„Zajisté, pane,“ řekl, „dal jsem telegram doručit panu Barrymorovi přesně tak, jak bylo určeno.“
„Kdo ho doručoval?“
„Tady můj chlapec. Jakube, tys nesl minulý týden ten telegram panu Barrymorovi do zámku, viď?“
„Ano, otče, a taky jsem ho odevzdal.“
„Do jeho vlastních rukou?“ zeptal jsem se.
„Teda, on byl nahoře v podkroví, tak jsem ho nemohl dát do jeho vlastních rukou, ale dal jsem ho do rukou paní Barrymorové a ona slíbila, že mu ho hned dá.“
„Viděl jsi pana Barrymora?“
„Prosím ne; říkám, že byl v podkroví.“
„Když jsi ho neviděl, jak víš, že byl v podkroví?“
„Jeho vlastní žena přece musela vědět, kde je,“ řekl poštmistr nakvašeně. „Nedostal snad ten telegram? Jestli se stala nějaká chyba, musí reklamaci podat pan Barrymore sám.“
Viděl jsem, že by bylo marné pokračovat ve výslechu, ale i tak už bylo zřejmé, že se Holmesova lest nezdařila. Neměli jsme žádného důkazu, že Barrymore v kritickou dobu nebyl v Londýně. Dejme tomu, že druhá eventualita je pravdivá – dejme tomu, že týž muž, jenž jako poslední viděl sira Charlese živého, byl týž muž, jenž jako první špehoval nového dědice, vrátivšího se do Anglie. Co by to znamenalo? Z jakého důvodu by mohl pronásledovat rod Baskervillů? Myslel jsem na podivnou výstrahu, sestavenou z prostříhaného úvodníku Timesů . Byl dopis jeho dílem, nebo pocházel naopak od někoho, kdo chtěl jeho plány překazit? Sir Henry měl jistě pravdu, když řekl, že jediným Barrymorovým motivem by mohla být touha po bezpracném dobrém bydle, jež by měl zaručeno, kdyby se mu podařilo vystrašit dědice do té míry, že by se do zámku nenastěhoval. Na druhé straně však je jisté, že tato teorie je příliš chabá, aby dovedla vysvětlit složité a rafinované intriky, které někdo kolem mladého baroneta spřádá jako neviditelná tenata. Sám Holmes řekl, že se mu v celé jeho dlouhé praxi, mezi stovkami senzačních případů, ještě nenaskytl problém tak složitý. Na zpáteční cestě, kráčeje po pusté, liduprázdné silnici, málem jsem se modlil, aby můj přítel byl brzo zbaven všech londýnských závazků a mohl přijet sem a sejmout těžké břímě odpovědnosti z mých beder.
Zvuk utíkajících kroků mne pojednou vytrhl ze zadumání. Někdo běžel za mnou a čísi hlas mě volal jménem. Obrátil jsem se očekávaje, že spatřím doktora Mortimera, leč k mému překvapení běžel za mnou člověk naprosto neznámý. Byl to muž drobné a útlé postavy, hladce holený, plavovlasý, hubené tváře, s výrazem poněkud afektovaným. Mohlo mu být tak něco mezi třiceti a čtyřiceti lety. Na sobě měl šedé šaty a na hlavě slaměný klobouk. Přes rameno měl zavěšenou podlouhlou plechovou krabici, jakou nosívají botanici, a v jedné ruce třímal zelenou síťku na motýly.
„Doufám, že mi prominete mou troufalost, doktore Watsone,“ řekl udýchaně, když ke mně doběhl, „ale my zde na blatech jsme družní lidé a nečekáme, až se nám někdo obřadné představí. Patrně jste o mně již slyšel od našeho společného přítele Mortimera. Jmenuji se Stapleton.“
„Vaše síťka a botanická krabice by mi to byly pověděly,“ řekl jsem, „neboť vím, že pan Stapleton je přírodozpytec a preparátor. Ale odkud jste věděl, kdo jsem já?“
„Právě jsem byl návštěvou u Mortimera a ukázal mi vás oknem své ordinace, když jste míjel jeho dům. A jelikož jdeme oba stejnou cestou, řekl jsem si, že vás dohoním a sám se představím. Doufám, že sir Henry přežil cestu ve zdraví.“
„Děkuji vám, vede se mu znamenitě.“
„Všichni jsme se obávali, že po hrozné smrti sira Charlese nový baronet zde snad nebude chtít bydlet. A člověk by se ani příliš nedivil, kdyby takový boháč odmítl přijet a dát se zaživa pohřbít v takovéhle končině, ale nemusím vám snad říkat, že jeho přítomnost znamená velmi mnoho pro celý kraj. Sir Henry snad v tomto ohledu nechová nějakých pověrčivých obav?“
„Nemyslím, že to je pravděpodobné.“
„Vy sám ovšem znáte tu pověst o pekelném psu, jenž pronásleduje rod Baskervillů?“
„Slyšel jsem o ní.“
„Nedovedete si představit, jak lehkověrní jsou ti zdejší venkované. Kdekterý z nich je ochoten vám odpřisáhnout, že na blatech takovou nestvůru viděl.“ Říkal to s úsměvem, ale viděl jsem mu na očích, že to ve skutečnosti bere vážněji. „Pověst o pekelném psu na obrazotvornost sira Charlese hluboce zapůsobila. Nepochybuji, že právě to přivodilo jeho tragický konec.“
„Ale jak?“
„Jeho nervy byly tak vybičované, že výskyt jakéhokoliv psa mohl katastrofálně zapůsobit na jeho choré srdce. Domnívám se, že oné osudné noci v tisové aleji skutečně nějakého psa spatřil. Vždycky jsem se obával, že může dojít k nějakému neštěstí, protože jsem měl starého pána velmi rád a věděl jsem, že má slabé srdce.“
„Odkud jste to věděl?“
„Můj přítel Mortimer mi to pověděl.“
„Myslíte tedy, že nějaký pes sira Charlese pronásledoval a že starý baronet zemřel úlekem?“
„Máte nějaké lepší vysvětlení?“
„Nedospěl jsem k žádnému úsudku.“
„Ani pan Sherlock Holmes?“
Jeho slova mi na okamžik vyrazila dech, ale letmý pohled na mírumilovnou tvář a do klidných očí mého společníka mě přesvědčil, že neměl v úmyslu přivést mě z rovnováhy.
„Nemělo by smyslu předstírat, že vás neznáme, doktore Watsone,“ řekl. „Zprávy o triumfech vašeho detektiva pronikly až sem a nemohl jste ho proslavovat, aniž jste se sám stal známým. Když mi Mortimer řekl vaše jméno, nemohl popřít vaši totožnost. Jste-li zde, vyplývá z toho, že sám Sherlock Holmes se o věc zajímá, a jsem pochopitelně zvědavý, jaký je asi jeho názor.“
„Na tuto otázku vám bohužel nemohu odpovědět.“
„Smím se otázat, zda nás on sám poctí návštěvou?“
„Nemůže se až na další vzdálit z Londýna. Pracuje na jiných případech, které ho plně zaměstnávají.“
„Jaká škoda! Mohl vnést trochu světla do tmy, která nám zde tak neproniknutelně halí toto tajemství. Pokud však jde o vaše vlastní pátrání – je-li tu něco, čím bych vám mohl pomoci, doufám, že mi dáte příslušné pokyny a použijete mých služeb. Kdybych měl sebemenší představu, jakým směrem se bere vaše pátrání a jakého druhu jsou vaše podezření, snad bych vám i nyní mohl poradit nebo vám být nápomocen.“
„Ujišťuji vás, že zde jsem toliko návštěvou u svého přítele sira Henryho a že nižádné pomoci nepotřebuji.“
„Výborně!“ řekl Stapleton. „Jednáte naprosto správně, jste-li nedůvěřivý a diskrétní. Zasloužil bych si pokárání za svou neospravedlnitelnou dotěrnost a slibuji vám, že se o věci již nezmíním.“
Došli jsme k místu, kde od silnice odbočovala úzká luční pěšina, která se klikatila a ztrácela ve vřesovišti. Po naší pravici strměl příkrý, balvany posetý kopec, z něhož v dávných dobách zřejmě lámali žulu. Strana k nám obrácená tvořila příkrý tmavý sráz, v jehož trhlinách rostly ostružiny a kapradí. Odkudsi z míst za vzdálenějším kopcem stoupal k obloze šedý chochol kouře.
„Nedlouhá procházka po této pěšině nás dovede k našemu domu,“ řekl. „Kdybyste nám mohl obětovat hodinu svého času, bylo by mi potěšením představit vás sestře.“