „Vydal se tím do rukou drožkáře.“
„Přesně tak.“
„Jaká škoda, že jsme nezjistili jeho číslo!“
„Můj milý Watsone, byl jsem sice velmi nemotorný, ale snad si vážně nemyslíte, že jsem opomenul všimnout si čísla? 2704 je náš muž. To nám však pro tuto chvíli není nic platné.“
„Nevidím, co jiného jste mohl udělat.“
„Ve chvíli, kdy jsem zhlédl drožku, jsem se měl okamžitě obrátit a jít opačným směrem. Pak jsem si v klidu a pohodlí mohl najít jinou drožku a jet v uctivé vzdálenosti za naší kořistí. Nebo ještě lépe, mohl jsem jet rovnou k hotelu Northumberland a počkat si tam. Náš známý neznámý by tam byl Baskervilla doprovodil – a pak jsme mohli hůl obrátit. Mohli jsme ho nenápadně sledovat a tak zjistit, kam se uchýlil. Ale dopustili jsme se nerozvážné horlivosti a náš protivník jí s kromobyčejnou rychlostí a energií využil. Prozradili jsme se a záhadný nepřítel nám unikl.“
Za tohoto hovoru jsme kráčeli, co noha nohu mine, po Regent Street a doktor Mortimer i jeho společník nám dávno zmizeli z dohledu.
„Sledovat je nyní by již nemělo smyslu,“ řekl Holmes. „Jejich stín se odporoučel a už se nevrátí. Musíme se podívat, jaké další trumfy máme v ruce, a musíme je vynést co nejenergičtěji. Mohl byste pod přísahou identifikovat tvář neznámého v drožce?“
„Mohl bych toliko odpřísáhnout, že měl plnovous.“
„Jsem na tom stejně – z čehož usuzuji, že to s největší pravděpodobností byl vous falešný. Chytrý muž potřebuje při tak delikátní činnosti plnovous jen k tomu, aby zakryl skutečnou podobu své tváře. Pojďte se mnou, Watsone!“
Vstoupil do filiální kanceláře doručovatelského podniku a byl vřele uvítán ředitelem odbočky.
„Vidím, Wilsone, že jste nezapomněl na drobný případ, v němž se mi k velké mé radosti poštěstilo vám pomoci.“
„Věru nezapomněl jsem, pane. Zachránil jste mé poctivé jméno a snad i můj život.“
„Přeháníte, milý příteli. Neklame-li mě paměť, máte mezi svými mladými pochůzkáři poslíčka jménem Cartwright, jenž za vyšetřování projevil určitou bystrost.“
„Ano, pane, je stále ještě u nás.“
„Mohl byste pro něj poslat? Děkuji vám! A byl bych rád, kdybyste mi mohl rozměnit tuto pětilibrovou bankovku.“
Hoch asi čtrnáctiletý, jenž se dostavil na ředitelův příkaz, měl inteligentní, bystrou tvář. Stál před námi a koukal zbožně a uctivě na slavného detektiva.
9