„Nebylo by dobré především se zbavit těch manželů Barrymorových?“
„Nikoliv. Nemohl byste se dopustit horší chyby. V případě, že jsou nevinní, dopustili bychom se na nich kruté křivdy. Jsou-li vinni, zahodili bychom tím všechny možnosti, jak je usvědčit. Ne, ne, podržíme si je na naší listině podezřelých. Potom, neklame-li mě paměť, je na zámku ještě štolba. Na blatech jsou dva rolníci. Pak je tu náš přítel doktor Mortimer, o němž se domnívám, že je naprosto počestný, a jeho manželka, o níž nevíme vůbec nic. Dále tu máme toho přírodozpytce Stapletona a jeho sestru, která je prý mladá dáma oplývající mnohým půvabem. Jiným neznámým činitelem je pan Frankland z Lafterského statku a několik málo dalších sousedů. Všech těchto lidí si musíte obzvlášť bedlivě všímat.“
„Přičiním se, seč budu.“
„Jste, doufám, ozbrojen?“
„Ano, myslel jsem si, že to neuškodí.“
„Naopak. Mějte revolver při sobě dnem i noci a nikdy v ostražitosti nepolevujte.“
Naši přátelé už obsadili oddíl první třídy a čekali nás na nástupišti.
„Ne, nemáme pro vás žádných nových zpráv,“ odpověděl doktor Mortimer na otázku mého přítele. „Jedno ale vám mohu odpřísáhnout: za poslední dva dny jsme nebyli sledováni. Dávali jsme si cestou dobrý pozor. Žádný zvěd by nebyl unikl naší pozornosti.“
„Předpokládám, že jste se vždycky drželi pohromadě?“
„Kromě včerejška. Když jsem ve městě, věnuji vždycky jeden den čirým nezkaleným radovánkám a zábavě. Strávil jsem tudíž jeden den v Muzeu chirurgické koleje.“
„A já jsem se šel podívat na lidičky v parku,“ řekl Baskerville. „Ale neměli jsme vůbec žádné potíže.“
„Nicméně to bylo velmi nemoudré,“ řekl Sherlock Holmes, potřásaje hlavou a tváře se velmi vážně. „Prosím vás, sire Henry, abyste nechodil sám. Jestli té rady nebudete dbát, stihne vás nějaké veliké neštěstí. Dostal jste zpátky tu druhou botu?“
„Nikoliv, pane Holmesi. Je nenávratně tatam.“
„Skutečně? Toť velmi zajímavé. Nuže, sbohem,“ dodal, když se vlak začal pomalu rozjíždět. „Pamatujte, sire Henry, na jednu větu té podivné staré pověsti, kterou nám doktor Mortimer předčítal, a vyhýbejte se blatům v hodinách temnoty, kdy mocnosti zla jsou nejsilnější.“
Už jsme vyjížděli z nádraží, když jsem se ohlédl za mizejícím nástupištěm a viděl jsem vysokou asketickou postavu Sherlocka Holmese, jak nehnutě stojí a dívá se za námi.
Cesta ubíhala rychle a příjemně a strávil jsem ji tím, že jsem se blíže seznamoval se svými dvěma společníky, a tím, že jsem si hrál s kokršpanělem doktora Mortimera. Za několik málo hodin hnědá půda zčervenala, jíl se změnil v žulu a červené krávy se pásly na pěkně ohrazených lukách, kde šťavnatá tráva a bohatší vegetace svědčily o lepším, byť i vlhčím podnebí. Mladý Baskerville koukal dychtivě z okna a radostí hlasitě vykřikl, když poznal povědomé rysy devonské krajiny.
„Viděl jsem hezký kousek světa od chvíle, kdy jsem odsud odjel, doktore Watsone,“ řekl, „ale neviděl jsem nic, co by se tomuhle vyrovnalo.“
„Nikdy jsem neviděl rodáka z Devonu, který by nepřísahal na svůj kraj,“ podotkl jsem.
„Záleží stejnou měrou na rase člověka jako na krajině,“ řekl doktor Mortimer. „Když se podíváte na našeho přítele, poznáte na první pohled zaoblenou hlavu Kelta, jež má v sobě keltský dar nadšení a schopnost přilnout. Hlava nebožtíka sira Charlese představovala vzácný typ, jenž zahrnoval znaky zpola gaelské, zpola irské. Vy jste však byl velmi mlád, když jste viděl zámek Baskerville naposledy?“
„Byl jsem ještě chlapec, když zemřel můj otec, a zámek jsem vůbec nikdy neviděl, neboť jsme bydleli na malém statku při jižním pobřeží. Odtamtud jsem jel přímo ke známým v Americe. Říkám vám, že to je pro mne všechno tak nové jako pro doktora Watsona a už se prostě nemohu dočkat, abych spatřil vřesoviště a blata.“
„Vážně? Vaše přání je tedy snadno splnitelné, neboť tamhle máte vřesoviště i blata,“ řekl doktor Mortimer a ukázal z okna vagónu.
Nad zelenými obdélníky polí a nad vrcholky nevysokého lesíku zvedal se v dáli šedý melancholický kopec s hřebenem podivně rozeklaným. Strměl tam v mlhavé dáli, fantastický, jakoby vzatý z krajiny, jaké vídáme ve snách. Baskerville dlouho seděl s očima upřenýma na kopec a v jeho dychtivé tváři jsem četl, kolik to pro něho znamená, ta první podívaná na divný kus země, které muži jeho krve tak dlouho vládli a které tak hluboce vtiskli svůj znak. Seděl tady v tom tvídovém obleku a se svým americkým přízvukem v rohu prozaického železničního kupé, a přece – když jsem se díval do jeho temné, výrazné tváře, cítí] jsem víc než kdy jindy, že je skutečným, pravým potomkem starého rodu ohnivých, prudkých a panovačných šlechticů. Hrdost, odvaha a síla se zračily v jeho hustém obočí, citlivém chřípí a velkých hnědých očích. Čeká-li nás skutečně na těchto ponurých blatech poslání obtížné a nebezpečné, toto –pomyslel jsem si – je alespoň muž, pro kterého můžete podstoupit nebezpečenství s jistotou, že je bude s vámi sdílet jako věrný a statečný druh.
Vlak zastavil na venkovském nádražíčku a všichni jsme vystoupili. Venku, za nízkým bílým plotem, čekal malý otevřený dostavník s párem nevelkých, ale silných koní. Náš příjezd byl zřejmě velikou událostí, neboť železničáři v čele s přednostou se kolem nás shlukli a ujali se zavazadel. Byl to líbezný, prostý kus venkova, a byl jsem tudíž překvapen, že u východu stojí dva muži vojenského vzezření v tmavých uniformách. Opírali se o své karabiny, a když jsme je míjeli, ostře si nás prohlíželi. Kočí, zakaboněný šlachovitý pořízek, pozdravil sira Henryho Baskervilla a za několik minut jsme již uháněli s větrem o závod po široké bílé silnici. Vlevo i vpravo od nás stoupaly v mírných vlnách kopečky, jejichž stráně sloužily za pastviště. Tu a tam vykoukl z husté zeleně vikýř starobylého domu, ale za pokojnou slunnou krajinou zvedal se, kam oko zabloudilo, do večerního nebe melancholický obrys blat, z něhož strměly rozsochaté, zlověstné kopce.
Povoz odbočil z okresní silnice a klikatá cesta začala stoupat. Co chvíli jsme jeli úvozem, který vyhloubila staletí kol; vysoké stráně úvozů byly hustě porostlé rašelinným mechem, z něhož crčela voda, a šťavnatými přesličkami. Hnědnoucí kapradí a ostružiníky svítily v záři zapadajícího slunce. Cesta stoupala a stoupala, přejeli jsme po úzkém žulovém mostě a pak jsme jeli podle divoké, zpěněné bystřiny, která se s hukotem hnala kamenným řečištěm plným balvanů. Jak silnice, tak řeka vedly do údolí hustě zarostlého zakrslým dubem a zakrslými borovicemi. Při každé zatáčce Baskerville propukal v radostné volání. Dychtivě se rozhlížel a jeho otázkám a vyptávání nebylo konce. Pro něho zde bylo všechno čarokrásné – já však cítil, jako by se nádech melancholie prostíral nad krajem, jenž nesl zřetelně stopy umírajícího rodu. Na polích a lukách ležel koberec ze žlutého listí a žluté listí se na nás snášelo, když jsme jeli lesem. Rachot našich kol slábl a mizel, když kočár projížděl závějemi tlící vegetace – a zdálo se mi, že smutné věru dary hází příroda před kočár vracejícího se dědice Baskervillů.