Doktor Mortimer sebou prudce trhl. „Sledováni? Kým?“
„To právě vám bohužel nemohu říci. Máte mezi svými sousedy nebo známými v Dartmooru muže, jenž nosí černý plnovous?“
„Ne – vlastně, okamžik – ano, ano. Barrymore, komorník sira Charlese, má mohutný černý plnovous.“
„Toť zajímavé! A kde je ten Barrymore?“
„Na zámku, jenž je svěřen jeho správě.“
„Musíme zjistit, zda je skutečně tam, nebo je-li možná, aby byl v Londýně.“
„Jak to dokážete?“
„Dejte mi telegrafní blanket. Je všechno připraveno pro sira Henryho?’ To postačí. Adresa: Pan Barrymore, zámek Baskerville. Který je nejbližší telegrafní úřad? Grimpen. Výborně. Pošleme druhý telegram poštmistrovi v Grimpenu. ,Telegram na adresu Barrymore budiž doručen k vlastním rukám. Je-li adresát nepřítomen, vraťte prosím telegram na adresu sir Henry Baskerville, hotel Northumberland.’ Tak se do večera dozvíme, zda Barrymore je na svém místě v Devonshiru, či nikoliv.“
„Tak jest,“ řekl Baskerville. „A mimochodem řečeno, doktore Mortimere, kdo to vůbec je, ten Barrymore?“
„Je to syn nebožtíka starého zámeckého správce. Nynější komorník Barrymore je čtvrtá generace ve službách Baskervillů. Pokud vím, je to naprosto spořádaný člověk a on i jeho žena se těší nejlepší pověsti v celém okolí.“
„Na druhé straně však,“ řekl Baskerville, „je sdostatek jasné, že pokud nikdo z naší rodiny není na zámku, mají Barrymorovi náramně dobré bydlo a vůbec žádnou práci.“
„To je pravda.“
„Měl Barrymore nějaký prospěch ze smrtí sira Charlese? Dědil něco?“ otázal se Holmes.
„On i jeho žena dostali každý pět set liber.“
„Slyšte, slyšte! Věděli, že to dostanou?“
„Ano: sir Charles mluvil velmi rád o ustanoveních své závěti.“
„To je velmi zajímavé.“
„Doufám,“ řekl doktor Mortimer, „že nebudete hledět s podezřením na každého, kdo byl v závěti sira Charlese obmyšlen, neboť i mně odkázal tisíc liber.“
„Skutečně? A kdo ještě něco zdědil?“
„Závěť pamatovala množstvím menších částek na jednotlivce a na velký počet dobročinných institucí. Zbytek pozůstalosti připadl siru Henrymu.“
„A kolik činil ten zbytek?“
„Sedm set čtyřicet tisíc liber.“
Holmes překvapeně zvedl obočí. „Neměl jsem potuchy, že šlo o tak gigantickou částku,“ řekl.
„Sir Charles měl pověst zámožného člověka, ale nikdo nevěděl, že byl tak velmi bohatý, dokud jsme neprovedli soupis jeho cenných papírů. Úhrnná částka pozůstalosti se blížila jednomu miliónu.“
„Pane, pane! Toto jest bank, o jaký by někdo byl ochoten sehrát zoufalou hru. A ještě jednu otázku, doktore Mortimere. Kdyby se – promiňte laskavě tuto nepříjemnou hypotézu – něco přihodilo zde našemu mladému příteli, kdo by byl jeho dědicem ze zákona?“
„Jelikož Rodger Baskerville, mladší bratr sira Charlese, zemřel neženat, přešlo by panství na rod Desmondů, což jsou vzdálení bratranci. Jakub Desmond je obstarší duchovní a žije v hrabství Westmorlandském.“
„Děkuji vám. Všechny tyto podrobnosti jsou velmi důležité. Setkal jste se někdy s panem Jakubem Desmondem?“
„Ano; přijel jednou navštívit sira Charlese. Je to muž úctyhodného zjevu a žije skoro jako světec. Pamatuji se, že odmítl pravidelné finanční přilepšení, ač mu je sir Charles vnucoval.“
„A ten nenáročný, málem asketický muž by byl dědicem baskervillských statisíců?“
„Byl by dědicem panství, protože jde o panství svěřenské. Zdědil by také peníze, leč by je nynější majitel odkázal závětí někomu jinému – neboť s penězi může naložit jak mu libo.“
„A udělal jste závěť, sire Henry?“
„Ne, pane Holmesi, neudělal. Neměl jsem ještě kdy, neboť teprve včera jsem se dozvěděl, jak se věci mají. Než tak či onak, podle mého názoru by měly titul, panství a peníze zůstat pohromadě. To byl také názor nebožtíka strýce. Jakpak by majitel panství měl obnovit lesk Baskervillů, nemá-li dost peněz na údržbu budov a všeho, co k nim patří? Dům, půda a peníze musejí zůstat pohromadě.“
„Tak, tak. Nuže, sire Henry, plně s vámi souhlasím, chcete-li bez zbytečných průtahů odjet do Devonshiru. Mám však jednu výhradu. Za žádných okolností nesmíte jet sám.“
„Doktor Mortimer se vrací se mnou.“
„Doktor Mortimer však má praxi, které si musí hledět, a jeho dům je na mile vzdálen od vašeho bydliště. Přes nejlepší vůli by vám nemohl přispět k pomoci. Nikoliv, sire Henry – musíte vzít někoho s sebou, důvěryhodného muže, jenž by byl neustále po vašem boku.“
„Nebylo by možné, abyste jel se mnou vy sám, pane Holmesi?“
„V případě, že věc vyvrcholí v krizi, jistě bych učinil všechno možné, abych mohl být přítomen osobně; ale s ohledem k mé rozsáhlé konzultativní praxi a vzhledem k neustálým a naléhavým žádostem o pomoc, jež mi docházejí ze všech stran, jistě pochopíte, že se nemohu vzdálit z Londýna na dobu, jejíž délku nelze předem stanovit. V tuto chvíli jest jedno z nejváženějších a nejuctívanějších jmen Anglie tupeno a ohrožováno vyděračem a jenom já mohu zabránit katastrofálnímu skandálu. Sám jistě vidíte, jak je nemožné, abych jel do Dartmooru.“
„Koho byste tedy doporučil?“
Holmes položil ruku na mou paži.
„Kdyby se můj přítel podjal tohoto úkolu, lepšího druha pro chvíli tísně byste na celém světě nenašel. A nikdo to nemůže posoudit lépe než já.“
Vůbec jsem s takovýmto Holmesovým návrhem nepočítal. Byl jsem dokonale překvapen, ale než jsem mohl odpovědět, Baskerville se chopil mé ruky a srdečně ji tiskl.
„Výborně, jste skutečně nadmíru laskav, doktore Watsone,“ řekl. „Jste s mým případem obeznámen a víte o věci přesně tolik co já. Jestli pojedete se mnou na baskervillský zámek a pomůžete mi v mé nesnázi, jakživ vám to nezapomenu.“
Vyhlídka na dobrodružství mě vždycky přitahovala, a jak Holmesova slova, tak nadšení, s nímž mě Baskerville uvítal co společníka, mi lichotily.
„Bude mi potěšením doprovodit vás,“ řekl jsem. „Nedovedu si představit, že bych mohl svůj čas věnovat lepší věci.“
„A budete mi podávat velmi zevrubné zprávy,“ řekl Holmes. „Až dojde ke krizi – jsem si jist, že se tak stane – dostanete pokyny, jak jednat. Předpokládám, že do soboty budete všichni tři připraveni odjet.“
„Hodilo by se vám to, doktore Watsone?“
„Naprosto.“
„Tak tedy – pokud vám nedáme vědět něco jiného – setkáme se v sobotu na Paddingtonském nádraží u vlaku, který odjíždí v deset třicet.“
Vstali jsme, abychom se rozloučili, když Baskerville vyrazil triumfální pokřik. Skokem byl v jednom z koutů salónu a zpod ozdobné skřínky vytáhl hnědou botu.
„Má pohřešovaná bota!“ zvolal.
„Kéž všechny naše nesnáze minou tak snadno!“ řekl Sherlock Holmes.
„Je to ale velmi divné,“ podotkl doktor Mortimer. „Prohledal jsem tuto místnost velmi důkladně ještě před obědem,“
„I já jsem tak učinil,“ řekl Baskerville. „Prohlédl jsem každý centimetr.“
„A určitě tam žádná bota nebyla.“
„To tedy znamená, že ji tam musel dát číšník v době, kdy jsme obědvali.“
Přivolaný Němec se dušoval, že o ničem neví, a ani další vyšetřování nevneslo do věci světlo. K nepřetržité a zřejmě nesmyslné sérii drobných záhad přibyla tedy v rychlém sledu další. I když si odmyslíme ponurý případ smrti, kterou sešel sir Charles, měli jsme tu za pouhé dva dny řadu nevysvětlitelných případů, jež začala anonymním dopisem, zahrnovala v sobě vousatého zvěda v drožce, ztrátu nové hnědé boty, ztrátu staré černé boty a končila zatím vrácením hnědé boty. Na zpáteční cestě do Baker Street Sherlock Holmes slovo nepromluvil. Mlčky seděl v drožce a podle svraštělého obočí a napjatého výrazu tváře jsem poznal, že stejně jako já i on se usilovně snaží nalézt společného jmenovatele všech těch divných a zdánlivě neslučitelných fakt. Doma pak celé odpoledne až do pozdního večera seděl pohřížen v myšlenky a v dýmkový kouř.