„Hola!“ zvolal doktor Mortimer, „copak to je?“
Před námi strměl vysoký sráz, vřesem porostlý výběžek blat. Na hřebenu hory rýsovala se tvrdě a jasně jako jezdecká socha na obrovském podstavci silueta vojáka na koni. Temná a přísná postava měla na ruce pušku připravenou k palbě. Voják střežil silnici, po které jsme jeli.
„Co to, Perkinsi?“ zeptal se doktor Mortimer.
Náš kočí se poobrátil na kozlíku,
„Z Princetownu utekl trestanec, pane. Už je tři dni venku a dozorci a vojáci hlídají všechny cesty a všechna nádraží, ale ještě ho okem nespatřili. Sedláci tady jsou velice nesví, pane, to vám řeknu.“
„Ovšem, na druhé straně, pokud vím: dostávají pět liber, když poskytnou informaci o uprchlíkovi.“
„To je pravda, pane, ale vyhlídka na pět liber moc netáhne, když člověk má na druhé straně vyhlídku, že bude podřezanej. Víte, on to není obyčejný trestanec. Je to chlap, který se nezastaví před ničím,“
„Kdopak to je?“
„Je to Selden, ten nottinghillský vrah.“
Dobře jsem se na ten případ pamatoval, neboť se o něj svého času zajímal Holmes, a to pro mimořádnou krutost pachatele a pro hrůznou a naprosto zbytečnou brutálnost, jež charakterizovala vrahovy činy. Trest smrti byl proměněn v trest doživotního žaláře jen z toho důvodu, že právě to pachatelovo běsnění vzbudilo pochybnosti, zda vrah je zcela příčetný. Náš kočár vyjel na hřeben pahorku a před námi se rozprostřela obrovská plocha blat, posetá rozsochatými kamennými mohylami a bizarními balvany. Chladný vítr zavál od blat a všechny nás roztřásl. Tam někde, kdesi na této bezútěšné pláni, číhá ten zlosyn, skrývá se jako divoké zvíře v nějaké sluji, se srdcem plným nenávisti a zloby proti lidskému pokolení, které ho vyvrhlo. Uprchlý vrah – toho ještě bylo třeba k dokreslení ponurého obrazu, jaký skýtaly pustá, neplodná země, chladný vítr a stmívající se obloha! I Baskerville zmlkl a vyhrnul si límec převlečníku.
Úrodnou zem jsme nechali za sebou a pod sebou. Ohlédli jsme se po ní a viděli jsme šikmé sluneční paprsky, jak mění potoky v zlaté stuhy a jak tam žhne červená země nově obrácená pluhem, jak slunce prozařuje podrostem zalesněných pásem. Silnice před námi byla čím dál tím smutnější a kostrbatější, vedla přes červené a nahnědlé stráně plné olbřímích balvanů. Tu a tam jsme minuli selské stavení. Zdi i střecha z kamene a žádný břečťan, který by mírnil strohé, nepřívětivé obrysy domu. Pojednou se našim zrakům objevila jakási rozlehlá prohlubeň pohárovitého tvaru, nestejnoměrně posázená duby a borovicemi; kmeny byly zprohýbané a deformované lety zuřivých vichřic. Dvě vysoké štíhlé věže vyčnívaly nad stromy. Kočí ukázal bičem:
„Zámek Baskerville,“ řekl.
Jeho pán vstal. Ruměnec se mu rozlil po lících a oči mu svítily. Za několik minut jsme byli u hlavního vjezdu do zámeckého parku. Bránu tvořila fantastická spleť umně tepaných a proplétaných železných mříží, starobylé, nečasem ošlehané pilíře po jejich stranách byly obrostlé lišejníky a nesly na vrcholcích znak rodu Baskervillů, kančí hlavu. Vrátnice u vjezdu byla už jen hromadou žulových trosek a obnažených žeber, ale naproti již stála nová budova zpola dostavěná – první ovoce jihoafrického zlata, jež přivezl sir Charles.
Bránou jsme projeli do aleje, kde napadané listí zase ztlumilo kola kočáru a kde se větve starých stromů nad našimi hlavami spojovaly ve strop šerého ponurého tunelu. Baskerville se zachvěl, když pohleděl do dlouhého, temného stromořadí, na jehož druhém konci jako nějaká vidina prokmitával zámek.
„Bylo to zde?“ otázal se tichým hlasem.
„Ne, ne, tisová alej je na druhé straně.“
Mladý dědic se sklíčeně rozhlédl kolem sebe.
„Vůbec se nedivím, že strýc měl v takovém prostředí neblahé předtuchy,“ řekl. „Zde by měl nahnáno každý. Do půl roku zde budu mít špalír elektrických lamp a nepoznáte to tady, až před průčelím zámku bude svítit tisícisvíčková Swan–Edisonova hruška[10].“
Vjezdová alej vyústila na obrovské travnaté prostranství a zámek ležel před našimi zraky. V houstnoucím soumraku jsem ještě rozpoznal, že středem zámku je těžká kvádrová budova, z niž vyčnívá krytý podjezd, nesený sloupy. Celé průčelí bylo zahaleno v břečťan, jen tu a tam – před oknem či erbem – byl z něho vystřižen čtverec nebo obdélník. Z tohoto ústředního masívu strměly obě symetrické věže, starobylé, s cimbuřím a četnými střílnami. Nalevo a napravo od věží začínala modernější zámecká křídla z černé žuly. Matná zář prosvítala sklíčky starobylých, sloupkových oken a ze štíhlých komínů na vysoké srázné střeše vystupoval osamocený sloup černého kouře.
„Vítejte, sire Henry! Vítejte na zámku Baskerville!“
Ze stínu podjezdu vyšel urostlý muž, přistoupil ke kočáru a otevřel dvířka. V žlutavém světle haly se rýsovala silueta ženy. I ona vyšla a pomáhala kočímu při vykládání našich zavazadel.
„Nebudete mi, doufám, zazlívat, sire Henry, že pojedu rovnou domů,“ řekl doktor Mortimer. „Žena mě očekává.“
„Ale zdržíte se přece chvíli a povečeříte s námi?“
„Nikoliv, nikoliv, musím jet dál. Je také pravděpodobné, že mě čeká práce. Rád bych zůstal a provedl vás po zámku, ale Barrymore bude jistě lepší průvodce než já. Sbohem tedy a neváhejte poslat pro mne, ve dne nebo v noci, jestli vám budu moci něčím posloužit.“
Rachot kol zanikal v aleji, když jsme, sir Henry a já, vcházeli do haly. Těžké dveře zámku se za námi dunivě zavřely. Byla to krásná místnost, v níž jsme se ocitli, prostorná, vysoká, s ohromnými stropními trámy z dubu věkem zčernalého. Ve velkém starosvětském krbu, za vysokými železnými kozami praskala a sršela ohromná hořící polena. Sir Henry i já jsme si šli k ohni hřát ruce, neboť jsme byli dlouhou cestou prokřehlí. Pak jsme se začali rozhlížet, viděli jsme vysoká úzká okna se sklíčky lemovanými olovem, dubové táflování a na zdech jelení parohy a erby a znaky, a všechno bylo nejasné a temné v tlumeném světle lampy, jež hořela uprostřed haly.
„Je to tu zrovna takové, jak jsem si to představoval,“ řekl sir Henry. „Není to typický obraz starého rodového sídla? Když si člověk pomyslí, že toto je dvorana, ve které moji příbuzní žili po pět set let – při takovém pomyšlení je člověku až nějak slavnostně u srdce!“
Rozhlížel se kolem sebe a viděl jsem, jak se jeho temná tvář jasní chlapeckým nadšením. Tam, kde stál, světlo lampy na něho plně dopadalo, ale dlouhé stíny se táhly po zdi a visely nad ním jako černý baldachýn. Barrymore, jenž odnášel naše zavazadla do našich pokojů, se vrátil a stál nyní před námi v uctivém postoji dobře vycvičeného sloužícího. Byl to muž pozoruhodného zevnějšku, vysoký, pohledný, s černým plnovousem pravoúhle zastřiženým a s bledou tváří důstojných rysů.
„Má být večeře podávána ihned, pane?“
„Je hotová?“
„Za několik málo minut bude připravena, pane. Teplou vodu najdete ve svých pokojích. Má žena a já, sire Henry, zde s radostí pobudeme k vašim službám, dokud neučiníte potřebná opatření, ale uvidíte, že za těchto nových okolností bude zámek potřebovat velmi početné služebnictvo.“
10