Těsně před večeří přišly dva telegramy. První zněclass="underline"
„Právě jsem se dozvěděl, že Barrymore je na zámku – Baskerville.“
Druhý:
„Navštívil jsem podle příkazu třiadvacet hotelů. S politováním hlásím, že se mi nepodařilo najít rozstříhaný list Timesů . – Cartwright.“
„Dvě z mých stop se mi tedy odporoučely, Watsone. Nic není tak povzbudivé jako případ, kde se všechno obrací proti vám. Musíme se ohlédnout po něčem jiném.“
„Máme pořád ještě drožkáře, jenž vozil špeha.“
„Tak jest. Telegrafoval jsem o jeho jméno Dopravnímu úřadu. Nedivil bych se, kdyby to byla odpověď na můj dotaz.“
Domovní zvonek ohlásil dokonce něco podstatnějšího než pouhou odpověď, neboť ve dveřích se objevil poněkud nasupený mužský, jenž byl podle všeho hledaný drožkář osobně.
„Vzkázali mi z ředitelství, že nějaký pán na téhle adrese se poptává po čísle 2704,“ řekl. „Jezdím s drožkou už sedmej rok a jakživ si nikdo ani slovem nestěžoval. Tak jsem z vozovny přišel rovnou sem, abyste mi řekl do očí, co proti mně máte.“
„Nemám vůbec nic proti vám, dobrý muži,“ řekl Holmes. „Naopak, mám něco pro vás – půl libry, odpovíte-li mi bez vytáček na mé otázky.“
„No, přišel jsem si dnes na svý, jen co je pravda,“ řekl drožkář a zazubil se. „Na co jste se chtěl zeptat, pane?“
„Především na vaše jméno a adresu pro případ, že bych vás potřeboval ještě jednou.“
„John Clayton, Turpey Street číslo 3, Londýn–Marylebone. Drožku mám najatou od Shipleyů, poblíž nádraží Waterloo.“
Sherlock Holmes si to poznamenal.
„A teď mi, Claytone, povězte všechno, co víte o cestujícím, kterého jste sem přivezl a který v deset hodin dopoledne pozoroval tento dům a pak sledoval dva pány na Regent Street.“
Na muži bylo vidět, že je překvapený a na rozpacích.
„No tak teda, nebudu vám vykládat žádný pohádky, protože se mi zdá, že beztak už víte zrovna tolik, co já sám,“ řekl. „Ale abyste věděli, ten pán mi řekl, že je detektiv a že o něm nesmím nikomu nic vykládat.“
„Toto je, kamaráde, velmi vážná věc a mohl byste se ocitnout ve velmi zlé situaci, pokusíte–li se něco přede mnou zatajit. Říkáte, že se vám váš cestující představil jako detektiv?“
„Ano, pane, to opravdu udělal.“
„Kdy to řekl?“
„Zrovna když odcházel.“
„Pověděl vám ještě něco?“
„Řekl svý jméno.“
Holmes na mne vrhl vítězoslavný pohled.
„Ale, ale, řekl vám, jak se jmenuje? To bylo krajně neprozíravé. Kdopak to tedy byl?“
„Byl to,“ řekl drožkář, „pan Sherlock Holmes.“
Nikdy jsem svého přítele neviděl tak ohromeného jako ve chvíli, kdy mu drožkář odpověděl. Po vteřinku tu seděl v němém úžasu. Pak propukl v srdečný smích.
„Zasažen, Watsone – nesporný zásah!“ řekl. „Cítím čepel tak rychlou a pružnou, jak je můj vlastní rapír. Dostal se mi na kobylku fintou vskutku pěknou. Tak jeho jméno je Sherlock Holmes?“
„Ano, pane, tak se ten gentleman jmenoval.“
„Výborně! Povězte mi, kde jste ho naložil a co se potom dálo.“
„Zastavil mě o půl desáté na Trafalgarském náměstí. Řekl, že je detektiv, a nabídl mi dvě libry, jestli mu budu k službám celý den a nebudu se na nic vyptávat. To víte, že jsem to vzal, a moc rád. Napřed jsme jeli k hotelu Northumberland a tam jsme čekali, až vyšli dva gentlemani a vzali si na stanovišti drožku. Jeli jsme za jejich vozem, až se zastavil někde tady v blízkosti.“
„Přesně před těmito dveřmi,“ řekl Holmes.
„Teda to já jsem nemohl vidět, ale musím říct, že ten pán se zde moc dobře vyznal. Zastavili jsme v půli ulice a čekali jsme půldruhé hodiny. Potom nás ti dva páni minuli pěšky a my jsme jeli za nimi po Baker Street a potom –“
„já vím,“ řekl Holmes.
„– po Regent Street. Když jsme byli už skoro na konci, můj cestující rychle otevřel okýnko a křičel, abych jel rovnou na Waterlooské nádraží, co nejrychleji můžu. Švihl jsem kobylu a byli jsme tam ani ne za deset minut. Potom mi dal ty dvě libry jako opravdový kavalír a šel na nádraží. Zrovna když už byl na odchodu, ještě jednou se obrátil a řekclass="underline" ,Bude vás snad zajímat, že jste vozil Sherlocka Holmese.’ Tím pádem jsem se dozvěděl, jak se jmenuje.“
„Rozumím. A od té doby jste ho už nespatřil?“
„Ne. Zašel do nádraží a byl pryč a už jsem ho neviděl.“
„A jak byste toho pana Sherlocka Holmese popsal?“
Drožkář se drbal za uchem. „Teda nebyl to pán, kterýho by šlo nějak moc dobře popsat. Hádám mu tak asi čtyřicet let a byl prostředně veliký, tak asi o pět šest čísel menší než vy, pane. Oblečenej byl jako elegán, to se mu musí nechat, a měl černej plnovous dole rovně přistřižený a byl ve tváři bledej. Víc bych o něm myslím nemohl říct.“
„Barva jeho očí?“
„To bych teda nemohl říct.“
„Na nic jiného se nemůžete upamatovat?“
„Ne, pane. Nic víc nevím.“
„Dobrá., zde je váš půldukát. Druhá jeho půlka na vás čeká pro případ, že byste mi mohl přinést další informace. Dobrou noc!“
„Dobrou noc, pane, a děkuju vám!“
John Clayton odešel, spokojeně se pochechtávaje, a Holmes se obrátil ke mně. Pokrčil rameny a posmutněle se usmál.
„Prsk! a třetí naše stopa praskla jak mýdlová bublina,“ začal. „Takový prohnaný darebák! Znal naši adresu, věděl, že se sir Henry Baskerville na mne obrátil o radu, poznal mě na Regent Street, domyslel si, že mám číslo drožky a že najdu drožkáře, a tak mi poslal ten drzý vzkaz. Říkám vám, Watsone, tentokrát máme nepřítele hodného naši oceli. Dostal jsem šach mat v Londýně. Mohu vám jen přát, abyste měl víc štěstí v Devonshiru. Ale mám trochu špatné svědomí.“
„Proč?“
„Protože vás tam posílám. Je to ošklivý případ, Watsone, ošklivý, nebezpečný případ, a čím víc do toho vidím, tím méně se mi to líbí. Ano, příteli, můžete se mi smát, ale na mou čest si oddechnu, až vás zase uvidím živého a zdravého zpátky v Baker Street.“
Kapitola VI
Zámek Baskerville
Sir Henry Baskerville a doktor Mortimer byli ve stanovený den připraveni a vydali jsme se, jak dohodnuto, na cestu do Devonského hrabství. Sherlock Holmes jel se mnou na nádraží a dával mi poslední instrukce a rady.
„Nechci ovlivňovat váš nestranný úsudek tím, že bych vás zasvěcoval do svých teorií a podezření, Watsone,“ řekl. „Chtěl bych, abyste mě co nejúplněji informoval o faktech. Teoretizování můžete přenechat mně.“
„Jaká fakta máte na mysli?“
„Jde mi o všechno, co může jakýmkoliv způsobem, třebas sebenepřímějším, souviset s naším případem. Obzvláště mám na mysli vztahy mladého Baskervilla k jeho sousedům a případné nové podrobnosti týkající se smrti sira Charlese. Sám jsem za posledních dnů trochu pátral, ale výsledky jsou žel negativní. Jenom jedno se zdá být jisté. Nejbližší dědic ze zákona, Jakub Desmond, je skutečně starý pán velmi laskavé letory, takže nepřichází v úvahu jako původce nepříjemností, které potkaly sira Henryho. Opravdu se domnívám, že Jakuba Desmonda můžeme ze seznamu podezřelých škrtnout. Zbývají tedy lidé, kterými bude mladý Baskerville obklopen na blatech.“