„Co míníte těmi novými okolnostmi?“
„Chtěl jsem tím toliko říci, pane, že sir Charles žil v podstatě naprosto samotářsky a my byli s to uspokojit všechny jeho požadavky. Vy, pane, si zajisté budete přát více společenského života, a vaše domácnost si tudíž vyžádá změny.“
„Znamená to, že vaše žena a vy mi chcete dát výpověď?“
„Pouze tehdy, nebudete-li mít námitek, pane.“
„Ale vaše rodina byla u nás po mnohé generace, že ano? Mrzelo by mě, kdybych svůj život zde začal tím, že přervu staré tradiční svazky.“
Měl jsem dojem, že na komorníkově bílé tváři vidím jakési známky dojetí.
„Nebylo by to, pane, milé ani mně, ani mé ženě. Ale mám-li říci pravdu, byli jsme oba siru Charlesovi velmi oddáni a jeho smrt byla pro nás těžkým otřesem. A dům nám utrpěnou ztrátu stále a velmi bolestně připomíná. Obávám se, že bychom na baskervillském zámku už nikdy neměli klidnou chvíli.“
„Co tedy chcete dělat?“
„Nepochybuji, pane, že se nám podaří osamostatnit se v nějakém obchodu. Štědrost sira Charlese nám k tomu poskytla prostředky. A nyní, pane, bych vás snad mohl uvést do vašich pokojů.“
Kolem celé staré haly se ve značné výši táhla sloupová galerie, na niž vedlo dvojité schodiště. Od ústí schodiště pak vedly po celé délce zámku dvě dlouhé chodby, z nichž se vcházelo do jednotlivých ložnic. Můj pokoj byl v témž křídle jako Baskervillův a v bezprostřední jeho blízkosti. Ukázalo se, že tyto místností jsou mnohem modernější než střední část zámku, a světlé tapety a množství svíček poněkud zjasnily ponurý dojem, kterým na mne zámek při příjezdu zapůsobil.
Jídelna však, do které se vcházelo z haly, byla místem stínů a sklíčenosti. V dlouhém sále s vyvýšenou estrádou, na které kdysi sedávala rodina odděleně od členů družiny, byla na jednom konci galerie pro hudebníky. Černá trámy se vznášely nad našimi hlavami a za trámy bylo vidět strop kouřem zčernalý. V dobách, kdy zde jako iluminace hořely plápolající pochodně, kdy zde hýřily barvy a zvučela obhroublá rozjařenost středověkého banketu, byl sál snad docela milý; dnes však, kdy tu seděli jen dva tmavě oblečení muži a kdy jediným osvětlením byla zastíněná lampa, vrhající malý kruh světla, člověku se bezděky tlumil hlas a klesala nálada. Dlouhá řada zašlých předků v nejrůznějších kostýmech, od alžbětinského rytíře až po vyfintěného kavalíra z dob regentství, na nás upřeně shlížela a tísnila nás svou mlčenlivou společností. Mluvili jsme málo a nevím, jak Baskerville, ale já alespoň jsem byl rád, když jsme se mohli uchýlit do moderního kulečníkového pokoje a zapálit si cigaretu.
„Na mou čest, není to bydlo zrovna veselé,“ řekl sir Henry. „Člověk by si na to jistě zvykl, ale zatím si tu připadám poněkud jako ryba na suchu. Vůbec se nedivím, že to strýci šlo trochu na mozek, když v takovémhle domě žil pořád sám a sám. Tak či onak – jestli nemáte nic proti tomu, mohli bychom jít dnes brzo spát a možná že ráno bude všechno vypadat veseleji.“
Než jsem ulehl, rozhrnul jsem záclony a podíval se z okna. Měl jsem vyhlídku na travnatou plochu před portálem zámku. Za volným prostranstvím v sílící vichřici sténaly a prohýbaly se stromy. Půlměsíc vykoukl trhlinami v uhánějících mračnech. V jeho studeném světíc jsem spatřil daleko za stromy rozsochatý hřeben skal a dlouhý plochý úsek melancholických blat. Stáhl jsem záclony a řekl jsem si, že tento poslední dojem je v dokonalém souladu s předchozími.
A přece to nakonec nebyl poslední dojem. Ačkoliv jsem byl znavený, nemohl jsem usnout. Převracel jsem se na lůžku z boku na bok v marné snaze přivolat spánek, jenž se nechtěl dostavit. Kdesi v dálce odbíjely hodiny čtvrtě, ale jinak byl celý starý zámek pohřížen v ticho smrti. A pak najednou dolehl hlubinou noci k mému sluchu nějaký zvuk, jasně, zřetelně a neomylně. Byl to vzlyk ženy, dušený výkřik člověka, jenž je mučen neovladatelným žalem. Posadil jsem se na posteli a napjatě poslouchal. Zvuk nemohl přicházet z veliké dálky, bylo to zcela jistě v domě. Po půl hodiny jsem čekal s krajním napětím, ale nebylo slyšet nic než odbíjející hodiny a břečťan, jenž harašil o zeď.
Kapitola VII
Sourozenci Stapletonovi
Svěží nádhera příštího jitra přece jen v našich myslích poněkud zahladila ponuré, skličující dojmy, jimiž zámek Baskerville na nás oba prvně zapůsobil. Když jsme, sir Henry a já, seděli u snídaně, záplava slunečního světla proudila do jídelny a barevná sklíčka, z nichž byly v ozdobných oknech sestaveny heraldické obrazy, vrhala rozmazaná světélka. Temné táflování žhnulo v zlatém světle jako bronzové a bylo věru těžké si představit, že nás tato místnost včera večer tolik deptala.
„Tak se mi zdá, že to nesmíme svádět na dům, ale že vina je na nás,“ řekl baronet. „Byli jsme unaveni cestou a prokřehlí jízdou v kočáře, a proto na nás zámek zapůsobil tak depresívně. Ted jsme odpočatí a je nám dobře, a hned je to všechno zase veselejší.“
„A přece to nebyla jen a jen naše fantazie,“ odpověděl jsem. „Neslyšel jste například v noci náhodou někoho – patrně ženu – hlasitě vzlykat?“
„To je divné, protože jsem při usínání měl dojem, že něco takového slyším. Hezkou chvíli jsem čekal, ale už se nic nedělo, a proto jsem usoudil, že se mi to jen zdálo.“
„Slyšel jsem to zřetelně a jsem si jist, že to opravdu vzlykala žena.“
„Na to se musíme okamžitě zeptat.“
Zazvonil a otázal se Barrymora, zda nám může podat nějaké vysvětlení. Zazdálo se mi, že bledá tvář komorníka ještě o odstín zbledla, když naslouchal otázce svého pána.
„V domě jsou jen dvě ženy, sire Henry,“ odpověděl. „Jedna je služebná, která spí v protějším křídle. Druhá žena je má manželka a mohu dosvědčit, že vzlykání nemohlo pocházet od ní.“
A přece lhal, když to říkal, neboť po snídani jsem náhodou potkal paní Barrymorovou v dlouhé chodbě a slunce ji svítilo přímo do tváře. Paní Barrymorová byla statná, flegmatická žena s tváři rysů ne příliš jemných a s nehybnými, přísnými ústy. Leč oči ji prozradily, neboť byly zarudlé a hleděly na mne zpod opuchlých víček. Ona tedy byla žena, jež v noci plakala – a plakala-li, její muž to musel vědět. A přece to popřel – dobře věda, že může být snadno usvědčen ze lži. Proč to učinil? A proč žena tak hořce plakala? Už teď bylo kolem toho bledého, pohledného muže s černým plnovousem příliš mnoho ponurých záhad. On to byl, kdo jako prvý objevil mrtvolu sira Charlese, a pokud jde o okolnosti, jež vedly k smrti starého pána, spoléhali jsme se dosud bezvýhradně jen na to, co nám řekl Barrymore. Je možné, aby muž, kterého jsme viděli v drožce na Regent Street, byl nakonec přece jenom Barrymore? Plnovous mohl být týž. Drožkář sice popsal muže jako poněkud menšího, leč jeho dojem mohl docela dobře být mylný. Jakým způsobem lze tuto dílčí záhadu rozřešit s konečnou platností? Bylo mi okamžitě jasné, že musím především navštívit poštmistra v Grimpenu a zjistit, zda se náš pokus podařil, to jest, zda telegram byl opravdu doručen do Barrymorových vlastních rukou. Ať odpověď bude taková či onaká, budu alespoň mít co napsat Sherlocku Holmesovi.
Sir Henry byl po snídani zaneprázdněn množstvím písemné agendy, takže chvíle byla mému výletu příznivá. Příjemná procházka zdéli čtyř mil po okraji blat mne posléze zavedla do malé, jednotvárné osady; nad ostatní stavení vyčnívaly dva větší domy – hostinec, jak se potom ukázalo, a obydlí doktora Mortimera. Poštmistr, jenž byl zároveň místním obchodníkem se smíšeným zbožím, se na telegram velmi dobře pamatoval.