„Půjčte mi hotelový adresář,“ řekl Holmes. „Děkuji vám! Pojďte sem, Cartwrighte – zde jsou jména třiadvacíti hotelů, vesměs v bezprostředním okolí Charing Cross. Vidíte?“
„Ano prosím.“
„Navštívíte tyto hotely jeden po druhém.“
„Ano prosím.“
„Pokaždé začnete tím, že dáte vrátnému, jenž stojí před vchodem, jeden šilink. Zde je třiadvacet šilinků.“
„Ano prosím.“
„Vrátnému řeknete, že chcete vidět, co bylo včera vybráno z košů na papír. Řekněte, že důležitý telegram byl nesprávně doručen a že ho hledáte. Rozumíte?“
„Ano prosím.“
„Ve skutečnosti budete hledat prostřední list Timesů , do něhož byly nůžkami vystřihány díry. Zde máte výtisk těch Timesů – a jde o tuto stránku. Jistě ji snadno poznáte, není-liž pravda?“
„Ano prosím.“
„V každém případě vrátný v portále pošle pro vrátného, který má službu v dvoraně. I těm druhým vrátným dáte po šilinku. Zde je třiadvacet šilinků. Je možné, že vám pak ve dvacíti z těch třiadvacíti případů bude řečeno, že smetí z předešlého dne bylo již spáleno nebo odvezeno. V ostatních třech případech vám ukáží hromadu papírů a v těch hromadách budete hledat tuto stránku Timesů . Pravděpodobnost, že ji najdete, je naprosto mizivá. Zde je ještě dalších deset šilinků na nepředvídané výdaje. Hlášení mi podejte před večerem telegraficky do Baker Street. A nyní, Watsone, nám už jen zbývá dotázat se telegraficky na jméno drožkáře číslo 2704 a pak se půjdeme podívat do některé z obrazových galerii v Bond Street. Tak příjemně vyplníme čas, jenž nás dělí od schůzky v hotelu.“
Kapitola V
Tři liché stopy
Sherlock Holmes pozoruhodnou měrou ovládal umění, kterak odpoutat mysl od jakéhokoliv problému, kdykoliv se mu zachtělo. Podivný případ, do kterého jsme se zapletli, po dvě hodiny jako by neexistoval. Sherlock Holmes se dokonale zahloubal do obrazů moderních belgických mistrů a od chvíle, kdy jsme opustili galerii, až do okamžiku, kdy jsme se octli v hotelu Northumberland, nebyl ochoten mluvit o ničem jiném než o umění – o němž měl názory věru krajně samorostlé.
„Sir Henry Baskerville je nahoře a očekává vás,“ řekl úředník v recepci. „Přál si, abych vás ihned uvedl.“
„Máte něco proti tomu, abych se podíval na vaši knihu hostí?“ řekl Holmes.
„Zajisté nikoliv.“
Záznamy ukázaly, že po Baskervillově příjezdu přibyla toliko dvě jména. Jedno bylo Theophilus Johnson s rodinou, z Newcastlu, druhé paní Oldsmoreová s komornou, z Altonu.
„To bude určitě ten advokát Johnson, s nímž jsem se stýkával,“ řekl Holmes vrátnému. „Je to právník, že ano, šedovlasý, a napadá na jednu nohu?“
„Nikoliv, pane. Tento pan Johnson je majitel uhelných dolů, velmi čilý pán, a ne starší než vy sám.“
„Určitě se nemýlíte?“
„Ne, pane. Bydlí u nás už mnoho let pokaždé, kdy je v Londýně, a velmi dobře ho zde známe.“
„To tedy nemůže jít o muže, kterého jsem měl na mysli. A ta paní Oldsmoreová – i její jméno je mi povědomé. Promiňte mou zvědavost, ale často se člověku stává, že navštíví v hotelu jednoho známého a najde dva.“
„Paní Oldsmoreová je churavá dáma, pane. Její manžel býval starostou Gloucesteru. Vždycky u nás bydlí, když je ve městě.“
„Děkuji vám – nemohl bych říci, že ji znám. – Pomocí těchto otázek,“ pokračoval Holmes tlumeným hlasem, když jsme spolu stoupali do schodů, „jsme postavili na jisto velmi důležitou okolnost. Nyní víme, že lidé, kteří mají takový zájem o našeho přítele, se neusadili v jeho hotelu. Co z toho plyne? Jak jsme viděli, velmi jim záleží na tom, aby ho mohli pozorovat. Fakt, že sami bydlí jinde, znamená, že jim neméně záleží na tom, aby on je nespatřil. Toto je ovšem okolnost velmi výmluvná.“
„V jakém smyslu výmluvná?“
„Naznačuje – copak se vám, příteli, stalo? Co se ni, propána, děje?“
Když jsme totiž ze schodiště vkročili do chodby prvého patra, málem jsme se srazili se sirem Henrym Baskervillem samým. Byl hněvem rudý ve tváři a v jedné ruce držel starou zaprášenou botu. Byl tak rozezlený, že byl sotva mocen členité řeči. Když pak konečně promluvil, zněla z jeho vět američtina mnohem silněji a výrazněji než dopoledne, za hovoru s námi.
„Vypadá to, jako by si tu v tomhle hotelu chtěli ze mne dělat křena,“ křičel, „ale já jim ty opičárny zatrhnu, a nedají-li si pozor, budou litovat. U sta hromů, nenajde-li ten poskok mou ztracenou botu, udělám jim tady boží dopuštění. Já jistě rozumím legraci, pane Holmesi, a mám smysl pro humor, ale dnes to kapku přehnali.“
„Pořád ještě hledáte tu botu?“
„Tak jest – a spolehněte se, že ji najdu.“
„Ale říkal jste přece, že to byla nová hnědá bota?“
„To také byla. A teď je to stará a černá.“
„Nechcete tím snad říci, že –?“
„Přesně to chci říct. Vlastnil jsem všeho všudy na světě tři páry bot – nové hnědé, staré černé a tyto lakýrky, jež mám na nohou. Včera večer mi ukradli jednu z toho hnědého páru a dnes mi vyfoukli jednu černou. Tak co? Našel jste ji? Mluvte, člověče, a necivte na mě!“
Rozčilený německý číšník se objevil na scéně.
„Ne, pane. Já jsem všude v hotelu se ptal, ale jsem ani slovo o ní neslyšet.“
„Dobrá. Buď se ta bota zde objeví před slunka západem, nebo půjdu za ředitelem a řeknu mu, že se odsud okamžitě vystěhuji.“
„Ona se najít, pane – já slibuji vám, když vy budete mít trochu trpělivost, ona se najít.“
„A povídám vám, že to je poslední věc, o kterou jsem přišel v tomto zlodějském pelechu. Nehněvejte se, pane Holmesi, že vás obtěžuji takovou maličkostí –“
„Nejsem si tak jist, že to je maličkost.“
„Opravdu? Vidím, že se tváříte velmi vážné.“
„Máte vy sám nějaké vysvětlení?“
„Nemám. Je to nejbláznivější, nejpodivnější věc, jaká se mi kdy stala.“
„Nejpodivnější – to snad,“ řekl Holmes zamyšleně.
„Jak si to vykládáte vy?“
„Po pravdě řečeno, ještě tomu nerozumím. Váš případ, sire Henry, je velmi spletitý. Jsou-li dnešní příhody v souvislosti se smrtí vašeho strýce, musím říci, že mezi pěti sty hrdelních nebo jinak osudových případů, které jsem vyšetřoval, byl sotva jeden, který měl tak hluboké pozadí a tak rozvětvené kořeny. Leč máme k dispozici několik stop a je určitá pravděpodobnost, že některá z nich nás dovede k cíli, to jest k pravdě. Je možné, že promarníme čas sledováním stopy nesprávné – ale dříve či později se musíme dostat na tu správnou.“
Při obědě, jenž proběhl v družné zábavě, se o případu, který nás svedl dohromady, mnoho nemluvilo. Teprve v salónu Baskervillova apartementu, kamž jsme se pak odebrali, otázal se Sherlock Holmes sira Henryho, jaké má plány pro nejbližší budoucnost.
„Pojedu na zámek Baskerville.“
„A kdy?“
„Koncem týdne.“
„Celkem vzato,“ řekl Holmes, „myslím, že vaše rozhodnutí je moudré. Mám četné důkazy, že jste v Londýně špehován, a je obtížné najít mezi mnoha milióny obyvatel tohoto velkoměsta toho, kdo vás pozoruje a proč. Jsou-li úmysly těchto lidí nepřátelské, mohli by vám ublížit, aniž bychom měli možnost tomu zabránit. Věděl jste snad, doktore Mortimere, že jste byli dnes dopoledne na cestě z Baker Street sledováni?“